Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Žiju už sedm let ve Španělsku a tamní mediální obraz migrující masy lidí je trochu jiný. Mám za to, že je to trochu bouře ve sklenici vody,“ řekl Obonete S. Ubam o pohledu českých médií na migrační vlnu.
Fotogalerie |
Lidé z rovníkové Afriky jsou nejpočetnější skupinou migrantů. Migrační vlna je podle Ubama humanitární krizí, která se může snadno změnit v humanitární katastrofu.
„Otázka migrace je složitá. Záleží na tom, jestli se dotyčnému podaří integrovat. Pokud to zvládne, může do sebe nasát zásady evropského života. Pokud to nezvládne, začne žít ve svojí bublině, a i když žije v jiné zemi, do kontaktu s místními se dostane, jen když jde nakupovat,“ podotkl Ubam, který zná oba aspekty života jak v Evropě, tak v Africe.
Podle něj je naprosto přirozené, že se migranti z rovníkové Afriky snaží dostat do Evropy. „Když životní úroveň v zemi, ze které pocházíte, klesne na míru, která už není únosná, už vám nejde o to, abyste šířili islám nebo nějaké jiné náboženství, zkrátka chcete jen zajistit život svojí rodině,“ popsal. Lze však podle něj najít řešení, které bude výhodné pro obě strany.
Češi mají strach z neznáma
Lidem v Česku chybí kontakt a mají strach z neznáma, který může být vykládán jako rasismus. „Samozřejmě se mi stalo, že na mě byl někdo verbálně nebo fyzicky agresivní. Avšak neřekl bych, že Češi jsou a priori rasističtí, některé rysy ovšem mají, zejména v posledních letech,“ popsal Ubam.
„Když jste vizuálně odlišný a máte jiné projevy než vaše okolí, většina lidí udělá krok zpátky. Ale když uděláte krok dopředu, led dokáže rozmrznout. V Česku je rozhodně méně tvrdých rasistů,“ popisuje své zkušenosti. „I v Nigérii vnímají odlišnosti, ale lidé jsou zvědavější a otevřenější. Být odlišný je tak spíše výhoda než nevýhoda. O tom se ve střední Evropě nedá mluvit, pokud si tam tu výhodu člověk nedokáže najít nebo si ji udělat,“ míní Ubam.
Matka krásná Evropanka, otec nigerijský šlechtic
Obonete S. Ubam se narodil české matce a nigerijskému otci, kteří se poznali v 70. letech minulého století na studiích v Kyjevě. Matka pocházela z Bruntálu a studovala filozofii a otec byl policejní konstábl.
„Mám za to, že se rodiče seznámili tak, že maminka přijela s několika zavazadly, a tatínek byl gentleman a pomohl jí. A pak zvládl kontakt udržet,“ popsal historku, kterou mu vyprávěl otec.
Největší roli v příběhu jejich nenaplněné lásky hrály politické rozdíly. Československo bylo tou dobou součástí východního bloku a Nigérie byla dlouhá léta součástí Commonwealthu. Svůj podíl měl i rasismus. „Z těchto všech důvodů bylo naprosto nepřijatelné, aby se jejich vztah mohl stát realitou,“ vysvětlit.
Úřady se snažily matku dostat zpátky do Československa pod pohrůžkou zrušení studijního pobytu v Kyjevě. Studenti z afrických zemí reagovali vyhlášením stávky a protesty a aféra se dostala i do médií, především těch západních. Ubamova matka se mezitím musela schovávat na nigerijské ambasádě, protože mladý pár měl obavy i ze zásahu KGB.
Po několika týdnech však režim ustoupil a prodloužil jí povolení ke studiu. Otec byl o rok výš, takže matka musela dostudovala dva ročníky najednou, což úspěšně zvládla. V Československu porodila a otec odletěl do Nigérie, aby připravil vše potřebné.
Vyjma krátkého oběda po třiceti letech se už nikdy neviděli.
„S tatínkem jsme si pak dopisovali, jednou za dva za tři měsíce, psal na Vánoce, k narozeninám, nějaké dopisy si vyměňoval i s maminkou,“ vzpomínal Ubam. Všichni tři se setkali až po třiceti letech v olomoucké kavárně. „Byl to jeden z momentů který mi v životě otevřel nové perspektivy. Tak hluboká zkušenost se nikdy nesmaže a zůstane tam napořád,“ zhodnotil Ubam.
Tvrdé zkušenosti a zářná kariéra
Ještě před tím se Ubam krátce po sametové revoluci jako čtrnáctiletý sám vydal do Nigérie. „Moje očekávání bylo, že letím na západ. Realita byla bohužel jiná a velmi tvrdá. Když se podívám zpětně, ten šok byl kulturní. Když jsem tam potom začal žít, přijal jsem, že takhle vypadá život v Africe.“
Otec byl členem západoafrického pobřežního kmene Annang. Ten má zhruba 2,5 milionu příslušníků a nábožensky patří mezi křesťany s malým procentem animistů. V jejich kultuře je prvorozený syn pokračovatelem linie otce. „Bylo pro něj nesmírně prestižní, že jeho první syn je potomkem manželství s atraktivní běloškou. Na druhou stranu měl pochyby, jestli nejsem příliš zhýčkaný, abych se mohl stát pokračovatelem rodu,“ vypráví Ubam. I kvůli tomu se pak ocitl v nigerijské kadetní škole. „Když jste pod takovým tlakem, z uhlů se stávají diamanty,“ dodal ohledně své tvrdé zkušenosti.
„Moje další kariéra se mi v podstatě stala,“ řekl Ubam, který po návratu dostal povolávací rozkaz a skončil na posádce v Přáslavicích. Díky velkému náskoku z nigerijské kadetní školy měl dobré výsledky a navíc byl první Afročech v armádě České republiky. Začaly se mu tak otevírat dveře a přicházet nabídky. Sloužit dál se rozhodl proto, že dostal nabídku zajímavé práce. V roce 1999 až 2001 pracoval pro kabinet ministra obrany Vetchého. V průběhu služby začal inklinovat k lidským právům a pokračoval do Ligy etnických menšin.
Otec s ním počítal jako s nástupcem
„Každý Nigerijec, který si může dovolit zdravotní péči v zahraničí, věří víc zahraničním lékařům než těm nigerijským. Můj táta nebyl žádnou výjimkou a léčil se na soukromých klinikách. Zemřel však nečekaně na rakovinu během několika měsíců. Obrátilo mi to život vzhůru nohama, ale neměl jsem čas se litovat. Mým sourozencům bylo v té době mezi sedmi až dvaceti, pro ně to byl větší šok,“ popsal Ubam.
Po otcově smrti začal spravovat jeho rozsáhlé majetky a mimo jiné povýšil do šlechtického stavu. Během dědického řízení se však ztratila skoro třetina majetku, kvůli bojům s macechou, která se pokusila převzít nad kmenem vládu.
„Korupce je v současné Nigérii tak rozsáhlá, až je takřka nezbytná a zdravá,“ pousmál se Ubam. „Může být jediným impulsem, který dává věci do pohybu a k zemi patří.“
