Jednou komplikací je vůdčí role Sýrie v Libanonu, i po stažení jejích okupačních sil. Další představuje vláda alavitské menšiny v zemi se sunnitskou většinou, která Sýrii proměňuje v zástupce šíitského Íránu v sunnitsko-arabském světě. Další syrské menšinové skupiny – nealavitští šíité, pravoslavní a katoličtí křesťané a drúzové – mají vazby na sousední země a regionální aktéry, takže zvnějšku přitahují silný zájem, dokonce aktivní podporu. Turecko, Saúdská Arábie i Rusko mají v Sýrii jak strategické zájmy, tak vazby na místní frakce.
Spojené státy a jejich spojenci z NATO by samozřejmě v Sýrii upřednostnili vznik demokratického, západně orientovaného režimu. Vzhledem ke spletitým společenským a externím vazbám země by se ale Západ měl spokojit se stabilní vládou, jíž nebude dominovat Rusko ani Írán a která nebude ve vojenském konfliktu se svými sousedy, včetně Izraele.
Před konfliktem mezi vládou Bašára Asada s opozicí utíkají i tisíce dětí.
Návrh na možné řešení
Jaká politika je tedy pro USA a Západ nejlepší? Dohoda na ukončení současných bojů by mohla u moci ponechat režim prezidenta Bašára al-Assada, byť s jinou osobou v čele. Takový výsledek by byl triumfem pro zájmy tuhé diktatury, potlačování lidských práv a Íránu a Ruska. Jak přibývá násilí, stává se ale též méně pravděpodobným.
Zbývá tedy podpora rebelů. Jenže kterých, a jak? Dalším faktorem, který hovoří proti intervenci, je skutečnost, že v důsledku rozložení moci plynoucího z Arabského jara mají USA omezený vliv a málo zpráv výzvědných služeb. USA a Západ však nemohou záležitost zcela přenechat ostatním ani omezit své snahy na Organizaci spojených národů, kde Rusko a Čína mohou jakýkoli účinný zákrok znemožnit.
Zamalovaný portrét syrského prezidenta Bašára Asada v provincii Izáz. (3. října 2012)
Co by se tedy mělo dělat? Podle mého názoru by USA měly společně s Tureckem, Saúdskou Arábií (opatrně, aby nepodpořily islámské extremisty) a spojenci v NATO, zejména Francií a Británií, usilovat o vytvoření výhledové nástupnické vlády pro Sýrii a její vojenskou složku vyzbrojit. Taková vláda by musela být reprezentativní a soudržná. Západní mocnosti by se přitom musely ujistit, že jejich zbraně nepadnou do potenciálně nepřátelských rukou.
Jistotu není moc kde brát
Fakt, že Írán vyzbrojuje Assadův režim, vyžaduje vyvažující akci. Byla navržena aktivnější role USA, začínající bezletovou zónou. Možná že na ni dojde. Britové a Francouzi, kteří na tento postup naléhali v Libyi, však v případě Sýrie takový návrh nepřednesli. Jedním důvodem je to, že Sýrie má významnou protivzdušnou soustavu, již by bylo zapotřebí bombardováním odstavit – což by si vyžádalo značné civilní oběti a znamenalo riziko ztráty letounů a jejich posádek.
Dřív než se USA pustí touto cestou, měly by si být jisté, že vojenský zásah nebude vyžadovat vstup amerických pozemních vojsk do Sýrie. Dále by si měly být jisté (což momentálně nelze) povahou nástupnické vlády.
Těla Syřanů zabitých při vládním ostřelování města Izáz (3. října 2012)
Ke splnění těchto kritérií by bylo zapotřebí svolat dotčené země s cílem získat dokonalejší přehled jak o vnitřních syrských, tak o regionálních důsledcích vojenského zásahu. Pozornost věnovaná syrskému problému během nedávného teheránského summitu „nezúčastněných“ zemí byla parodií takového výkonu.
Že je potřeba takovou konferenci uspořádat, se ovšem snadno řekne. Už pouhé sestavení seznamu hostů by byl velký diplomatický počin. Nutné je pozvat Turecko, Egypt, Saúdskou Arábii a Irák. Přítomno by mělo být také Rusko a USA a zřejmě Francie a Británie. Jenže vynechat souseda, jako je Izrael, syrský satelit, jako je Libanon, či ochránce Sýrie, jako je Írán, by bylo podivné – a pozvat je všechny by byl recept na chaos.
Dosud nejtěžší výzva
Povstání v Sýrii, nejnásilnější ze všech vzpour Arabského jara, se odvíjí pomalu a smrtonosně. Odhadovaných deset tisíc mrtvých za posledních 18 měsíců se shoduje s počtem zabitých ve městě Hamá během pouhých několika dní v roce 1982 za Assadova otce, Háfize al-Assada. Ten si upevňoval moc politikou spálené země, která si vysloužila jen rétorický odsudek mezinárodního společenství.
Dozvuky budou patrně ještě ničivější, až – dříve či později – režim padne. Assadové, stejně jako další autoritářští arabští vůdci, tvrdě potlačovali násilí uvnitř země a aspirace svých občanů. Nesmírná spletitost podmínek v Sýrii však znamená, že zánik režimu by mohl vyvolat jinou změnu než u ostatních transformací Arabského jara, odlišnou jak vnitřním směřování země, tak jejími účinky na region.
Diplomaté si budují kariéry hledáním procedurálních řešení neřešitelných dilemat; zajisté doufají, že naleznou konferenční stůl takového tvaru, který vyhoví danému strategickému uspořádání. Dosud se USA vypořádaly se všemi podobami politických přechodů v rámci Arabského jara bez obzvláště ničivých přešlapů. Sýrie zatím představuje nejtěžší výzvu.
Harold Brown (1927), který byl za prezidenta Jimmyho Cartera ministrem obrany USA a působí ve Výboru pro obrannou politiku, který radí současnému ministru obrany.
Harold Brown (1927) byl za prezidenta Jimmyho Cartera ministrem obrany USA a působí ve Výboru pro obrannou politiku, který radí současnému ministru obrany. Je emeritním členem dozorčí rady Rand Corporation a autorem knihy Star Spangled Security (Hvězdami posetá bezpečnost) s podtitulem Lekce získané za šedesát let ochraňování Ameriky.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
