Ačkoliv v některých zemích mohou k celkovému HDP značně přispívat nedaňové výnosy, průměrný poměr daní k HDP činí v zemích s nízkými příjmy zhruba 15 procent a v zemích s nízkými až středními příjmy zhruba 19 procent, To je podstatně méně než v členských státech OECD, kde tento poměr v průměru přesahuje 35 procent. Chtějí-li tedy chudé a nízkopříjmové země financovat rozvojové projekty, musí koncipovat a zavádět takové daňové strategie, které povedou ke zvýšení domácích příjmů.
To mimo jiné znamená opustit převažující dogma, že daně by se měly zvyšovat pouze v případě, že je to absolutně nezbytné. Tento postoj předpokládá, že nižší daňové sazby zvyšují poměr daní k HDP tím, že zajišťují lepší dodržování daňových zákonů, a upřednostňuje nepřímé zdaňování (například daň z přidané hodnoty) s cílem rozšířit daňovou základnu tak, aby zahrnovala i lidi s nízkými příjmy.
Generální tajemník Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Ángel Gurría na tiskové konferenci po jednání s premiérem Petrem Nečasem, ke kterému se sešli 18. listopadu v Praze.
Přímé zdaňování firem a jednotlivců má zatím tendenci k poklesu – navzdory spornému tvrzení, že nižší přímé zdanění zajišťuje investice a růst. V důsledku toho poměr daní k HDP ve většině států subsaharské Afriky a Latinské Ameriky stagnuje, nebo dokonce klesá.
Univerzální návod neexistuje
V mnoha rozvojových zemích plynou celkové daňové příjmy ze tří hlavních zdrojů: z domácích daní ze zboží a služeb (daně z obratu a spotřební daně), z přímých daní (především firemních) a daní ze zahraničního obchodu (dovozních cel), které jsou nejdůležitější. Protože však liberalizace obchodu snižuje cla, dochází k poklesu daní z obchodu, přičemž ostatní zdroje nedokážou výpadek těchto daní nahradit.
Naproti tomu v zemích s vysokými příjmy představují nejvyšší podíl na celkovém daňovém výnosu (zhruba 36 procent) daně z příjmu (především fyzických osob), zatímco domácí daně ze zboží a služeb se na celkovém výnosu podílejí o něco více než 25 procenty, stejně jako platby sociálního zabezpečení. Podíl daní z obchodu bývá v těchto zemích obvykle nízký.
Rozvojové země by samozřejmě neměly jednoduše okopírovat daňové soustavy existující v rozvinutých ekonomikách. Žádný univerzálně správný přístup koneckonců neexistuje ani v rámci rozvojových zemí. A daňová politika se musí vyvíjet v souladu s měnícími se ekonomickými podmínkami.
Vedoucí představitelé rozvojových zemí musí místo toho čerpat ze zkušeností rozvinutých států i svých rozvojových kolegů a formulovat takovou daňovou politiku, která bude splňovat základní požadavky funkčnosti, pružnosti a stability. To může zahrnovat rozšíření daňové základny, omezení daňových úlev a úniků, zlepšení výběru daní a rozvoj nových kooperativních mezinárodních strategií zdaňování.
V mnoha státech už daňová reforma podstatně zvýšila podíl přímých daní na celkových výnosech. Zvýšení daňových sazeb pro nejbohatší občany v rámci vývoje progresivnějšího rámce daní z příjmů by tento pokrok dále posílilo.
Není snadné najít všechny, kteří mají platit
Vlády by měly pracovat také na zlepšení daňové kázně a snížení daňových úniků, což znamená omezit svévolné rozhodovací pravomoci berních úředníků. Elektronizace daňové správy by například mohla napomoci ke snížení korupce, poněvadž ztíží manipulaci se záznamy.
Rozvojové země v zájmu zvýšení podílu daní z příjmu fyzických osob na celkovém daňovém výnosu už dnes novátorskými způsoby zdokonalují svou daňovou správu, zejména s cílem zahrnout do ní i občany, kteří se obtížně zdaňují. Dělat však lze i více: každý občan, který vlastní dům nebo automobil, je členem nějakého klubu, je držitelem kreditní karty, pasu, řidičského průkazu nebo jiného dokladu totožnosti, případně využívá telefonní služby, může být požádán o podání daňového přiznání.
Ilustrační snímek.
Kromě toho platí, že pohodlným zdrojem příjmů v rozvojových zemích jsou spotřební daně, poněvadž se uvalují především na produkty, jako jsou alkohol, tabák, benzin, automobily a náhradní díly, které jsou charakterizované nízkým počtem výrobců, vysokými objemy prodeje, relativně nepružnou poptávkou a snadnou dohledatelností. Spotřební daně lze uvalovat ve chvíli, kdy zboží opustí továrnu nebo dorazí do přístavu, což zjednodušuje jejich vyměřování, výběr a monitorování a současně zajišťuje jejich úhradu a omezuje úniky. Navzdory robustní základně a nízkým administrativním nákladům však dnes spotřební daně představují necelá dvě procenta HDP nízkopříjmových zemí, zatímco v zemích s vysokými příjmy jsou to zhruba tři procenta HDP.
Globalizované úniky
Rozvojové země se musí také snažit vyvažovat důsledky globalizace. Mobilita kapitálu například zvyšuje příležitosti k daňovým únikům vzhledem k tomu, že schopnost daňových úřadů monitorovat zahraniční příjmy občanů je omezená a že některé vlády a finanční instituce systematicky zatajují příslušné informace. Nejsou-li dividendy, úroky, honoráře a manažerské odměny zdaněny v zemi, kde jsou zaplaceny, pak v zemi daňové rezidence snáze uniknou pozornosti. Některé země – včetně Spojených států – kupříkladu nezdaňují úrok z velkých bankovních vkladů občanů jiných států.
Ilustrační snímek
Vyhýbání se daním může usnadňovat také globalizace. Například nadnárodní korporace používají metody známé jako „transfer pricing“ (optimalizace převodních cen neboli přelévání účetních výkazů za zboží, služby a zdroje mezi pobočkami či dceřinými společnostmi jediné korporace), aby minimalizovaly daňovou povinnost ze zisků z mezinárodních operací. Firemní daňoví poplatníci využívají rovněž nesrovnalosti v pravidlech a sazbách a vybírají si pro podnikání země s příznivějšími – nebo uvolněnějšími – daňovými režimy.
Úlevy toho moc nepřinášejí
A konečně platí, že mezinárodní konkurence v oblasti vnitřních přímých zahraničních investic může vést vlády k tomu, aby zahraničním investorům snižovaly daňové sazby a zvyšovaly daňové úlevy. Vzhledem k případům, kdy v reakci na určitou změnu daňové politiky došlo k náhlému odlivu kapitálu, se vlády zdráhají zvyšovat sazby daně z příjmu – které od konce sedmdesátých let minulého století prudce poklesly – nebo zdaňovat dividendy a příjmy z úroků, poněvadž se obávají odlivu kapitálu. Protože však úlevy v oblasti přímých daní mají jen malý nebo vůbec žádný vliv na odklon mezinárodních investic, natož na povzbuzení jejich přílivu, představují zbytečnou ztrátu příjmů.
Politika podlézání způsobí výpadky příjmů ve všech rozvojových zemích a současně podkopá možnost vyváženého, vstřícného a trvale udržitelného rozvoje. Ministerstva financí a berní úřady v rozvojových zemích musí spolupracovat mezi sebou i se svými protějšky z OECD, aby zacelily současné díry a zavedly účinnou daňovou politiku, která podpoří jejich společné zájmy. Jelikož rostoucí veřejný dluh v zemích celého světa brzdí kvůli fiskálním omezením (skutečným i smyšleným) globální hospodářské zotavení, je taková spolupráce naléhavější než kdykoliv předtím.
Jomo Kwame Sundaram
Jomo Kwame Sundaram je náměstkem generálního tajemníka OSN pro hospodářský rozvoj a výzkumným koordinátorem skupiny G-24.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
