Teď jsou na vině chudoba, nemoci, drogy a alkohol - a také klesající porodnost. Zdá se, že Rusko platí za zbavení se okovů komunismu strašlivou cenu. Ale jeden člověk - Michail Morosov - je odhodlán to změnit.
Morosov je milionář s posláním. Potkal jsem ho na okraji jeho panství jižně od Moskvy. Stál před kostelem, který nechal opravit, zatímco jsem se blížil v mraku prachu. Žádnou radost ze mne neměl. Bylo pozdě a on podupával jako nervózní býk.
"Roberte, jsi křesťan?" zeptal se mě a položil mi masitou ruku na rameno. Upřeně na mě zíral inkvizitorským pohledem. Naštěstí ho moje odpověď zřejmě příliš nezajímala.
Michail má zápal napraveného alkoholika a šílenou energii megalomana. Neměl bych si z něj ale tropit posměch, protože ve vesnici Durakovo, což v překladu znamená "Vesnice bláznů", vytvořil pozoruhodné léčebné centrum pro alkoholiky.
Vzal mě tam v jednom ze svých landroverů, jichž má z nevysvětlitelných důvodů dvanáct. Vyrazili jsme vražednou rychlostí přes hrbolaté louky a mělké říčky.
Durakovo - bizarní nové Rusko
Durakovo se nepodobá žádné jiné ruské vísce. Je čisté, panuje v něm pořádek, muži a ženy tu těžce pracují a po ulicích se nekymácejí žádní opilci. Tamní budovy představují bizarní směsici, v níž si ruská fantazie nezadá s Disneyem. Všechny je projektoval sám Michail.
Ale nemylte se, on je boss. Upíšete-li se Durakovu, ztratíte veškerá práva - pracujete zadarmo od nevidím do nevidím a žijete podle Michailových pravidel.
Michail označuje všechny obyvatele, z nichž jsou téměř všichni buď alkoholici, nebo narkomani, za své děti. Nedovoluje jim mluvit s "lidmi zvenčí", pokud není nablízku, a čte jim poštu. Ale jak říká, nikdo je nenutí, aby sem přišli, ani aby tu zůstali.
Podle Michaila mu tenhle nápad seslal Bůh, a to, co nabízí, je velice ruská forma pravoslavné spirituality. "Krmím jejich duše," vysvětluje, zatímco mi cpe do úst naloženou okurku.
Všechno tu trochu moc zavání ruským nevolnictví 19. století, i když benevolentnějším, je to však známka toho, že není-li stát připraven konat, ruská společnost ano.
Zhouba jménem alkohol
Alkohol vrhal zhoubný stín na celé Michailovo dětství. Jeho otec byl alkoholik a jeho strýc se utopil, když plaval opilý v řece Moskvě. Michail sám těžce pil už ve čtrnácti letech. Běžný ruský příběh, s nímž hodlá bojovat s odhodláním hraničícím s fanatismem.
Ruský tisk píše, že od roku 1991 zemřelo na otravu alkoholem 340 tisíc Rusů - a jejich počet neustále roste. Nicméně ministerstvo zdravotnictví nikterak nespěchá něco s tím dělat - prodej vodky je jedním z nejštědřejších zdrojů státních příjmů.
Problém zvaný alkohol je ale jen součástí mnohem hlubších problémů. Rusko do slova a do písmene umírá. Tady je děsivá statistika: průměrná délka života ruských mužů klesla na 59 let, což je téměř o 20 let méně než v západní Evropě.
Pro záchranu je nutné zdvojnásobit porodnost
To vše mají na svědomí choroby, chudoba, AIDS, drogy, válka a klesající porodnost.
Je to jednoduchá matematika. Pokud by se ruská populace měla udržet na stávající úrovni, každá žena by musela přivést na svět statisticky 2,4 dítěte. Skutečnost je ale taková, že na každou připadá 1,1 dítěte, což je nejnižší úroveň na světě.
Nacionalisté z toho viní ženy. Jeden poslanec přišel s nápadem, že by řešením mohl být zákaz lesbické lásky. Jiní doporučovali, aby byly ženy vykázány z trhu práce a poslány domů rodit a vychovávat děti.
Ruskou populaci likviduje také AIDS
To nejhorší ale teprve přijde. Hrozba děsivější než cokoliv, co zemi postihlo doposud - šířící se epidemie nákazy HIV. Před několika lety bylo registrováno jen pár případů. Teď je jich víc než milion a jejich počet rychle roste.
Saša i jeho žena jsou HIV pozitivní. Oběma je kolem dvaceti a oba se nakazili infikovanou injekční jehlou. Jsou typickým příkladem ruské heroinové generace.
Žijí na moskevském předměstí Solncevo, malém ostrůvku bezútěšnosti na jižním okraji metropole. "Z mé bývalé party jich je osmdesát procent nakažených," říká Saša.
Povšiml si toho, co potvrdili i zdejší odborníci. To, co začalo jako převážně s drogami související epidemie, se nyní rychle šíří prostřednictvím heterosexuálního sexu. Ale tohle je země, která to nechce vědět.
Stát vynakládá na boj s AIDS ubohých šest milionů dolarů ročně a společnost raději oběti ostrakizuje, než aby se postavila problému čelem.
Saša a Lena mají tříletého syna, kterého dávají do místní mateřské školky. Neodvažují se ale říci vychovatelkám, že jsou jeho rodiče HIV pozitivní v obavě, že by byl vyloučen.
Rusko sklidí bouři. Do pěti let začnou jeho lidé na AIDS houfně umírat. Ale dnes, kdy ještě není pozdě na to, něco s tím dělat, odvrací hlavu.
