Českým vojákům lezla krkem válka i shnilá řepa, po vzpouře je popravili

  5:55aktualizováno  5:55
První světová válka pomalu dohasínala a její účastníci už mleli z posledního. Únava, hlad a celkové útrapy přiměly přesně před sto lety posádku v Rumburku na Děčínsku k masivní rebelii. Troufalý plán tažení na Prahu však skončil po pár desítkách kilometrů. Deset vzbouřenců posléze potrestala popravčí četa.

„Je úterní ráno 21. května 1918 a dvůr chlapecké školy v severočeském Rumburku zaplňují místo švitořících školáků desítky zachmuřených vojáků. Sluníčko slibuje hezký den, ale atmosféra na dvoře, který je již třetím rokem dvorem kasárenským, je spíše předbouřková.“

Takto líčí největší protiválečný projev odporu českých vojáků na našem území  historik Jindřich Marek ve své knize Pod císařskou šibenicí. První světová válka tehdy měla před sebou poslední půlrok, to ale nikdo z vojáků 7. střeleckého pluku v Rumburku nemohl vědět.

Všichni už měli konfliktu dost. Mnoho z nich strávilo dlouhou dobu na frontě či v ruském zajetí a po návratu do Čech na ně čekaly úděsné podmínky. Země byla po čtyřech letech války z hlediska zdrojů takřka vyčerpaná. V úvodu roku 1918 se situace blížila skoro až hladomoru. Nespokojenost panovala nejen mezi vojáky, ale i u civilního obyvatelstva.

Fotogalerie

„Vzpoura byla ozvukem nejen toho, co se dělo na frontě, ale hlavně toho, co se dělo v zázemí. Obyvatelé sice byli od fronty stále poměrně daleko, ale válka se jich začala týkat stále více právě skrze zásobování. A zeměbranci přinesli nálady jak z fronty, tak ze zázemí,“ líčí historik Jiří Šlajsna z Oblastního muzea v Mostě.

Vzpomínky vojáků dokládají zejména katastrofální nedostatek jídla. „Neustále chodily jen bedny sušené zeleniny. To snad byla kravská řepa na drobno rozřezaná. Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to nyní neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na 8 dílů jednu veku. Pro změnu bylo někdy rozdáváno shnilé zelí, který každý rovnou nosil do žumpy,“ popsal v Markově publikaci jeden z nich.

Vojáci si stěžovali i na zadržování výplat a šikanu od německých poddůstojníků. Myšlenky na povstání měli v této situaci především navrátilci z ruského zajetí, kteří tam – byť jen nepatrně – přičichli k bolševické revoluci.

„Rumburští vzbouřenci si z Ruska přivezli dvě věci – nedostatek respektu k důstojníkům a víru, že lze zastavit válku, což ovšem byl v kontaktu s hladem a tupým drilem v kasárnách dostatečně výbušný materiál,“ píše Marek.

Ústřední postavou vzpoury se stal vojín František Noha, kterého myšlenka revoluce fascinovala. Mezi svými druhy agitoval za rebelii a díky vůdčím schopnostem získal na svou stranu početnou skupinu vojáků. Rozbuškou bylo snížení už tak nicotných přídělů potravin.

Ráno 21. května 65 příslušníků 7. čety neuposlechlo rozkaz a na nástup dorazilo s puškami. Nereagovali ani na opakované výzvy a výhrůžky německých poddůstojníků. Následující události rozpoutala jediná rána pažbou pušky do týla jednoho z velitelů. Začala vzpoura, která sice trvala pouze den, ale změnila mnoho životů.

Cílem nebyl rozvrat monarchie

Je nutné zdůraznit, že ačkoliv rebelie proběhla nedlouho před pádem habsburské monarchie, nelze ji považovat za politicky motivovaný výpad proti Rakousku-Uhersku. „Vojáci v té době nemohli tušit, že Rakousko prohraje. Jejich cílem bylo jít domů, nejít na frontu. Únava válkou se v té době už poměrně hodně projevovala,“ říká Šlajsna.

Vnučka po 92 letech odkryla příběh účastníka rumburské vzpoury

„Význam měla vzpoura velký, ale nic moc změnit nemohla. Neuspíšila konec války ani vznik Československa, to určitě ne,“ dodává.

„Když se vám vzbouří 700 vojáků (tolik se jich postupně ke vzpouře přidalo, pozn. red.), tak každý z nich má trochu jiný motiv. Rozhodně se jim ale nechtělo válčit a přijít o život. To je asi ten základní motiv a až pak se k tomu různě objevují další, třeba vlastenecké,“ uvedl pro iDNES.cz historik Marek.

Navíc vzpoury vojáků nebyly v té době nic neobvyklého, zažila je většina evropských zemí. „V osmnáctém roce probíhaly velmi živelně v německé armádě, francouzské, z Rakouska-Uherska lze například zmínit vzpouru námořníků v Boce Kotorské,“ říká Šlajsna. Rumburská vzpoura však oproti ostatním nebyla tak násilná.

Patnáct hodin svobody

Vzbouřenci se v kasárnách zásobili střelivem, osvobodili vězně a obsadili poštu i nádraží. Do jejich čela se vedle Nohy postavil desátník aspirant Stanko Vodička.

„Měl se stát důstojníkem, měl proto lepší podmínky než ostatní vojáci. Teoreticky tak mohl dát od vzpoury ruce pryč, ale neudělal to. Naopak se k ní přidal a snažil se jí dát nějaký rámec. Dalo by se říct, že byl nejzodpovědnější ze vzbouřenců a nechtěl stát stranou, ačkoliv si byl vědom rizika,“ říká Marek.

Povahově se sice vůdci velmi lišili, oba však dokázali vojáky ovlivnit. „Noha byl mnohem radikálnější, Vodička působil spíš jako uklidňující prvek,“ popisuje Šlajsna. „Vodička byl citlivý, věřící člověk, básník,“ uvádí Marek. Podle něj oba spojovalo, že je „válka vytrhla z kořenů a převrátila jim život“. „Tito dva kluci, zdůrazněme to slovo kluci, se jí vzepřeli. Bylo jim 23, 24 let. Noha měl celý život před sebou, chtěl být hercem,“ dodává.

Stovky vzbouřenců směřovaly na jih do České Lípy, kde se chtěly spojit s vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku. Byla to zásadní část plánu, na jehož konci mělo být tažení na Prahu a ukončení války. Rebelové měli naspěch, protože zprávy o vzpouře už doputovaly na zemské velitelství.

Voják a lev připomínají smrt hrdinů vzpoury

K jejímu potlačení velitelé určili nejen útvary složené z německy mluvících vojáků – proti českým povstalcům se postavilo i mnoho krajanů. Po epizodních potyčkách se vzbouřenci odpoledne dostali do Nového Boru, za kterým už na ně čekaly oddíly v obranném postavení. Mezi nimi i příslušníci zmíněného 18. pluku.

V přestřelce poblíž Chotovického vrchu se už projevilo vyčerpání povstalců. Hladoví a třicetikilometrovým pochodem vysílení vojáci nedokázali vzdorovat a zformované jednotky je rozprášily. Dva vzbouřenci padli, 380 se jich vzdalo. Zbývající stovky mužů uprchly do nedalekých lesů.

„Často se uvádí, že povstání potlačili nějací anonymní rakouští vojáci, německy mluvící. Ale ten 18. pěší pluk tvořili ze dvou třetin čeští vojáci, takže vzpouru, která je označována jako odpor Čechů proti Rakousku, potlačuje z velké části český pluk,“ objasňuje Šlajsna.

U popravčího kůlu

Hon na unikající vojáky probíhal několik týdnů. Vodičku lapili mezi prvními, Nohu 23. května. Za třetího původce vzpoury byl označen Nohův přítel Vojtěch Kovář. Bylo jasné, že soud musí pro výstrahu vynést nejpřísnější tresty.

Vodičku, Nohu a Kováře zastřelili 29. května brzy ráno v Rumburku. Jen o několik hodin později odsoudili v Novém Boru k trestu smrti dalších 21 vojáků, čtrnácti z nich byl ale trest zmírněn na mnohaleté vězení. Večer popravčí četa ukončila život Jakuba Bernarda, Jiřího Kováříka, Jakuba Nejdla, Františka Poura, Jana Pelnáře, Antonína Šťastného a Jindřicha Švehly.

„V jeho případě tribunál vůbec nevzal na vědomí, že na frontě padli dva jeho bratři. Rodiče Švehlovi tak ve válce přišli o tři syny,“ uvádí novoborský badatel Josef Doškář. „Těla tří vůdců pochovali v Rumburku, převezeni pak mohli být až v roce 1919. Vodička a Noha do Plzně, Kovář do Prahy-Košíř,“ připojuje.

Sto šestnáct vzbouřenců poslal soud zpátky na frontu, zbytek skončil v terezínské pevnosti, kde někteří zemřeli na následky hladu a nemocí. Rebelové, kteří strastiplné podmínky přežili, se dostali na svobodu až po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918.

„Mohli jsme mít úplnou revoluci“

Zůstává otázka, jak velkou naději na úspěch povstání mělo. „U těchto vzpour není šance moc velká, je to exploze. Možná kdyby se k nim ti osmnáctí opravdu přidali a ty útvary byly dva. Šance, že se k tažení na Prahu přidají i další, by pak byla daleko vyšší, protože nespokojenost byla všeobecná,“ uvažuje Marek.

Odkazuje na tehdejší hlášení rakousko-uherského místodržitele v Čechách, hraběte Maxmiliana Coudenhovea, který o riziku psal do Vídně. „Kdyby byli vzbouřenci pronikli dále na jih – nebylo to vyloučeno – a nalezli vojenské posily a podporu ze strany civilního obyvatelstva, mohli jsme mít v této části Čech úplnou revoluci...,“ stojí v dopise.

Odborníci se shodují, že povědomí o sto let starém dramatu už mají jen místní a nadšenci do historie. „Devadesát procent lidí u nás historie nebere, takže je rumburská vzpoura ani moc nezajímá,“ říká Marek. „U mladší generace je to povědomí dnes už hodně malé. Ti, kteří vzpouru znají, ji znají jen z filmů,“ souhlasí Šlajsna.

Nacionální odpor i mudrující bolševik

Naráží tím zejména na snímek Martina Friče Hvězda zvaná Pelyněk z roku 1964, který se událostmi rumburské vzpoury zabývá. Podle historiků je však v něm dost věcí zkresleno, zejména postavy Nohy a Vodičky.

„Prvního coby sarkasticky mudrujícího ‚bolševika‘ hrál ve filmu malý a podsaditý dvaapadesátiletý (!) Rudolf Deyl ml., druhého coby impotentního pacifistu dvaatřicetiletý herec střední postavy Radoslav Brzobohatý,“ píše v knize Marek. Neutěšená situace vojáků také podle něj není ve filmu zobrazena podle skutečnosti.

Interpretace vzpoury se v průběhu let měnila. V začátcích první republiky ji všichni vnímali pozitivně, i zde ale historici mluví o zkreslení. „Čeští vlastenci na začátku dvacátých let viděli v té vzpouře jednoznačně nějaký uvědomělý nacionální odpor k Rakousku-Uhersku. Samozřejmě každý takový jednostranný pohled na tu vzpouru je zavádějící,“ tvrdí Marek.

Pro svou ideologii si ji později přivlastnil také komunistický režim. Až po jeho pádu se definitivně mohlo uvést na pravou míru, že se vzbouřili unavení, hladoví muži, kteří chtěli být kdekoliv jinde než v tom ubíjejícím armádním matrixu.

Rumburk

Rumburk

Autor:

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Zemanův lékař Halata zemřel během návštěvy v Číně, kde byl s prezidentem

Zeman zahrál čínskému prezidentovi na klavír

Během cesty prezidenta Miloše Zemana do Číny zemřel v úterý lékař Petr Halata, který byl součástí delegace hlavy státu....

Nebránil se, jen slabě dýchal, popisují svědci smrtelné napadení v autobusu

Policie vyšetřuje střelbu u smíchovského nádraží (13.3.2018)

Brutální a zbytečné, tak během hlavního líčení v jednací síni Městského soudu v Praze popsali svědci březnové napadení...

Nevěděl jsem vůbec, co podepisuji, řekl Babišův syn ke kauze Čapí hnízdo

Farma Čapí Hnízdo u Olbramovic na Benešovsku

Syn premiéra Andreje Babiše tvrdí, že ho spolupracovníci jeho otce kvůli kauze Čapí hnízdo drželi na Krymu. V reportáži...

Šest stran vyzvalo Babiše k demisi, budou hlasovat pro nedůvěru vládě

Ilustrační snímek

Kvůli bobtnajícímu skandálu kolem Čapího hnízda šestice opozičních stran - ODS, Piráti, SPD, KDU-ČSL, TOP 09 a hnutí...

Babiš: Jde o odporný útok na moje děti. Cílem je destabilizovat Česko

Premiér Andrej Babiš při debatě k 100 letům od konce první světové války v...

Český premiér Andrej Babiš se ostře ohradil proti reportáži serveru Seznam Zprávy o údajném únosu jeho syna. Z...

Další z rubriky

Místo tramvají bude na Vítězném náměstí monument, „Kulaťák“ zakryjí stromy

Vítězný návrh podoby Vítězného náměstí od autorů Pavla Hniličky, Evy Macákové a...

Praha vybrala novou podobu Vítězného náměstí v Praze, kterému bude dominovat vysoký obelisk. Vítězný návrh přesunul...

Ať turisté koloběžku zkusí v údolí, žádá náčelník. Úrazů v horách přibylo

Horská koloběžka

Téměř padesát koloběžkářů se letos v letní sezoně zranilo v Krkonoších tak, že jim musela pomáhat Horská služba. Loni...

Poslanci odložili elektronickou neschopenku na rok 2020

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová na tiskové konferenci po...

Elektronickou neschopenku, jako projekt prokazování pracovní neschopnosti kvůli nemoci, odložili poslanci na rok 2020....

Najdete na iDNES.cz