Gruzie sice vyhlásila příměří, ruské jednotky přesto stále bojují. Hrozí, že bude konflikt pokračovat?
Blanka Hančilová, analytička mezinárodních vztahů v oblasti Kavkazu z Apreco Group/Centre for Migration, Policy and Society, University of Oxford:
Ano, hrozí a v tuto chvíli není možné předpovědět, zda a jak dlouho bude ozbrojený konflikt ještě pokračovat.
Michal Thim, výzkumné centrum Asociace pro mezinárodní otázky:
Velmi v tomto směru závisí na síle tlaku, který budou schopny vyvinout nezúčastněné strany na Rusko a Gruzii, aby nechaly bojů. Optimisticky nepůsobí kategorické výroky ruských představitelů, že Saakašvili pro ně není partnerem. Působí to jako skrytá výzva ke svržení současné vlády v Gruzii.
Tomáš Šmíd, Fakulta sociálních studií MU v Brně:
Samozřejmě, že to hrozí. Rozžehnout konflikt na Kavkaze, pomyslně „zapálit Kavkaz“, je vcelku jednoduché, ale obtížně se takový požár hasí. Nadto odhodlání ruské strany vypořádat se se vzpurným sousedem je velmi silné, což jsem si v červenci tohoto roku ověřil rozhovory s ruskými experty přímo v Moskvě.
Marie Kršková, odbornice na problematiku Kavkazu:
To hrozí vždy, příměří na Kavkaze nemívají dlouhého trvání. Nicméně vzhledem k jasné ruské převaze se konflikt pravděpodobně brzy uklidní. Gruzii musí být jasné, že nemá šanci vojensky zvítězit. NATO i EU by se mělo jasně vyhranit proti ruskému postupu.
Vzhledem k tomu, že Gruzie je v bezprostřední blízkosti Ruska, nelze předpokládat, že by se NATO odvážilo v konfliktu přímo angažovat. Rovněž zásah OSN je vzhledem k právu vetu Ruska vysoce nepravděpodobný. Jedinou možností je silný diplomatický nátlak. Příští dny ukážou, jak NATO a EU myslí své partnerství s Gruzií vážně a postaví se na její obranu.
Mělo by nějak zasáhnout NATO nebo Evropská unie? Před měsícem mezinárodní společenství vcelku hlasitě protestovalo proti přítomnosti ruských sil v další gruzínské separatistické oblasti Abcházii.
Blanka Hančilová: Evropská unie či NATO by měly zasáhnout, například vyslat mírové sbory, ale v tuto chvíli jsou jejich možnosti jednat poměrně omezené.
Michal Thim: Evropská unie, např. prostřednictvím Francie, má šanci být přijata oběma stranami jako zprostředkovatel rozhovorů. NATO je v tomto směru v horší pozici a je více než jisté, že by Moskva takovou nabídku odmítla. Samozřejmě bavíme se o diplomatické reakci. Zásahy jiného druhu jsou problematické. Můžeme se hypoteticky bavit o sankcích EU na Rusko, pokud bude dále pokračovat ve vojenských operacích. V praxi si jistě dokážeme představit řadu překážek jednotné pozici EU.
Tomáš Šmíd: Západní společenství... z morálního hlediska by asi mělo, ale vykládejte to zrovna tady - v ČR. Precedenty let 1938 či 1968 vypovídají jasně, jak se někdy dokážou západní státy postavit ke svým morálním závazkům (a v roce 1938 dokonce i smluvním...). Je dost možné, že naopak tento konflikt nakonec přispěje ke gruzínské deziluzi z úporných snah o integraci do západních struktur.
A nezapomínejme na kosovský precedens. Ať si západní mocnosti přejí leccos, uznání Kosova je obrovsky problematickým krokem a morální apely na ruskou podporu Jižní Osetii a Abcházii znějí straně pokrytecky a falešně. A o to více zrovna z úst pana Kouchnera.
Marie Kršková: Neměly. Ve hře je však více faktorů. Vztahy USA a Ruska se dlouhodobě spíše zhoršují. Záleží, jak moc daleko jsou USA a jeho západoevropští spojenci ochotni zajít. Osobně si myslím, že Gruzie je důležitý spojenec, ale ne tak, aby NATO riskovalo další vyhrocení vztahů s Moskvou. Pro věrohodnost NATO, že to myslí se svými partnery vážně, by však větší aktivita ve prospěch Gruzie byla potřebná.
Úzké vztahy Gruzie s NATO by přeci neměly nechat Alianci chladnou...
Michal Thim: Je otázkou, jak moc ty vztahy jsou úzké. Jsou zcela jistě úzké s celou řadou členů, další ovšem mají s Gruzií jako potenciálním členem NATO velký problém s ohledem právě na reakci Ruska. Summit NATO v Bukurešti to jasně ukázal.
Je ruská reakce na gruzínskou intervenci proti separatistům adekvátní?
Blanka Hančilová: Osobně se domnívám, že reakce Ruské federace je porušením teritoriální integrity Gruzie. Z reálně-politického hlediska je reakce Ruska dosud velmi úspěšná.
Michal Thim: Rusko je na základě dagomyského příměří z května 1992 v pozici garanta tohoto příměří. Ačkoli nebyl nijak specifikován mandát mírových jednotek v Jižní Osetii, společný kontingent Ruska, Severní Osetie a Gruzie je de iure pod ruským vedením.
Pokud se na to podíváme z ruského pohledu, je zásah v Jižní Osetii legitimním pokusem o obnovení stavu před 8. srpnem. Velmi problematickým je ovšem ruské rozhodnutí napadnout cíle mimo Osetii. Bombardování přístavu Poti nebo potopení gruzínské lodi přece nemá nic společného se situací v Cchinvali.
Tomáš Šmíd: Z hlediska mezinárodně politického tento krok adekvátní není. Tedy není ospravedlnitelný. Gruzie je suverénní stát a Jižní Osetie i Abcházie jsou formálně její součástí. V tomto kontextu Rusko nemá právo se vměšovat do vnitřních záležitostí Gruzie. Z vojenského hlediska a v souvislosti s kosovským precedentem je ovšem zcela logický a pochopitelný, a de facto v kontextu s politikou západních zemí vlastně i ospravedlnitelný. Bohužel...
Marie Kršková: Záleží na úhlu pohledu. Pokud na ruské síly nazíráme jako na mírové, pak je reakce zcela neadekvátní. Samotná působnost ruských „mírových“ sil je pochybná. Ruské síly postrádají charakter mírotvorných sil, především neutralitu a nestrannost. Tím, že stojí jasně na straně Jižní Osetie a aktivně se účastní bojů, se stávají jednou ze stran konfliktu. Pokud se tedy na ruskou reakci podíváme jako na reakci jedné ze stran konfliktu, pak ji za adekvátní považovat lze.
Proč Rusku na Jižní Osetii a Abcházii tolik záleží? Nemůže se konflikt rozšířit?
Blanka Hančilová: Rusko si nepřeje mít za souseda člena NATO a nepřeje si nezávislou, prozápadní Gruzii.
Michal Thim: Dlouho platilo, že udržováním konfliktů na gruzínském území v nevyřešeném stavu má Rusko trvalou páku na Gruzii. Po roce 2004 tento význam posílily prozápadní ambice nového vedení Gruzie. Toto východisko podle mého názoru stále platí. Konflikt se z Jižní Osetie již přesunul do Abcházie, jiné „proruské „ oblasti v Gruzii nejsou.
Tomáš Šmíd: Rusko podporuje separatistické konflikty v Gruzii již od počátků 90. let, kdy tyto konflikty využívalo v duchu klasické politiky divide et impera. Hlavní cílem byla nestabilní Gruzie, která by nebyla schopna garantovat bezpečnost dodávek ropy z kaspické oblasti, a západní investoři by se tudíž byli nuceni dohodnout s Ruskem.
Svůj ropný podtext měly ostatně všechny zásadní ozbrojené konflikty na Kavkaze – čečensko ruský i arménsko ázerbájdžánský. Nakonec nejobecněji vyjádřeno – je to prostě příklad praxe ruské imperiální politiky, který se nijak nevymyká z dějinných zkušeností s touto oblastí. Konflikt se rozšířit může, a dokonce se toho ve střednědobém horizontu obávám. Mám obavy, že vypukne větší celokavkazský konflikt. Ostatně podobné obavy vyjadřuje celá řada pozorovatelů a expertů Kavkazem se zabývajících.
Marie Kršková: Abcházie a Jižní Osetie jsou zajímavé z ekonomického hlediska. Především Abcházie má vysokou hospodářskou hodnotu z pohledu rozvíjejícího se turistického ruchu. To však není ten hlavní důvod. Nepokoje v obou oblastech se staly nástrojem ruské politiky k vytváření nátlaku na Tbilisi, které začalo prosazovat samostatnou zahraniční politiku.
Dřívějším cílem bylo i narušení dostavby ropovodu Baku – Tbilisi – Ceychan. Gruzie si však udržela prozápadní kurz a tím si Moskvu pohněvala do té míry, že není ochotná k jakýmkoliv ústupkům. Předchozí stav statusu quo Moskvě vyhovoval a na celkovém uspořádání v oblasti nehodlá nic měnit. Pokud by se oba konflikty vyřešily, Moskva by ztratila v Gruzii téměř veškerý vliv, což nehodlá dopustit.
Rozšíření konfliktu nepředpokládám, podle posledního vývoje se situace uklidňuje. Nicméně v Abcházi je situace obdobná, k válce stačí krůček. Ostatní části země Tbilisi kontroluje, včetně dříve separatistické Ajarie.
Gruzínskému prezidentovi Michailu Saakašvilimu muselo být jasné, jak Rusko zareaguje. Proč šel do otevřeného konfliktu?
Blanka Hančilová: Saakašvilimu nebylo jasné, jak Rusko zareaguje. Pokud by to bylo jasné, tak by do tohoto konfliktu nešel. Ruská intervence se neomezila jen na Osetii a Abcházii, ale zaměřila se na strategické cíle v celé Gruzii. Zdá se také, že Saakašvili své kroky konzultoval se svými západními spojenci, kteří přinejmenším nebyli proti pokusu Gruzie získat kontrolu nad Jižní Osetií.
Michal Thim: Dovolím si tvrdit, že takhle silnou reakci skutečně neočekával. Že Rusko posílí svoji přítomnost v Osetii určitě ano, ale že budou vedeny bojové akce prakticky na celém území Gruzie, to Tbilisi nečekalo. Z dřívějších vyjádření některých gruzínských představitelů šlo vyčíst velké sebevědomí v tom smyslu, že obnovení kontroly nad Jižní Osetií bude provedeno velmi rychle a Rusko nestihne reagovat. Gruzie se podle mého názoru nechala hloupě vyprovokovat přestřelkami, které nejsou v posledních letech ničím neobvyklým.
Tomáš Šmíd: Zcela upřímně řečeno nevím. Dosud jsem si tento Saakašviliho krok nebyl schopen analyzovat. Je jasné, že Saakašvili je autokratický typ politika, o tom dnes již není pochyb. Je také dost tlačen vlivnou částí gruzínské společnosti, která je naladěna k tomu, aby byly obě provincie opětovně plně ovládnuty. Ostatně – v Gruzii probíhá silná propaganda směřující k mobilizaci společnosti.
Některé televizní spoty, které jsem měl možnost v Gruzii vidět, byly opravdu velmi působivé. Mohlo se také jednat o tlak některých představitelů silových struktur. Osobně se zatím kloním k názoru, že si Saakašvili chtěl otestovat postoj západu a reakci Ruska. Prostě zkusit, co to s dalšími aktéry udělá a jak zareagují. Je také možné, že reagoval i na nějaké skutečné ozbrojené provokace ze strany ruských a jihoosetinských sil.
Marie Kršková: Saakašvili od svého nástupu do prezidentského úřadu usiloval o rychlé vyřešení konfliktu. Již v roce 2004 hrozilo, že válka znovu vypukne v plné síle. Po vyhlášení nezávislosti Kosova a červnovém přílivu ruských sil do Abcházie nemohl řešení déle odkládat. Přestože se může zdát, že Tbilisi ničeho nedosáhlo, není to tak úplně pravda.
I když Saakašvili podepsal příměří a gruzínské síly se pravděpodobně stáhnou, Gruzie získala změnu náhledu mezinárodního společenství na roli Ruska v konfliktu. Tbilisi v posledních letech usiluje o to, aby Rusko bylo označeno jako strana konfliktu. Podle reakcí některých státníků se zdá, že Gruzie v tomto směru uspěje.
Lze v tuto chvíli odhadnout další vývoj?
Blanka Hančilová: Ne, v tuto chvíli je příliš brzy. Mnohé záleží na postoji EU, NATO a USA.
Michal Thim: Dnes už nejde jenom o Jižní Osetii. Podle agenturních zpráv útočí abcházské jednotky na gruzínské pozice v kodorské soutěsce za přímé podporu ruských jednotek a ruské jednotky postupují na Gori, tedy na samotné území Gruzie mimo konfliktní oblasti. Je třeba ovšem zdůraznit, že potvrzených nezávislých zpráv je velmi málo.
Zároveň platí, že svévolné rozmísťování jednotek v Abcházii nad rámec mandátu OSN je jasným porušením podmínek tohoto mandátu (v linii příměří na jihu Abcházie jsou rozmístěni mírotvorci SNS, převážně ruské jednotky, a pozorovatelská mise OSN). Podle mého názoru je nemožné, aby Rusko nadále obhajovalo svou pozici jako neutrální, když se zcela jasně přidalo na jednu ze stran sporu.
Zdá se, že minimálně část ruského vedení chce docílit absolutní vojenské porážky Gruzie a uvržení země do vnitropolitického chaosu. Reakce Západu a zejména USA je dnes stále nepředvídatelná a musíme brát v potaz jen výroky jednotlivých představitelů, které hovoří o reakci, ale již ji nijak nespecifikují.
Pokud ale Západ nebude ochoten podniknout riskantní kroky, řekněme například vyslání jednotek do Gruzie (nikoli do jednotlivých konfliktních regionů), aby tím odradil Rusko od dalšího postupu, verbální hrozby budou mít jen malý účinek.
Rusku se velmi daří i na jiném poli než vojenském. Prakticky všechny agentury pracují s údaji uváděnými ruskou stranou, ačkoli dodávají, že jde o nepotvrzené zprávy. Všude jsou údaje o tisícovkách mrtvých a 30 000 uprchlících. Mediálně tento konflikt Rusko zvládá velmi dobře.
Tomáš Šmíd: V krátkodobém horizontu si myslím, že se nyní v nejbližších dnech intenzita konfliktu opětovně zmírní. V delším časovém horizontu se ale obávám větší eskalace násilí, a to nejen v Gruzii, ale i v Ingušsku, kde je situace nyní mnohem horší než třeba v Čečensku. Ostatně Čečensko také není zónou klidu a Kadyrov má celou řadu krevních nepřátel a vůbec celá jeho politická praxe je taková, že tam kdykoliv může dojít k čemukoliv.
A úplně nejvíce se ale obávám, že by se znovu mohl rozhořet konflikt o Náhorní Karabach, již 14 let nevyřešený konflikt, který by rychle získal charakter skutečného mezistátního válečného konfliktu frontového charakteru. Jak jsem uvedl již výše - bojím se všekavkazského konfliktu. Dynamika jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu, natož v kavkazském prostředí, bývá často velmi překotná a události předběhnou dobu a všechny překvapí.
Marie Kršková: Odhadnout to samozřejmě zcela nelze. Konflikty na jižním Kavkaze jsou charakteristické občasným znovupropuknutím bojů. Nepředpokládám, že by vojenský konflikt trval dlouho. Šlo spíše o změnu vyjednávacích pozic. Pokud Saakašvili uspěje v tom, aby ruské síly přestaly být vnímány jako peacekeepingové, a zruší se formát jednání Společné kontrolní komise (Rusko, Gruzie, Severní a Jižní Osetie), mohl by se konflikt přiblížit konečnému řešení. Vše záleží na tom, zda se podaří omezit dominantní ruskou roli v konfliktu a zda se budou USA a EU více angažovat.
