Trapnost tehdejšího opileckého vedení, úpadek ekonomiky, odstředivé tendence ve vzdálených guberniích či hrozivá kriminalita přivedly na pomyslný trůn silnou osobnost Vladimira Putina.
Bývalý důstojník tajných služeb se uvedl krvavou, ale vítěznou válkou v Čečně a zahájil pozvolný, pragmatický, avšak nepochybný návrat své vlasti do rodiny velmocí.
Rusko se nedá ušvejkovat. Je sice daleko menší než Sovětský svaz, leč přesto největší stát planety. Přes demografickou krizi stále představuje lidnatou zemi, nejpočetnější v Evropě.
Disponuje vyspělým vojenským průmyslem a množstvím jaderných zbraní, má silnou a udržovanou tradici kosmického výzkumu (dnes na pronajatém území Kazachstánu). Ale především vlastní klíčové zásoby ropy a zemního plynu.
Důsledky možných potíží s dodávkami strategických surovin "na západ od Východu" ukázala takzvaná 2.plynová válka mezi Moskvou a rozpolcenou Ukrajinou na počátku letošního roku.
Ačkoli lednové přerušení dodávek polostátním Gazpromem, které hodně ovlivnilo sousední Slováky, působí během teplých letních prázdnin vzdáleností světelných let, potenciál energetické (ne)bezpečnosti je nabíledni. Především Kreml to dobře ví, takže energičnost předáků "ruského medvěda" bude i napříště spolehlivě provázet energie fosilních paliv.
Stávající hlava centralizovaného státního organismu, Dmitrij Medveděv, zahájila funkční období – stejně jako jeho předchůdce – vítěznou válkou. A to s Gruzií, nepevným územím v"blízkém zahraničí", jež se nejspíše stalo "užitečným idiotem" USA uprostřed zápolení o prezidentský post. Rozhodování, zda dál kráčet v bushovských stopách, anebo s levicovým Obamou.
Nad jednostrannou agresivitou zvítězila mediálně vděčná "nová cesta", jíž není cizí ani otevřenost vůči plnému členství východního obra v NATO. Neobyčejně vstřícný přístup k největší postkomunistické zemi vylekal hrstku starých, většinou vysloužilých antiruských, ba rusofobních revolucionářů v postkomunistických zemích střední a východní Evropy.
Jakoby nevnímavých vůči faktu globální ekonomické krize či rafinované moskevské koketerie se sílící Čínou. Lodí nejtvrdšího kapitalismu, jejž s gustem kormidluje komunistická strana.
Poslední dobou bývá znovu trochu nesmyslně srovnáván skoro před generací rozpadlý SSSR s nynějším členem G8, což působí staromilsky a nepružně. Notoricky známým se tento jev stává například před všemi českými volbami.
Daleko blíže realitě moderní geopolitické rozvahy o Ruské federaci leží její (produktovodná) spolupráce s Tureckem. Ankara kývá na projekt vážně konkurující koncepci bruselské energetické nezávislosti. Proč?
Existují různé důvody. Kromě jiného možno přece jen vzpomenout tradici. Turecká republika stále žije v odkazu Kemala Atatürka, jenž kdysi proklamoval věčné přátelství mladému Sovětskému svazu. Cítil se s ním spřízněn v boji se "zlými" imperialisty, a protože Evropská unie přijme do svých řad raději Island než problematickou maloasijskou zemi, Moskva je vítaným spojencem.
Obě nepřehlédnutelné entity s výraznými bezpečnostními kapacitami tak mohou dělat drahoty, podtrhovat svůj význam, vypichovat, že bez nich to nepůjde. Hrát kartami určitého nezájmu. Dějiny dokládají, že ostrakizace nepatří pokaždé mezi účinná řešení mezinárodního napětí. Klasickým příkladem bylo sovětské Rusko.
Nechceme-li s ním to dnešní Rusko jednou opravdu srovnávat, měli bychom konečně přijmout fakt, že skutečná nebezpečí dneška stojí jinde. Moskva, nezahnaná znovu do nežádoucí spolupráce, nám s nimi může vydatně pomoci.
