Od prvního vládního roku ČSSD k poslednímu roste dluh země. Ke cti socialistů je třeba připsat, že všechny dluhy, i ty Klausem ukryté, otevřeně přiznali. I tak však každý z nás dluží o pár tisíc víc než ve chvíli vstupu ČSSD do Strakovy akademie. Přitom stát má čím dál větší potíže uspokojit i základní požadavky na veřejné služby.
Důvod je zřejmý. Dnes už zhruba osmdesát procent rozpočtu tvoří povinné výdaje penze, sociální dávky, platy milionů lidí ve veřejné správě... Sebegeniálnější finanční stratég by při podobném zadání nedokázal najít potřebné peníze na vzdělávání, bezpečnost, spravedlnost, vědu.
Socialisté po tři roky nechali vše při starém. Penzijní reformu nezvládli, daňový ani sociální model nezměnili, státní byrokracie zůstala bez všimnutí. Jinak rachitické veřejné finance nejde znovu postavit na nohy.
Zemanův tým se ani nemusel snažit. Mohl zůstat v klidu jako "Ten-kdo-rozdává". Jednak ČSSD neměla chuť do hlubších reforem (někoho by hodně zabolely), jednak měla opoziční smlouvu. Nelevicové strany se vybíjely v žárlivých půtkách a politické svědomí si konejšily tím, že zabránily nejhorším plánům socialistů.
Při volbách zřejmě uslyšíme, že příště se už opravdu s neutěšeným stavem státní pokladny musí cosi udělat. Možná ODS znovu opráší prapor věčně vyrovnaného rozpočtu. Ale určitě bude jen málo těch, kdo uvěří - vždyť jedna politická ekipa dosud nic neudělala a další jí střídavě zdatně sekundovaly.
