Sám Pavel Hoffmann není nijak praktikujícím příslušníkem židovského etnika. „Co se víry týče, nemám s ní moc společného. Pro mě je židovství etnická menšina, k níž se víc hlásím od doby, co se jí zabývám. Když vidím hrůzy kolem sebe, antisemitismus, to se mě dotýká,“ řekl v diskusním pořadu Rozstřel.
Zavzpomínal, že byl „třídenním Židem“, který do synagogy šel na hlavní židovské svátky, jako je například Jom Kippur nebo Roš Hašana (židovský Nový rok).
Pavel Hoffmann žije v Německu - odjel tam těsně před sovětskou invazí v roce 1968 a poté, co do Československa vpadly tanky „spřátelených“ armád, už ve spolkové republice zůstal.
I proto citlivě vnímá otázku migrace, které je Německo v Evropě hlavním cílem. Jak uprchlíků, tak ekonomických migrantů. „Z mého pohledu je to ideologicky a politicky problematické. Vím jako Žid, že ty miliony lidí, kteří k nám přicházejí, jsou vražední antisemité. Není to předsudek, ne, že by se tak narodili, ale jsou tak vychovaní,“ míní.
Arabské země a IzraelŘada arabských zemí (výjimkami jsou Jordánsko a Egypt) nemá s Izraelem navázané diplomatické styky a jako stát ho neuznává. Protiizraelská propaganda v arabských zemích často viní židovský stát z řady problémů, řetězících se především od vzniku Izraele v roce 1948. Tehdy nový stát opustily statisíce palestinských Arabů - z části vyhnaných (arabské státy zase vyháněly své židovské menšiny), z části povzbuzených slovy vůdců arabských zemí, že po dobytí Židy ovládaných území se budou moci vrátit domů. Nestalo se tak. Arabské státy dodnes palestinské uprchlíky a jejich potomky využívají jako argument. |
Pavel Hoffmann zmínil případy, škol, které v Německu mají tureckou či arabskou většinu žactva. „Slovo ‚Žid‘ tam je nadávka, hrubá nadávka, židovští žáci musejí ty školy opouštět, jsou napadáni. Z tohoto pohledu je to problém,“ říká.
Hoffmannův názor na islám je ovlivněný i osobností někdejšího velkého jeruzalémského muftího (vysokého muslimského duchovního, pozn. red.) Mohameda Amína al-Husajního. Právě ten na sklonku 20. let 20. století fakticky rozpoutal a radikalizoval muslimský odpor proti židovskému přistěhovalectví do tehdejšího britského mandátního území Palestina. A později se spojil s nacisty, pro které verboval muslimské vojáky do jednotek SS.
Pavla Hoffmanna dějinné události zastihly jako malé dítě - narodil se v roce 1938. Jak říká, právě to, že válku prožil jako velmi malý, mu pomohlo traumata vytěsnit.
„To strašné, co jsem viděl, jsem prakticky smazal. Mám výhodu, že jsem tu hrůzu zažil podvědomě. Až dnes ve stáří - neplatí to jen u mě - začínám ty věci znova ‚prožívat‘. Do šedesáti let jsem měl tolik jiných problémů - zaměstnání, děti, vnuci - že jsem to prakticky vypustil z paměti. Hodně jsem se o sobě dozvěděl díky tomu, že přežilo dost starších spoluvězňů, kterých jsem se mohl na všechno zeptat.
Vybavuje si například, jak do Terezína přišlo několik tisíc špinavých dětí, které podle něj měly být vyměněné za zajatce v Anglii. „Ale muftí Husajní, přítel Himmlerův, dokázal, že je poslali do Auschwitzu, tam byly všechny zavražděny,“ říká.
Poněkud paradoxní je, že až do devíti let nevěděl, že je Žid. „V Michalovcích jsem chodil na náboženství. Můj strýc měl po Osvětimi takovou hrůzu, že mi to (o židovském původu, pozn. red.) vůbec neřekl. A farář mě nikdy nevolal, tak jsem si na to doma stěžoval. A říkali mi - no pochopitelně, když jsi Žid, proč by tě volal,“ vypráví.
Sám v Terezíně
V soukolí nacistické vražedné mašinerie, třebaže ne přímo ve vyhlazovacím táboře, uvázl Pavel Hoffman ve věku tří a půl let. „Terezín nebyl Osvětim, to je pravda. Ale přesto tam během několika měsíců umřelo 22 tisíc lidí. To, že jsem tam dva roky přežil prakticky bez nikoho, je zázrak,“ vzpomíná na období války.
Jako sirotek se dožil osvobození, vystudoval ČVUT. Po sovětské invazi v srpnu 1968 se v západním Německu usadil - tehdy byl velký zájem o vzdělané lidi ochotné pracovat, musel se naučit jen jazyk. Pak se dal na dráhu univerzitního pedagoga. „Amerika, o které jsem tehdy také uvažoval, byla pro manželku nepřijatelná, do Izraele jsem jít nechtěl,“ vysvětloval, proč si k životu zvolil právě Německo.
Rodiče otce Pavla Hoffmanna žili v Mimoni, obci na Českolipsku na severu republiky, který po Mnichovu připadl k nacistickému Německu. Uprchli do Prahy, ale v roce 1942 je zavraždili v Osvětimi. Hned po příjezdu.
Po letech soudních sporů se Hoffmannovi otevřela cesta k tomu, aby dům svých prarodičů v Mimoni získal v dědickém řízení. Nacisté a po nich i náš stát ho totiž zabavili nezákonně.
Krajský soud v Liberci i brněnský Nejvyšší soud dědici nejdříve vytkly, že se o majetek přihlásil pozdě. Hoffmanna se zastal až letos Ústavní soud a uznal jeho námitky, že se z koncentračního tábora vrátil v dětském věku a že z jeho rodiny nezůstal nikdo, kdo by mu o dědictví mohl říct. Návazně pak soudy nižší instance rozhodly, že Hoffmannovým majetek stále patří.
Nyní 78letý Pavel Hoffmann to vnímá hlavně jako zadostiučinění spravedlnosti. Dům, v němž nyní sídlí policie, používat ani pronajímat nechce, v úvahu tak podle něj připadá jeho prodej policii (více o rozhodnutí soudu jsme psali zde).
Celý Rozstřel s Pavlem Hoffmannem:
