Je to jedna z neznámějších fotek z vietnamské války. Uprostřed stojí šlachovitý voják a zírá do dálky, za ním je další voják, který kouká na tělo kamaráda zavinuté v ponču.
Mužem uprostřed je Rüdiger Richter, kterému v době pořízení fotografie bylo 25 let. Dnes vypadá úplně jinak. Částečně kvůli věku, částečně kvůli jizvám, které na něm zanechala válka. Ve Vietnamu ho střelili do hlavy a po návratu domů se léta potýkal se závislostí na alkoholu a lécích proti bolesti.
Sám Richter tvrdí, že s mužem na fotce už nemá nic společného. „Tehdy jsem byl zabiják,“ říká v rozhovoru s reportéry AP, kteří ho vypátrali nedaleko Columbusu ve státě Georgia. „Našel jsem tady mír,“ dodává na verandě svého domu, zatímco v korunách stromů cvrlikají ptáci.
Pohled do dálky
Armádní fotograf Paul Epley svůj neznámější snímek pořídil 14. srpna 1966 v jižním Vietnamu. Richterovým úkolem tehdy bylo zajišťovat přistávací plochy pro helikoptéry, které z džungle přepravovaly mrtvé a zraněné.
Slavné fotografiePřipomeňte si seriál iDNES.cz, který vám nabídl příběhy slavných zpravodajských fotografií. |
„Vyšplhal jsem se po kamenech a náhle se přede mnou zjevila ta scéna. Počkal jsem si na dobré světlo a v rozhodující moment jsem ji zachytil,“ vypráví Epley, který se po odchodu z armády živil jako komerční fotograf. Dnes je v důchodu a žije v jižní Virginii.
Richter je na snímku zachycen s pažemi mírně od těla jak hledí do dáli. Mnozí lidé se domnívají, že se modlí, či dokonce v pekle války pochybuje o samotné existenci Boha. Richter takové interpretace odmítá. „Vyhlížel jsem helikoptéru,“ vysvětluje. „Ta fotografie je mimořádná díky kouři, který vidíte za mnou. Hodil jsem tam rudou dýmovnici,“ dodává.
Z Berlína do Cizinecké legie
Richterův životní příběh je do značné míry kronikou dvacátého století. Narodil se v únoru 1941 v Berlíně, v době, kdy Hitlerovy jednotky ovládaly většinu Evropy. Jeho první vzpomínky jsou na mrtvoly před protileteckými kryty a zářivé světlice padající ze spojeneckých bombardérů. „Říkali jsme jim vánoční stromečky. Byly překrásné,“ vzpomíná Richter.
Když mu byly čtyři roky, válka skončila a spojenci Berlín stejně jako celé Německo rozdělili na sektory. Rüdiger Richter měl štěstí - jeho dům byl v sektoru spravovaném americkými vojáky, kteří hladového kluka čas od času obdarovali dobrotou.
Poválečný Berlín velkou šanci na světlou budoucnost nenabízel, 14letý Richter se proto dal najmout na obchodní loď. Jeho kariéra mořského vlka skončila po třech letech, kdy se spolu s dalšími námořníky porval v jednom baru v Calais. „Zavřeli nás do nějakého sklepení, kde bylo jenom jedno malé zamřížované okénko, kapala tam voda - prostě jako ve filmu,“ směje se při vzpomínce.
Po třech dnech v temné kobce dostal Richter od soudce na vybranou: vězení, nebo vstup do cizinecké legie, která se snažila udusit povstání ve francouzských koloniích v severní Africe. Vybral si druhou možnost, a protože byl na vstup do legie příliš mladý, přidělili mu novou identitu - od té chvíle byl Horst Timm.
Tracheostomie pomocí plnícího pera
Richter si už nepamatuje, kolik lidí na území dnešního Alžírska, Tuniska a Maroka zabil a kolik vyčerpávajících nočních pochodů absolvoval. Po pěti letech legii opustil, vrátil se ke svému jménu a přijal pozvání své tetičky, která žila v americké Georgii.
V Americe stavěl přistávací plošiny pro helikoptéry, práce ho však nudila a tak se po roce přihlásil do armády. V červnu 1966 jako příslušník 173. brigády výsadkářů přistál ve Vietnamu, kde se rychle stal pobočníkem legendárního velitele „Železného Mikea“ Healyho. Ten na legendárním snímku, který se do historie americké fotožurnalistiky zapsal po názvem „Agónie války“, chybí - ve chvíli, kdy Epley zmáčkl spoušť, stál mimo záběr.
Richterův výlet do Vietnamu skončil o tři čtvrtě roku později, kdy ho do obličeje zasáhla nepřátelská střela. Roztříštila mu horní patro a zuby a připravila ho o zrak a sluch na pravé straně obličeje. Když ho vojenská helikoptéra vezla do polní nemocnice, dusící se Richter si pomocí vidličky a psacího pera sám udělal tracheostomii.
Válečné jizvy
„Nenávidím válku. Nenávidím zbraně, protože jsou zdrojem všeho špatného na světě,“ říká dnes veterán, který obdržel dvě Bronzové hvězdy za hrdinství. Stejně jako všechna ostatní vyznamenání je však vyhodil. „Objevují se lidé, kteří mi říkají, že jsem hrdina. Nesnáším to. Přivádí mě to k šílenství. Jen jsem dělal svoji práci,“ svěřuje se Richter.
S následky této „práce“ se musel vypořádávat ještě dlouho po návratu z Vietnamu. Má za sebou tucet operací, během kterých se mu lékaři snažili spravit obličej. Dodnes má problémy s řečí, většinu jizev skrývá plnovous a sluneční brýle.
Horší než zdevastovaný obličej však byly jizvy na duši. Když se Richter vrátil z Vietnamu, měl vztek na celý svět. Nenáviděl sám sebe za to, jak vypadá a jak zní jeho hlas zdeformovaný zraněním. Navíc musel čelit nepřátelství mladých Američanů demonstrujících proti válce.
Se svojí první ženou se přestěhoval na Floridu, kde většinu času trávil rybařením. Po hrstech polykal léky proti bolesti a hojně je zapíjel kořalkou. Po čase se jeho manželství zhroutilo a zoufalý Richter se rozhodl vrátit do Německa. Doufal, že se mu tam podaří slepit střepy svého života.
Okamžik na cestě do pekla a zpět
Ve své staré vlasti v roce 1978 potkal dívku jménem Marina, jejíž rodina prchla do západního Berlína tunelem pod Berlínskou zdí. Byla to právě její zásluha, že se nočními můrami pronásledovaný muž zbavil závislosti na lécích a alkoholu. „Prostě jsem nepřijala to, jaký byl. Jestli jsem s ním měla zůstat, tak se musel změnit,“ říká dnes Marina.
Smrt v Saigonu Střelec z Vietnamu si otevřel pizzerii v USA. Reportér se mu za fotku omluvil. Přečtěte si příběh další slavné fotografie z Vietnamu. |
Vzali se v dubnu 1982 a z příspěvků pro veterány si v Berlíně postavili dům. Časem ale pocítili, že dál od lidí jim bude lépe. Přestěhovali se do Bavorska, později koupili farmu v Maďarsku. "Měli jsme čtyři koně, dvě ovce, třicet slepic, čtyři kachny, sedmnáct koček a čtrnáct psů. Bylo to jako sen," vzpomíná Marina.
V roce 2007 se Richter s manželkou vrátil do Ameriky. Sám říká, že to bylo kvůli tomu, že po částečném stažení amerických jednotek z Evropy se pro něj ztížil přístup k lékařské péči, kterou potřebuje. Nedaleko Columbusu si koupili pozemek, kde tráví podzim života.
Manželé zde žijí zcela v ústraní. Richter na srazy vietnamských veteránů nechodí, odmítá se nechat vyfotit a přesnou adresu svého bydliště nechce prozradit. Vyhýbá se i svým sousedům. Nikdo z nich netuší, jak pestrý je životní příběh toho starého hipíka s náušnicí, plnovousem a culíkem.
Ze svého působení v armádě má jen pár suvenýrů. Jsou mezi nimi i tři fotografie, které Marina pověsila na zeď. Na první je Richter jako pohledný mladík v uniformě cizinecké legie, na druhé je zachycen jako americký voják. Třetí snímek je černobílá zvětšenina "Agonie války".
Richter říká, že slavná fotografie pro něj znamená jen málo. Pouze zlomek vteřiny na jeho cestě do pekla a zpátky. "Byl to jen okamžik v proudu času" říká 73letý veterán na verandě svého domu.
