Přesně před sto lety, 15. března 1917, usedl poslední ruský car po probdělé noci v carském železničním vagonu na nádraží v Pskově ke stolu a sepsal abdikační listinu adresovanou svému generálnímu štábu. Historik Václav Veber uvádí, že poslední vládnoucí Romanovec tou dobou už nikomu jinému nedůvěřoval. Kolem sebe viděl jen zradu, zbabělost a podvod.
„Krutý nepřítel napíná poslední síly a již je na blízku hodina, kdy skvělá naše armáda se slavnými spojenci bude s to konečně nepřítele zdolat. V těchto rozhodných dnech v životě Ruska pokládali jsme za povinnost svého svědomí usnadniti svému národu těsné sjednocení a semknutí všech sil národních pro nejrychlejší dosažení vítězství a ve shodě se státní dumou uznali jsme za prospěšné zříci se trůnu Ruské říše a složiti ze sebe svrchovanou moc,“ cituje Veber slova Mikuláše II. v Dějinách Ruska.
Den poté se vlády vzdal i velkokníže Michail, kterému Mikuláš II. trůn odkázal. Tak skončila vláda Romanovců, kteří v čele Ruska stáli více než 300 let.
Historikové se shodují, že poslední ruský monarcha byl slaboch a vládnout nejspíš nikdy nechtěl. Navíc byl ve vleku carevny Alexandry Fjodorovny, panovačné cizinky, kterou Rusové upřímně nenáviděli a kterou zase ovládal jurodivý mnich Rasputin (více čtěte zde). Je vlastně s podivem, že Mikuláš II. se na trůně udržel tak dlouho.
Rusko bylo v březnu 1917 v naprostém rozkladu. Ve válce s Německem dostávalo na frak, hospodářská situace v zázemí byla tragická. Zima 1916/1917 byla mimořádně krutá, v Petrohradě panovaly až 35stupňové mrazy a vlaky s dodávkami potravin zamrzaly na železnici.
Osmého března do ulic Petrohradu vyšly desetitisíce hladových lidí. Vláda sice nechala obsadit mosty přes Něvu, lidé ale zamrzlou řeku přešli po ledu. Rozjaření občané vyhlásili generální stávku a přemluvili petrohradskou posádku, aby se k nim přidala.
Vojsko rozdávalo zbraně, námořníci v Kronštadtu lynčovali důstojníky. V hlavním městě vzplály policejní stanice a plameny spontánní revoluce zachvátily i Moskvu. Carský režim se téměř nebránil. „Nebyla to vlastně revoluce, byla to sebevražda monarchie, která nebyla s to přežít rasputinismus,“ napsal později vůdce Prozatímní vlády Alexandr Kerenský.
Z hlediska propagandy nepoužitelné
Únorová revoluce zahájila krátkou epizodu v dějinách, během níž Rusko směřovalo k demokracii. Prozatímní vláda zavedla svobodu slovu a shromažďování. Liberální reformy otevřely v Rusku okno ke svobodě, zároveň však uvolnily ruce bolševikům, jejichž listopadovým převratem v největší zemi světa započal sedmdesát let trvající socialistický experiment.
Z historického hlediska není pochyb, že únorová revoluce představuje jeden z největších milníků moderních dějin. Přesto se zdá, že Rusko si letošní výročí nehodlá nijak zvlášť připomínat, píše list The New York Times.
Zatímco Mezinárodní den žen či Den obránce vlasti jsou považovány za významné svátky, při kterých se politici předhánějí v projevech, výročí vypuknutí únorové revoluce na seznamu významných dní není. Vládnoucí kruhy se také vyhýbají jakékoliv oficiální interpretaci sto let starých událostí. Podle amerického deníku za tím může být nelibost ruského prezidenta Vladimira Putina k revolucím.
Události roku 1917, kdy bylo Rusko na kolenou a lidé v ulicích slavili pád dlouholetého vládce, také nezapadají do pečlivě pěstěného výkladu ruských dějin, který má v občanech zažehnout pocit národní hrdosti. „Možné důsledky těchto velkých revolucí jsou nám dobře známé. Naše země bohužel během 20. století zažila řadu takových povstání,“ nechal se slyšet šéf Kremlu v prosinci během projevu o stavu země.
Faktem také je, že sto let staré události nemají z pohledu současného ruského režimu žádného jednoznačného hrdinu, kterého by mohl vyzdvihovat. Car byl slaboch, Kerenský podlehl bolševikům a Lenin v Rusku zavedl diktaturu proletariátu, která si vyžádala miliony mrtvých a pronásledovala pravoslavnou církev, jeden z pilířů Putinovy moci.
„Vladimir Putin se nemůže srovnávat ani s Mikulášem II., ani s Leninem, ani s Kerenským. Tohle není ruská historie, na kterou by mohl být hrdý. Události roku 1917 jsou z hlediska propagandy nepoužitelné,“ řekl The New York Times ruský novinář Michal Zygar, autor interaktivního Projektu 1917, který sto let staré události mapuje den po dni.
„Představitelé moci nemohou výročí roku 1917 slavit,“ domnívá se historik Nikita Sokolov. „Impulsem té revoluce byla touha po společenské spravedlnosti. A to země, kde panuje taková nerovnost, nemůže oslavovat,“ uzavírá Sokolov.
Rusko si v prosinci připomnělo vraždu kontroverzního Rasputina:
