Premiér Zeman veřejně pochyboval o intelektuální potenci těch, kdož odmítali přijmout jednoduchou (a zdánlivě vnitřně konsistentní) logiku schodkového rozpočtu, která říká zhruba toto: nyní, v době poklesu ekonomiky, (a v takové situace se ČR v roce 1998 skutečně nacházela) musí být výdaje státního rozpočtu vyšší než příjmy, a to proto, abychom jejich pomocí znovu roztočili kola hospodářství. Až se tak stane, bude rostoucí ekonomika generovat vyšší příjmy, z nichž se nyní vytvářené dluhy bez problémů splatí.
Tuto úvahu můžeme akceptovat pouze v případě, že nevíme naprosto nic o vývoji vyspělých ekonomik po druhé světové válce. Prakticky bez výjimky se v žádné zemi, jež podobnou politiku aplikovala, nepodařilo tyto tzv. dočasné deficity splácet a jejich kumulování vede k podvazování dlouhodobého růstového potenciálu.
Ne každý však musí být seznámen s hospodářskými dějinami posledního půlstoletí, aby shledal jistý rozpor ve slovech našich (nejen) sociálně demokratických strážců státní kasy. Zemanova vláda (a sám premiér určitě nejčastěji a nejhalasněji) poukazovala na své úspěchy, z nichž tím stěžejním mělo být "vyvedení země z krise".
Zůstaneme-li u statistických dat, pak minimálně časová shoda mezi vládnutím ČSSD a koncem hospodářského propadu zde určitě je. Před letošními volbami do Poslanecké sněmovny jsme z úst odcházejícího premiéra téměř denně slýchali, že naše ekonomika patří k těm, které rostou nejrychleji na světě. Nenašel se však nikdo, kdo by sociální demokraty donutil k odpovědi na jednoduchou otázku: jak je možné, že když Vaše vláda nastartovala tak masivní hospodářský růst, nejenže se Vám nedaří plnit sliby o splácení státního dluhu, ale právě naopak tento dluh neustále roste a to rok od roku rychleji?
Jak můžeme soudit z právě zveřejněného rozpočtového výhledu druhé vlády vedené sociální demokracií, tento trend bude pokračovat i v následujících letech. Vydáváme se tak definitivně stejnou cestou, která přivedla vyspělé tržní ekonomiky již před čtvrtstoletím do slepé uličky. Vzhledem k předpokládanému brzkému vstupu do evropských struktur je jisté, že srážka s pomyslnou zdí přijde rychleji, než si naše vlády byly a stále ještě jsou ochotny připustit. Chtělo by se říct už aby to bylo.
Tuto úvahu můžeme akceptovat pouze v případě, že nevíme naprosto nic o vývoji vyspělých ekonomik po druhé světové válce. Prakticky bez výjimky se v žádné zemi, jež podobnou politiku aplikovala, nepodařilo tyto tzv. dočasné deficity splácet a jejich kumulování vede k podvazování dlouhodobého růstového potenciálu.
Ne každý však musí být seznámen s hospodářskými dějinami posledního půlstoletí, aby shledal jistý rozpor ve slovech našich (nejen) sociálně demokratických strážců státní kasy. Zemanova vláda (a sám premiér určitě nejčastěji a nejhalasněji) poukazovala na své úspěchy, z nichž tím stěžejním mělo být "vyvedení země z krise".
Zůstaneme-li u statistických dat, pak minimálně časová shoda mezi vládnutím ČSSD a koncem hospodářského propadu zde určitě je. Před letošními volbami do Poslanecké sněmovny jsme z úst odcházejícího premiéra téměř denně slýchali, že naše ekonomika patří k těm, které rostou nejrychleji na světě. Nenašel se však nikdo, kdo by sociální demokraty donutil k odpovědi na jednoduchou otázku: jak je možné, že když Vaše vláda nastartovala tak masivní hospodářský růst, nejenže se Vám nedaří plnit sliby o splácení státního dluhu, ale právě naopak tento dluh neustále roste a to rok od roku rychleji?
Jak můžeme soudit z právě zveřejněného rozpočtového výhledu druhé vlády vedené sociální demokracií, tento trend bude pokračovat i v následujících letech. Vydáváme se tak definitivně stejnou cestou, která přivedla vyspělé tržní ekonomiky již před čtvrtstoletím do slepé uličky. Vzhledem k předpokládanému brzkému vstupu do evropských struktur je jisté, že srážka s pomyslnou zdí přijde rychleji, než si naše vlády byly a stále ještě jsou ochotny připustit. Chtělo by se říct už aby to bylo.
