Rudí hospodáři: jak komunisté poničili vztah mezi člověkem a krajinou

Rozpadlé vesnice, zchátralé památky a měsíční krajina způsobená těžbou. To jsou asi hlavní obrázky, které se vybaví, když se řekne: tady hospodařili komunisté. Letos uplyne 20 let od chvíle, kdy padl totalitní režim. A doposud se nikdo příliš nezabýval tím, jak vlastně komunističtí hospodáři zacházeli s krajinou kolem nás.

Nyní se odpověď pokouší najít jedenatřicetiletý kulturolog Pavel Hájek ve své knize Jde pevně kupředu naše zem - Krajina českých zemí v období socialismu. Dochází k tomu, že zásadní změny v krajině, jako zakládání družstev, scelování pozemků či vystěhování obyvatel, nevymysleli komunističtí správci. Zrealizovali je však tak, že tyto změny způsobily nenávratné škody nejen v krajině, ale i mezi lidmi.

Jak se komunistický režim choval ke krajině?
Na to není jednoznačná odpověď. Protože na jedné straně máte obrovské ekologické škody, vysídlení oblastí při západních a jižních hranicích, rozpad sociální sítě v městech a vesnicích a zánik stovek staveb a objektů, které měly nevyčíslitelnou hodnotu. Zároveň ten samý režim vydal zákony týkající se ochrany přírody, krajiny a péče o kulturní památky. Snažil se oživit zastaralá jádra historických sídel a sceloval půdu kvůli hospodárnějšímu využití. Tím, že docházelo k působení těchto protichůdných přístupů, vznikala krajina ne nepodobná té současné: zanedbaná i opečovávaná, zničená i zachovaná, opuštěná i živá.

Měli komunisté nějakou strategii, jak se ke krajině chovat?
Podle mě ne. Záleželo, jaký typ člověka seděl v odpovědné funkci. Dám vám dva příklady. Nejprve jihočeské městečko Trhové Sviny. Jeho malebnou siluetu zničilo obilné silo vystavěné nedaleko středověkého kostela. Je několik možností, proč se to stalo. Ten, který o umístění sila rozhodl, buď toužil pokořit církevní svatostánek chrámem nové doby, nebo potřeboval rychle proinvestovat obecní peníze. Anebo chtěl jednoduše zastavět prázdný prostor v centru vsi a neřešil to. Naproti tomu druhý příklad. Barokní pískovcová socha svatého Onufria v nadživotní velikosti. Stojí ve scelených polích u Zlonic na Lounsku. Musela vadit kombajnům a dalším zemědělským strojům v práci, ale nikoho nenapadlo ji strhnout. V roce 1970 ji navíc zrestaurovali. A takových protikladů je mnoho.

autor a kniha

Pavel Hájek se narodil roku 1977 v Praze. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK.

Je autorem studie Česká krajina a baroko, spoluautorem sborníku Krajina zevnitř a knihy Krajina a revoluce.

Jeho poslední kniha se jmenuje Jde pevně kupředu naše zem - Krajina českých zemí v období socialismu 1948-1989.

Které zásahy do krajiny za minulého režimu jsou neomluvitelné?
Těch je spousta. Zločinem je určitě zřízení zakázaného hraničního pásma. To radikálně omezilo svobodu cestování a vedlo k zániku stovek vesnic, osad i samot. Zločinem je také kolektivizace venkova a násilné "přesvědčování“ sedláků o vstupu do jednotných zemědělských družstev. Komunisté jim sebrali statky a půdu a o ukradený majetek se začali starat lidé, kteří neuměli hospodařit. To vedlo k tomu, že úroveň venkova sociálně i ekonomicky poklesla. Hanebné jsou zásahy do krajiny učiněné bez vědomí širších souvislostí. Jeden příklad za všechny: těžba hnědého uhlí v prostoru bývalého města Mostu.

Počkejte, tím se přece komunisté chlubili. Natočili reportáž, jak stěhují středověký kostel po kolejích.
To je sice pravda, ale měl jsem na mysli něco jiného - hospodářský význam celé akce. Počítejte se mnou: těžba uhlí, která začala před čtyřiceti lety, přinesla státní pokladně přibližně 12 a čtvrt miliardy korun. Když odečtete náklady spojené s demolicí města, výstavbou nového Mostu a rekultivací vytěženého lomu Ležáky, zisk se zmenší na necelé 3 miliardy, tedy na jednu čtvrtinu. A to v celkovém výpočtu ještě chybějí údaje vyčíslující kulturní a umělecko-historickou hodnotu zaniklého středověkého královského města nebo výdaje na léčbu plicních chorob vyvolaných těžbou.

Myslíte, že komunisté devastovali krajinu záměrně?
Řekl bych, že ne. V některých případech k devastaci docházelo z furiantství, ve snaze ukázat těm "nahoře“, jak se to či ono má správně dělat. Jindy šlo o neznalost, neschopnost nebo nedostatek zkušeností. Všechny "havárie v krajině“, které se staly za minulého režimu, spojuje jedna věc: snaha upravit české země tak, aby co nejvíce odpovídaly socialistickému společenskému uspořádání. Jenže se předem a do důsledků nedomýšlelo, co všechno to může způsobit.

 

Ve své knize píšete, že zdaleka ne vše, co se s krajinou za socialismu dělo, pocházelo z hlav komunistických funkcionářů. Třeba JZD nebyl komunistický vynález?
Ani náhodou. Zemědělská družstva se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku začala dobrovolně zakládat ve druhé polovině 19. století. Akorát se nejmenovala "jednotná“. Důvod jejich založení byl jednoduchý: snížit výrobní náklady a zvýšit konkurenceschopnost výrobků menších a drobných rolníků na trhu. Například v roce 1927 existovalo v celém Československu téměř devět a půl tisíce zemědělských družstev. Většina změn a zásahů v krajině, které spojujeme s budováním socialismu, měla svůj počátek ve druhé polovině 19., respektive na začátku 20. století. Vedle zakládání družstev je to také znárodňování půdy, scelování pozemků, vyčleňování území pro vojenské účely, ubývání církevních staveb v krajině, vylidňování venkova nebo účelové využívání významných umělecko-historických staveb.

A co nucené vystěhovávání lidí z vesnic?
Z politických důvodů k tomu docházelo již za protektorátu. Vytipované statky přešly do nucené správy a poté byly přiděleny německým obyvatelům. Odsunem Němců po konci války se role obrátily. No, a o tři roky později se tímto způsobem začalo účtovat s vnitřním nepřítelem, s takzvanými "vesnickými boháči“. Jinou kapitolu představuje vystěhovávání, které by se dalo nazvat hospodářské. To se dělo už na přelomu 19. a 20. století, kdy celé vsi musely ustoupit výstavbě přehrad, elektráren nebo uhelným lomům.

Co se dá tedy na změnách v krajině považovat za ryze komunistické?
Především způsob, jakými byly provedeny. Vezměte si třeba scelování pozemků: před nástupem KSČ k moci se scelovalo na základě dohody všech majitelů pozemků. Po roce 1948 se prostě vydal příkaz a hotovo. Obecně se dá říct, že pro komunistické hospodaření s krajinou je typická nedůslednost a šlendriánský přístup. Existoval třeba zákon na ochranu památek, který se dodržoval jen zčásti. Řada z nich proto byla zničena. Zároveň byl ten samý zákon tak děravý, že mnoho památek úplně opomíjel a tím je paradoxně zachránil. Nebo další příklad, panelová sídliště. Hyzdí krajinu, jsou většinou postavená z nekvalitních materiálů a musí se do nich hodně investovat.

Je něco, za co lze minulý režim v přístupu ke krajině pochválit?
Jak už jsem říkal, za socialismu vznikly zákony, které nastavily základní pravidla na ochranu přírody, krajiny a památek. Jiné kvality, které jsou dnes ceněny, vznikly neúmyslně. Například vojenský prostor Doupov. Ze společenského hlediska bylo jeho vysídlení nepřijatelné. Jenže vojáci v tom prostoru hospodařili tak, že dnes představuje jednu z nejvýznamnějších ptačích rezervací v Evropě a evropsky významnou lokalitu v programu Natura 2000.

Letos uplyne dvacet let od změny režimu. Je komunistický rukopis v krajině stále rozpoznatelný?
Myslím, že pořád žijeme v prostředí, které je komunistickým režimem určeno a ohraničeno. A to nejen na úrovni konkrétních úprav, ale bohužel i co do myšlení, které se za nimi skrývá. Stále se můžeme setkat s tím, co komunistickému hospodaření s českými zeměmi zazlívám nejvíce. A to je rozvolnění vztahu mezi člověkem a krajinou.

Jak se to projevuje?
Jde o to, že kolektivizací a znárodňováním získala krajina nového hospodáře: všechen pracující lid. Tento správce, nejasný a nekonkrétní -všichni a zároveň nikdo - v lidech otupil pocit osobní odpovědnosti za vzhled a kvalitu obecních, veřejných prostor. Stál u zrodu lhostejnosti k tomu, co se děje za ploty jejich zahrádek, a postoje typu "co bych se staral, však ono to nakonec nějak dopadne“. To všechno je možné z dnešní krajiny vyčíst až příliš snadno.