Tehdy to ale vypadalo dost jinak. Američané byli bílí vzteky, že si vláda dovolila utratit tolik peněz za ledárnu, jak média Aljašce říkala. A Rusové věřili, že udělali dost dobrý obchod: je samozřejmě lepší, když někomu za pár milionů prodáte věc, kterou vám chtějí sebrat a vy s tím nenaděláte vůbec nic.
Když se na Aljašku díváte ruskýma očima poloviny 19. století, byla jako prázdná peněženka, kterou jste nechali na stole v nádražním bufetu sto kilometrů daleko, navíc ve chvíli, kdy nejezdí vlaky. Aljaška pro ně neměla cenu, takových kusů země měli na Sibiři spoustu, a ani se tam nemohli dostat. Ztracená varta.
Jenom pro představu: dopis z Petrohradu šel na Aljašku údajně dva roky, pokud vláda poslala spěšného posla, dovezl tam bumážku za pět měsíců a to byl rekord.
Aljaška nebyla nic moc, ostatně už první den, kdy se tam Rusové dostali, nestál za nic. Když ji malá flotila ruského mořeplavce Vituse Beringa roku 1741 objevila, domorodci jim zajali dva čluny, které vyrazily na průzkum. Jediné, co Rusové ještě spatřili, byly oba čluny, na kterých kolem nich propluli domorodci a nadávali jim. A na zpáteční cestě vlajková loď ztroskotala, Bering zemřel a třetina mužů taky.
Přesto na objevenou zemi postupně začali mířit ruští obchodníci a lovci kožešin. Nikdy jich však nebylo moc. Na celé Aljašce jich nebyly víc než dva tři tisíce. To byl velký problém.
Prodáme jim to dřív, než si to vezmou sami
S Aljaškou sousedila Kanada, britská kolonie. A Britové v 50. letech válčili s Rusy na Krymu a přetlačovali se o Afghánistán. Rusové si snadno spočítali, že kdyby jim Británie chtěla dát drobnou ťafku do týla, klidně by je mohla připravit o Aljašku. A Rusko by nezmohlo nic.
Tehdy bylo leccos jinak. Železnice na Sibiř měla jezdit až za půl století a na Aljašku se plulo kolem Afriky. Když si touto trasou roku 1905, tedy o padesát let později a s parními kotli, plula ruská flotila pro debakl u japonské Cušimy, trvala jí cesta osm měsíců.
Porážka na Krymu v roce 1856 Rusům pustila pěkně žilou. Neměli peníze a to poslední, co je zajímalo, bylo udržování spojení s kolonií na severu Ameriky. Bylo jasné, že mnohem silnější britské loďstvo by jim mohlo přetnout cesty a odříznout je od Aljašky. Vedle toho na sever Kanady přicházelo stále více osadníků. Bylo jen otázkou času, kdy se přelejí na Aljašku.
Rusové se báli i USA. Ty už dávno vyhlásily, že celý kontinent patří Američanům. A tak Rusko přišlo na pragmatický tah. Prodá celé to opuštěné a bezcenné území Americe dřív, než si ho někdo vezme sám.
Byl to další chytrý tah: Amerika sílila, rostly jí svaly, a tak Rusové počítali s tím, že když se po prodeji Aljašky ocitne britská Kanada mezi dvěma částmi USA, zhltnou i ji. Tím tradiční ruský soupeř Británie dostane pěkně přes hřbet.
„Bůj žehnej Rusku“
Jenže přišla válka Severu proti Jihu v USA, tím se vše pozdrželo. Na druhé straně to ale pozdějšímu kšeftu pomohlo. To bylo tak: Rusko bylo na straně Severu, Britové stranili Jihu. A protože Rusové měli v Evropě zrovna potíže s Brity a Francouzi a válka byla na spadnutí, uklidili své válečné loďstvo do USA, aby nebylo zablokované uvnitř Baltu.
Pohled na osadu Nový Archangelsk, hlavní město Aljašky, v roce 1869. Město dnes nese jméno Sitka.
A v USA se ruští námořníci stali hrdiny okamžiku. Dorazili po jedné porážce Seveřanů v roce 1863 a tisk rozpoutal vlnu nadšení, bral je za spojence. „Bůj žehnej Rusku,“ napsal si americký ministr válečného námořnictva Gideon Welles.
Ruská flotila svou přítomností odradila Brity od blokády amerických přístavů, což by odřízlo Unii od dováženého zboží. A jednou dokonce málem zasáhla do boje. Na San Francisko plul konfederační křižník Shenandoah, a protože nikde nebyla jediná seveřanská loď, vydal ruský admirál svým lodím příkaz, aby vypluly a bránily město. Jižané utekli.
Válka skončila a Rusové začali naléhat, aby Amerika Aljašku koupila. Byl to hlavní úkol ruského vyslance barona Eduarda de Stoeckla, který našel dychtivého posluchače v americkém ministru zahraničí Williamu Sewardovi (taky má za to dneska na Aljašce město). Dohodu upekli 30. března 1867.
Cena: 7,2 milionu dolarů. Bylo to za tkaničku, jak říkají Američané. Ale záleží na úhlu pohledu.
Ruské peníze kongresmanům
Rusové jim prodali něco, co jim vlastně úplně nepatřilo. Aljaška byla spolu s přístavem Fort Ross v Kalifornii a několika osadami na Havaji majetkem obchodní Ruskoamerické společnosti.
Nikdo v té době samozřejmě nemohl tušit, že na Aljašce se najdou ložiska zlata a později ropy či mědi, která mnohonásobně cenu vrátí. Přesto tahle historická smůla působí hodně rusky.
Ale Americe se tenkrát moc nelíbilo, co ti nahoře koupili. Aljaška v tisku dostala přezdívku Sewardovo šílenství a odpor byl tak silný, že Kongres nechtěl smlouvu ratifikovat. Ruský vyslanec musel kongresmany vysloveně sprchovat penězi, aby dokument odhlasovali. Své vládě za to vyúčtoval 160 000 dolarů.
7,2 milionu dolarů nejsou závratné peníze: půlstoletí předtím koupily USA od Francouzů Louisianu, asi třetinu svého nejlepšího území, za patnáct milionů, půlstoletí poté zaplatily Dánsku za maličké Panenské ostrovy v Karibiku pětadvacet milionů. V roce 1867 byli z prodeje Aljašky šťastnější Rusové než Američané. Projevilo se to i tím, že de Stoecklovi šťastný car Alexandr II. vyplatil jako prémii 25 000 dolarů a udělil mu doživotní rentu 6 000 dolarů ročně, kterou si nenasytný diplomat vybíral až do 88 let.
Teď však mají Rusové protažený nos, což se pozná i podle toho, že spřádají spiklenecké teorie, dle nichž je prodej Aljašky neplatný. Například podle jedné se loď Orkney, která vezla do Ruska oněch 7,2 milionu, potopila v Baltu i s penězi, a tak je prodej neplatný. Podle jiné neplatil nikdy, protože vše bylo jen naoko: maškarádou s prodejem Aljašky Američané maskovali, že platí Rusům za pomoc v občanské válce, a pak se to s tou komedií přehrálo až moc.
Teď už se dávno smějí Američané. Už v roce 1958 si spočítali, že Aljaška se jim zaplatila 425krát.
