S moderátorem Martinem Moravcem si Zuzka povídala o působení už druhé generace Vietnamců v Česku. O tom, jak se liší od svých rodičů, kteří sem přišli před 40 lety, o jejich ambicích či postupném zařazování do veřejného života.
„Ta první generace sem přišla v 70. letech za studiem, za prací. To byl případ i mých rodičů. Po převratu se to tu rozrostlo o byznys, Vietnamci začali podnikat. Nejprve ve ve stáncích, poté se přidali kamenné obchody. Dnešním trendem jsou pak například nehtová studia, kavárny, restaurace, večerky,“ řekla Zuzka.
Podle březnového průzkumu CVVM jsou Vietnamci v Česku oblíbení nejvíce od začátku tohoto šetření v roce 2013. Vliv na toto vnímání může mít už i druhá generace, která se u nás narodila, žije a studuje. A samozřejmě i český jazyk.
„Tatínek umí česky perfektně, vystudoval tu Vysokou školu báňskou. Maminka se trochu stydí. Byť tu žije 40 let, umí jen základy,“ usmála se Zuzka. Mladí podle ní umí mnohem lépe česky. „Naše generace se tu buď narodila, nebo sem přijela před nástupem do 1. třídy, tedy v 5-6 letech. Umíme víc česky, víc jsme se sžili s českou kulturou, máme více českých přátel,“ přiblížila.
Vietnamka, která v Česku pořádá workshopy českého jazyka hovořila o současné podobě vietnamské menšiny či generačních rozdílech.
Že by si Češi drželi výrazný odstup od Vietnamců či byli přímo rasisti, to si nemyslí. „Rasismus - to je vyhrocené slovo. Řekněme, že jsou spíše xenofobní - bojí se něčeho nového. Jakmile se ale více seznámí, tak tohle opadá. Vietnamci jsou většinou přátelští, není s nimi problém se s spřátelit.“
Sama se s xenofobií setkala v 18 letech. „Slavili jsme kamarádovy narozeniny v baru a já si šla pro drink. Jeden pán mi tam začal nadávat a abych vypadla do své země. Nechala jsem drink drinkem a šla zpět ke kamarádům. Ti se mě ptali, co se stalo a pak se za pánem vydali. Ten asi za dvě minuty přišel a omluvil se mi, že to tak nemyslel,“ dodala.
Její vietnamští kamarádi se s podobným chováním také setkali. Ale horší to prý bylo tak před 10 lety. Dnes už si české děti podle ní zvykly na kamarády z cizích zemí, tak podobné chování už opadává.
Sama by chtěla, aby Češi o vietnamské komunitě nesmýšleli negativně. „Myslím, že to přetrvává hlavně u starší generace, která nás hází do jednoho pytle,“ řekla.
Její generace je však podle ní méně ambicióznější, než byla generace jejich rodičů. „Myslím, že jsme zlenivěli, rodiče byli cílevědomější. Chtěli tu získat lepší životní podmínky, studovat. My se máme dobře, proto jsme zlenivěli,“ usmála se Zuzka.
O tom, že mladí Vietnamci v Česku ale ambice mají, pak podle ní svědčí fakt, že spousta z nich se snaží zapojit do veřejného života. „Jedna kamarádka vystudovala práva, je výborná. Další bankovnictví, jiný kamarád fotí a získává ocenění, máme tu modelky vietnamského původu a tak dále,“ říká.
Ekonomicky soběstačná komunita
Přestože obliba Vietnamců v České republice vzrostla, podle výzkumu Etnologického ústavu Akademie věd z minulého roku se tato minorita stále více uzavírá. Důvodem podle etnologů je především „pocit cizinectví“ a také to, že je tato komunita ekonomicky soběstačná.
„Přemýšlela jsem o tom. Určitě znáte tržnici Sapa. To je město ve městě. Oni tam nemají potřebu se učit cizí jazyk, všechny věci si tu vyřídí na jednom místě. Ale nemyslím, že jsme tolik uzavření. Od roku 2013, kdy se Vietnamci v Česku oficiálně stali národnostní menšinou, máme více kulturních akcí, foodfestivalů a různé programy. Takže ta vrátka nejsou tak uzavřená.“
A že jsou „původní“ Vietnamci nadále tak pracovití, že prakticky neznají volno? „Spousta z nás z té druhé generace si tuto otázku klade. Ale rodiče se tímto obětují pro náš lepší život, abychom se měli dobře. Proto pracují 24 hodin denně. Ale na volno a třeba procházku si čas najdou.“
Druhá generace Vietnamců se pak snaží například zvýšit povědomí o vietnamské gastronomii už třeba tím, že neotvírají kdysi klasická bistra, ale moderní vietnamské restaurace, kde se mísí tradiční vietnamská kuchyně s prvky evropské. A všichni tam mluví velmi dobře česky.
Podle Zuzky už nejsou Vietnamci v Česku tak konzervativní v otázce priority názoru rodiny. „Už si s námi sednou, popovídají si.“
Sama Zuzka se pak na otázku, zda se cítí být více Češka či Vietnamka, zamyslela. „Vždy jsem bojovala se svou identitou. Je dobré převzít z obou kultur to nejlepší. Hlavou a myšlením jsem spíš Češka, ale srdcem Vietnamka,“ uzavřela.
Celý rozhovor si můžete pustit zde:
