Existuje názor, že by si zdravotníci neměli na namáhavou práci stěžovat, protože starat se o nemocné by pro ně mělo být posláním. Berete to jako poslání?
Možná ze začátku, když jsem začínal studovat, tak jsem to tak bral. Poslední dobou si čím dál více říkám, že vlastně vyměňuji vlastní zdraví za zdraví pacientů. Jako poslání mi to tak možná přišlo. Teď to beru jako práci.
V jakém smyslu vyměňujete své zdraví za zdraví pacientů?
Je toho víc. Často se v noci probudím s tím, že co když jsem zapomněl někomu dát jeho medikaci. Jsem unavenější, nemám tolik času na přítelkyni a kamarády. Doléhá na mě ta zodpovědnost, kterou mám. Závisí na mě život pacientů, když se o někoho starám dvanáct hodin, podávám mu silné léky... Navíc nemám moc zkušeností, takže z toho mám strach. Na druhé straně vše se několikrát kontroluje, dohlíží na nás zkušené sestřičky a doktoři. Ale člověk stejně tu obrovskou zodpovědnost cítí.
Ondřej Dobiáš
 |
Zasáhl vás nějaký pacient více než jiní?
U nás je většina pacientů zaintubovaná. Takže se s nimi nebavíme, není to tak osobní. Ale vzpomínám si třeba na jednoho pána v důchodovém věku. Ten tu nemoc zvládl ještě docela dobře. Neměl zajištěné dýchací cesty a komunikoval s námi, takže jsme s ním řešili spoustu věcí. Třeba že potřebuje někomu zavolat a řešit s ním nějaké věci ohledně bytu. Najednou to bylo mnohem osobnější. Protože to všechno musel řešit sám, nepomáhala mu rodina, působilo to na mě.
Pak chvíli poté, co jsem nastoupil, a to se mé oddělení teprve čerstvě vytvořilo, přišel jeden pán s covidem. Přišel normálně po svých, komunikoval, vypadal relativně v pořádku. Skutečně to vypadalo jen jako chřipečka. Řešili jsme spolu běžné věci, pomáhal jsem mu opravovat holicí strojek a podobně. Během týdne se jeho stav zhoršil natolik, že jsme ho museli zaintubovat. Nakonec to nezvládl a zemřel.
S čím přesně v nemocnici pomáháte?
Většina studentů, která pracuje na pracovní příkaz, vykonává práci jako normální sestra. Záleží na tom, jestli už mají vystudovaný vysokoškolský obor. Jsou tam i studenti, kteří ho nemají, ti musí pracovat pod dohledem. Pracujeme na oddělení intenzivní péče, kde se staráme o covid pozitivní pacienty.
Jak v praxi vaše práce vypadá?
Ráno vstanu, dám si snídani, asi jako každý. Přijdu do práce a proběhne předávka směny. Poté se převlékneme a jdeme za pacienty. Tam se ještě upřesní nějaké informace a pacient se kompletně předá nové směně. Pak už záleží na tom, nakolik je oddělení obsazeno. Když je tam hodně pacientů, během celých dvanácti hodin směny se třeba vůbec nevystřídáme, jelikož personálu není zas tolik. Ale když je pacientů méně, jsme schopni se třeba po třech hodinách alespoň na chvilku vystřídat s někým jiným. Já osobně jsem měl zatím to štěstí, že jsem tam dvanáct hodin v kuse nebyl.
Druhá vlna epidemie koronaviru v Česku |
To znamená dvanáct hodin v kuse v ochranném obleku a s respirátorem?
Ano. Ale já jsem si na to už zvykl, i když máme v nemocnici lidi, kterým to problém dělá.
Pracovní povinnost platila už na jaře. Je to teď jiné?
Já jsem na jaře ještě neměl hotové bakalářské studium, takže jsem pracoval na pozici sanitáře. Hlavně jsem ale byl na oddělení následné intenzivní péče a dlouhodobě intenzivní péče. To bylo dost izolované od okolního prostředí. Pacienti tam leželi dlouhodobě a covid se nedotkl vlastně ani jich ani personálu. Nějakou bližší zkušenost s covidem mám až teď.
Jaká je u vás na oddělení atmosféra?
Oddělení, na kterém pracuji, je poskládané ze sester a pracovníků, kteří nejsou běžně zaměřeni na intenzivní péči o infekční pacienty. Byli totiž postahováni z jiných oddělení, protože personálu je prostě málo. Dokonce i zkušené sestřičky se tam musí řadu věcí učit, seznámit se s chodem oddělení, kde co je a podobně. To je dost přátelské vůči nám studentům. Všichni se nám snaží pomáhat, abychom z toho čerpali co nejvíce zkušeností. Je to dost náročné fyzicky, ale atmosféra je přátelská.
Někteří medici si stěžují, že nejsou v nemocnici dostatečně využití. Že by toho zvládli víc, kvůli kompetencím je k tomu ale nikdo nepustí. Jak to máte vy?
Takové, jak to popisujete, to bylo na začátku. Ze školy o reálné praxi skoro nic nevíme, takže se toho musíme najednou naučit hrozně moc v krátkém časovém úseku. Já jsem si pak občas na začátku připadal, že vůbec nepomáhám a spíše zavazím. Teď už to je mnohem lepší.
Říkáte, že jste toho o praxi moc nevěděl, najednou jste do ní přišel a rovnou asi do té nejtěžší situace, v jaké se naše zdravotnictví v dlouhé době ocitlo. Neodradilo vás to?
Ne, neodradilo. Je to sice takové hození do vody a je to těžké na psychiku, ale pořád to je práce, kterou jsem chtěl dělat.
V čem to je nejtěžší?
Třeba když jdu podat pacientovi léky, vše si desetkrát kontroluji a někoho se ptám. Pak je tam ještě faktor, že jsem si připadal na obtíž. Navíc fungujeme ve směnném provozu, na denní a noční služby, takže hraje roli i nedostatek spánku. A pak samozřejmě na člověka doléhá vážnost celé situace. Když třeba musíme intubovat pacienta, člověka se to dotkne.
Máte z té nemoci strach, respekt?
Respekt určitě ano, strach spíše ne. To bych tu práci asi nemohl dělat. Lidé, které ošetřuji, jsou většinou staršího ročníku nebo mají další nemoc.
Věříte, že když byste se nakazil, budete mít jen mírný průběh?
To si bláhově můžeme říkat všichni a pak to může být jinak. Ale asi podvědomě ano.
A co vaše rodina a známí, nebojí se o vás?
Já pocházím z Beskyd a bydlím v Olomouci, takže rodinu mám daleko. Strach o mě určitě mají. Já je ale nechci ohrožovat tím, že bych jezdil na návštěvu. Teď jsem nebyl doma už dva měsíce. Ale věřím, že to zvládneme.
Velká část lidí volá po rozvolňování, někteří koronavirus stále označují za „chřipečku“. Jak to vidíte vy?
Já tyto názory moc nevnímám. Když je člověk mladý a zdravý, asi to chřipečka je. Ale u těch lidí, které ošetřuji, to rozhodně jako chřipka nevypadá. Problém je v tom, jak moc se nákaza rozšířila. Když je nemoc všude, slabší jedince si najde.
