Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rozhovor se synem Egona Bondyho a poněkud šokující post scriptum tohoto interview

Exkluzivně   18:35aktualizováno  16. června 15:55
Když se vloni objevil v kinech film Tomáše Mašína 3 sezony v pekle, inspirovaný autobiografickými vzpomínkami undergroundového básníka a filozofa Egona Bondyho, zdálo se mi zajímavé zjistit, co o takovém obrazu svého otce soudí jeho syn Zbyněk Fišer.

Dědeček Jan Fišer, Zbyněk Fišer a Egon Bondy, Praha, Podolí, 25. srpna 1961 | foto: Archiv Zbyňka Fišera

Pozoruhodný básník, docent na brněnské filozofické fakultě, který se věnuje zejména teorii tvůrčího psaní, měl ke svému genetickému otci vždycky zvláštní vztah. Jistě, Bondy byl všechno jiné než starostlivý a pečující tatík. Trvalo delší čas, než jsme se nad tématem vztahu syna k otci sešli, nakonec však mluvil Zbyněk Fišer naprosto otevřeně. Jako Bondy ve svých lepších chvílích...

Začneme tedy vaším dětstvím...
Podívejte se, to je ale strašně těžké, moje dětství... Jsem v nezáviděníhodné situaci.

Zbyněk Fišer

Protože?
Protože vy se mě budete ptát na Bondyho, kterého si ale z dětství skoro nepamatuju. Na druhou stranu je moje situace i závidění hodna, protože já jsem moc chtěl mít nějakého tatínka a maminka ho našla. Kam až do minulosti sahá moje dětství, je mým tatínkem Ivan Šmahel. To je muž, kterému vděčím za to, že mě vychoval. Samozřejmě, díky jemu jako psychologovi taky moc dobře vím, že za sedmdesát procent může genetika, a i moje osmiletá dcera mi říká: "Geny klackem nevymlátíš."

Navíc se na vás stačí podívat. Vždyť jste s Egonem Bondym jako přes kopírák.
Přiznávám: tohle mé ucho je určitě bondyovské.

Jste si neuvěřitelně podobní.
Žili jsme spolu do mých čtyř let a pak jsme se s maminkou z Prahy v roce 1964 odstěhovali. Ale můj dědeček, generál ve výslužbě Jan Fišer, mě do té doby vychovával. Asi před třemi lety jsem se dočetl v Bondyho básni datované 4. dubna 1960: "Dneska poprvé jsem malého vez do jeslí." To mi byly čtyři měsíce. Rodiče pracovali a studovali, tak mne šoupli do jeslí! Ale můj dědeček, kterého penzionovali v osmatřicátém a byl od té doby doma, to nemohl vydržet a vzal si mne na starost.

Legionář Jan Fišer, otec Egona Bondyho, v roce 1917 v Kyjevě

Penzionovaný generál byl Bondyho otcem?
To se celkem obecně ví. Z ruských legií se prý dědeček znal s Jaroslavem Haškem. V Rusku udělal kariéru jako zásobovací důstojník. S legionáři, tedy na správné straně, prošel celou magistrálu, vracel se až poslední válečnou lodí přes Šanghaj někdy v roce 1921. Zásobovači to celé totiž uzavírali. Můj dědeček se osvědčil, což nebylo jen tak, jako zásobovač se musel dostat až na druhou stranu fronty, když potřeboval například vyměnit vagon cukru za krávu. Nebo stádo krav.

Bondy se narodil docela dlouho po válce, až 20. ledna 1930.
Dědeček měl před válkou v Praze známost s nějakou Magdalenou Tkalců ze Sobotky, znám tu paní jenom z fotografií. Nebyla to žádná krasavice ani mladice, ale celou válku na dědečka čekala, takže jemu bylo asi hloupé si ji po návratu nevzít. Bondy jednou vzpomínal, jak byl šťastný, když za války zemřela a mohly začít ty pravé orgie. Bondyho měli docela dlouho po válce a bylo mu třináct, když osiřel. Tehdy se na něho otec upnul a patřičně ho vykrmoval. "Doslova jsme se přežírali," vzpomínal – ale nevím, jestli se jen nevytahoval.

Jan Fišer s Malým Zbyňkem, tedy příštím Egonem Bondym, červenec 1930

Egon Bondy - pův. jm. Zbyněk Fišer

(20. ledna 1930 v Praze – 9. dubna 2007 v Bratislavě)
Syn prvorepublikového generála a legionáře po přerušení studií na gymnáziu zvolil opoziční bohémský život. Roku 1957 odmaturoval a pak dálkově vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově. Roku 1959 se mu narodil syn Zbyněk.

Za normalizace žil Bondy znovu v opozici. Výrazně ovlivnil český underground, jeho texty zhudebňovala například tehdejším režimem kriminalizovaná skupina The Plastic People of the Universe. Psal o něm i jeho přítel Bohumil Hrabal. I když Bondy žil po celý čas v opozici, zároveň je uveden jako agent v seznamech Státní bezpečnosti.

Po roce 1989 měl opět výhrady k režimu, odstěhoval se do Bratislavy a přijal slovenské občanství. Zemřel v sedmasedmdesáti letech kvůli popáleninám, když mu od cigarety chytila postel.
Bondy napsal na čtyřicítku básnických sbírek, dále filozofické práce (nejvýznamnější je Útěcha z ontologie). Z obsáhlého prozaického díla proslul například román Invalidní sourozenci.

A pak se dědeček generál upnul na svého vnuka?
Prý mne bezmezně miloval. Dokonce když se mí rodiče rozešli a maminka si v Brně pořizovala družstevní byt, bylo údajně domluveno, že dědeček půjde bydlet s námi. Maminka se odstěhovala s dědečkovými fotografiemi, důstojnickou šavlí, s jeho vyznamenáními, proto tohle všechno dnes mám. Právě z fotografií, kde jsme s dědečkem zachyceni ve velmi hezkém rozpoložení, lze vyčíst, jak láskyplně se o mne staral. Jenomže náš brněnský byt na Lesné se stavěl moc dlouho a dědeček zchátral dřív. Zemřel asi rok předtím, než jsme se na Lesnou v roce 1967 nastěhovali.

Jan Fišer se Zbyňkem Fišerem; Praha, Podolí 16, října 1961

Jan Fišer se Zbyňkem Fišerem; Praha, Podolí 16, října 1961

S Bondym měla maminka jenom vás?
Ano, pokud vím – a Bondyho jsem se na to ptal – tak se s nikým z jeho strany o svůj status nedělím (pozn. red.: ve skutečnosti je téměř jistě jinak - viz post scriptum za tímto interview). Když se teď objevil film 3 sezóny v pekle od Tomáše Mašína, ptali se mě různí lidé, jestli prý jsem se narodil v Paříži.

Jakože jestli vaší maminkou není Honza Krejcarová, dcera Mileny Jesenské, která ve filmu s básníkem, hraným Kryštofem Hádkem, čeká dítě?
Tehdy jsem odpověděl: "Copak to nepoznáte na mém akcentu?"

Žijete obklopen mystifikacemi, což mi Bondyho opět silně připomíná.
Jenomže já jsem se s ním pak do svých sedmadvaceti let vůbec neviděl. Pokud jsem o to stál, tak možná kolem puberty. Moje maminka se znovu vdala v létě 1968, takže tatínka jsem měl.

Zbyněk Fišer

Narozen 23. listopadu 1959 v Praze.
Syn Jaroslavy Fišerové, vysokoškolské učitelky, a básníka Egona Bondyho (vlastním jménem Zbyňka Fišera), povoláním filozofa, s nímž od svých čtyř let nežil.


Po studiích na brněnské filozofické fakultě učil od roku 1984 až do převratu češtinu a němčinu na učilišti v Divákách a v Českém Těšíně. V devadesátých letech byl redaktorem nakladatelství Atlantis a vysokoškolským pedagogem na německých univerzitách v Greifswaldu a v Bochumi.

Od roku 1994 přednáší o české literatuře a překladatelství na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho nejvlastnějším oborem je tvůrčí psaní, o němž napsal řadu odborných textů.

V češtině vydal oficiálně básnickou sbírku Lesbický sen (Brno: Atlantis, 1993). Jeho zatím poslední knihou je monografie Překlad jako kreativní proces (Brno: Host, 2009).
Má dva dospělé syny z prvního a osmiletou dceru z druhého manželství.

Všímám si, jak to rozlišujete – Ivan Šmahel je tatínek a Zbyněk Fišer Bondy. Nicméně jste si ho v Praze ve svých sedmadvaceti přece jenom našel.
Našel mi ho brněnský básník Milan Ohnisko, který se stal naší nejintenzivnější spojkou. Říkal mi: "Tak jsem na Malé Straně navštívil Bondyho a on vzpomínal, že má někde v Brně syna." Ohnisko mu pak myslím prozradil, že se spolu známe. Každopádně mně říkal: "Prosím tě, jeď za ním!" Nechtělo se mi vůbec, ale v roce 1985 se mi narodil syn a má první žena projevila intenzivní zájem poznat Bondyho, tedy dědečka našeho Jakuba. Chtěla také, aby on viděl vnuka. Řekl jsem: Dělej, jak myslíš," takže vyrazila na víkend za Bondym do Prahy a vrátila se nadšená.

Dokázal být Bondy okouzlující?
Nesmírně společenský a opravdu okouzlující. Když chtěl. Pak si s mou ženou psali a já jsem ho v těch dopisech občas nechal pozdravovat. Poslal jsem mu i jednu svou básničku a on vzkázal, že dobrý. Když dobrý, tak dobrý... Ale pak prý že bych ho měl taky vidět. Nechal jsem se přemluvit a napsal mu, že se za ním v Praze stavíme. Promptně mi poslal v obálce klíče od bytu na Malé Straně. Že můžeme klidně přespat, když jedeme do té Prahy, ale on že odjíždí do Telče. Jenomže nám nešlo o to, přespat v bytě Julie, jeho družky. Nechal jsem se však už natolik nalomit, že jsme se tedy vydali do Telče, kam jezdil Bondy na letní byt. Přijeli jsme navečer asi v osm hodin, našli jsme jejich tehdy ještě pronajatý domeček a setkání bylo opět nadšené až bouřlivé. Pak nás Bondy vykvindoval, že si musí vzít svoje prášky, čajíček a musí jít spát. Odešli jsme s tím, že ráno zase přijdeme. Moje žena Svatava v sobotu ráno nakoupila nějaké maso, že si společně uvaříme, došli jsme k nim – a Bondy nikde.

Zbyněk Fišer; Praha, Podolí, 16. října 1961

Zbyněk Fišer; Praha, Podolí, 16. října 1961

Odjel pryč?
Ptal jsem se, kde je, a Julie krčila rameny. Bondy přede mnou prostě upláchl, neunesl to. Tři hodiny jsem tam bezradně seděl, zatímco ženské si něco špitaly v kuchyni. Pak za mnou Julie došla a říká: "Běžte tamhle na koupaliště, on tam bude sedět někde pod vrbou." Říkal jsem si, že když už jsem tady, tak že půjdu, i když jsem zároveň uvažoval, jestli se nemám raději sbalit a odjet domů. No, Bondy pak byl rád, že jsem se za ním na plovárně stavil, bylo to prvně, co jsme spolu byli sami a přátelsky si povídali. Ale náš vztah se pak nijak zvlášť nerozvinul. Párkrát jsme se ještě viděli v Praze, v Telči.

Posílal jste mu své básničky?
Posílal, ale nijak na to nereagoval. Jednomu příteli si prý ovšem povzdechl, že žádný básník nejsem. V šedesátých letech však Bondy věnoval jednu svou báseň ještě před jejich rozchodem mé mamince. A když jsem pak začal také psát a dával básně číst rodinným příslušníkům, maminka Bondyho báseň vytáhla a dala mi ji přečíst. Říkala, že z našich básní má obdobný pocit. Takže když jsem pak v samizdatu u Vaculíka v Edici Petlice vydával v roce 1987 sbírku, tuhle Bondyho báseň jsem do ní tajně zařadil. Označenou iniciálami e. b. a s Bondyho datací 24. 6. 1962 – to mi byly tři roky – jsem ji dal vedle své. Zažil jsem pak s Bondyho básní různé legrace, ledaskomu to zamotalo hlavu. Alena Blažejovská v ní odhalila embryonální báseň. Bondy sám sbírku nekomentoval, jenom že prý je tam jedna báseň, kterou jako kdyby napsal on. Nepamatoval si to.

Po roce 1993 jste Lesbický sen vydal oficiálně. Jenomže když si dnes chcete v knihovních databázích přečíst údaje o autorovi, vypadne na vás Bondyho životopis.
Ano, knihovny mou sbírku zařazují do Bondyho spisů. To je přece bezvadné, ne?

Báseň Zbyňka Fišera ze sbírky Lesbický sen (Atlantis, 1993)

Báseň Zbyňka Fišera ze sbírky Lesbický sen (Atlantis, 1993)

Vraťme se ke 3 sezónám v pekle, z nichž někteří novináři usoudili, že vaší matkou musela být Honza Krejcarová. Když se vaši rodiče dali dohromady, ona už přece na scéně nebyla.
Kdepak, zdá se, že Krejcarová jim do života ještě pořád zasahovala. Třeba v eseji Jak se mi filozofovalo vzpomíná Bondy na rok 1962, kdy se, jak píše, válel Krejcarové po kozách a vymejšlel model nesubstanční ontologie. Já sám jsem ovšem přišel na svět v roce 1959, tedy deset let po ději filmu 3 sezóny v pekle. A pět let po ději Bondyho knihy Prvních deset let, které byly inspirací toho snímku. Mezi léty 1945 až 1955 byl Bondy s Krejcarovou v nejintenzivnějším styku.

Zbyněk Fišer

Zbyněk Fišer

Do jaké míry je ta kniha autentická?
Bondy si jako dospělý nepsal deníky, jen v pubertě, nadto v němčině, ale vedl si průběžné záznamy v týdenních stojacích kalendářích. Mám jich asi třicet a musím přiznat, že jsem do nich asi jednou nakoukl.

Kdo jiný by také po jeho smrti směl? Vždyť je to vaše, ne?
Není to moje, protože podle Bondyho závěti veškeré písemné materiály dědí doktor Martin Machovec, který spravuje jeho archiv od sedmdesátých let dodneška a podílí se na vydávání mnoha Bondyho textů jako editor. Ty "deníky" jsou ovšem velmi intimní záležitost. Jenomže jak jsme je tak přenášeli z místa na místo, občas jsem nakoukl. Takže jsem zahlédl třeba zápis z roku 1955: "Na houby." Tehdy se na houby chodilo do krčských lesů, takže asi tam. Nebo jméno přítele, se kterým se měl Bondy setkat. Nebo název filmu. Prostě jsou v nich taková heslíčka. Na zadních stranách těch kalendářů pak bývají ještě bilance počtu výstav, koncertů, filmů nebo představení, která Bondy navštívil. A to jsou skutečně úctyhodná čísla.

Co vlastně Bondy dělal, jak se živil?
Do poloviny šedesátých let pracoval jako noční hlídač vycpané velryby v pražském Národním muzeu a pak získal invalidní důchod. Když se dal dohromady s Julií Novákovou, pobývali střídavě v Praze v Nerudovce a pak v domečku v Telči, dokud se v půlce 90. let nepřestěhovali do Bratislavy. Tam ale spolu dlouho nepobyli, protože Julie krátce nato umřela. Tehdy na čas došlo k našemu většímu sblížení, protože byl osamělý. I když původně předpokládal, že sám skončí se životem ve chvíli, kdy už tu Julie nebude.

Egon Bondy v Praze roku 1984

Egon Bondy v Praze roku 1984

Julie neměla děti?
Když se s ní Bondy někdy v roce 1963 seznámil, měla už děti v adolescentním věku, byla o deset let starší než on. Bondy se okamžitě rozhodl, že s ní bude žít, na což moje maminka reagovala tím, že dobrá, ale my už s Bondym nebudeme. Když pak Julie zemřela, vzkázal mi Bondy, že mám za ním přijet do Telče, prý mi něco potřebuje sdělit. Úpěnlivě jsem doufal, že mi chce říct něco o mém dětství a o svém vztahu k mé mamince, protože naznačoval, že je mi hodně dlužen. Člověk si pořád něco idealizuje. Strávili jsme tam spolu jeden den a pořád nic. Když mne Bondy o hodinu dřív vyprovázel na autobus, říkal jsem si, tak teď to přijde. Kdy taky jindy? Sedli jsme si v čekárně na lavičku a on najednou začal vzpomínat, jak se seznámil s Julií. Jak prý ji uviděl, hned mu bylo jasné, že spolu musí žít. Takže do ní čtrnáct dní klavíroval, jak je to jedinečné a že oni dva patří k sobě. I když i ona byla vdaná a měla děti. Bondy jí ale tak nakrmil ucho, že se dali dohromady. A od té doby byl opravdu jenom s ní.

Nemusíme hluboko do Freuda, když si uvědomíme, že Bondy ve svých třinácti letech přišel o maminku. Patrně v Julii hledal tenhle ztracený vztah, ne?
Každopádně se mu Julie nesmírně obětovala. Bondy vzpomínal, že když potřeboval klid na práci a ona neměla na kino, tak třeba celé odpoledne chodila sama po ulicích. V zimě, v létě, jak to přišlo, protože měli v Praze jedinou místnost, ve které žili. Bylo to zvláštní, protože v Podolí zdědili po panu generálu Janu Fišerovi prvorepublikovou jednopatrovou vilku s krásnou zahradou, kde jsem v podkrovním bytě strávil první část svého dětství. Vzpomínám si, jak jsem se tam s trojkolkou batolil kolem zahradního altánku, kde se Bondy scházel s přáteli. A na obrovské máslovky, které řachaly z hrušní a vždycky se celé rozplácly, jak byly krásně vyzrálé.

Matka Egona Bondyho - Magdalena Fišerová rozená Tkalců (ze Sobotky)

Matka Egona Bondyho - Magdalena Fišerová rozená Tkalců (ze Sobotky)

Tu vilku ale zabral bolševik, ne?
V padesátých letech do ní nastěhoval podnájemníky, takže nám i s dědečkem, který měl malou místnůstku za kuchyňkou, zbylo jenom podkroví. V sedmdesátých letech Bondy dům prodal a z těch peněz pak s Julií žili. Chlapík, který vilu koupil, ovšem celý dům zbořil a postavil tam něco komplet jiného.

Vašeho dědečka hrál ve 3 sezónách v pekle Martin Huba. Byli si podobní?
Oba měli knírek... Jinak vzpomínky z Prvních deseti let můžou být Bondyho stylizace jako všechno ostatní. Tvůrci filmu s ním scénář ještě za jeho života konzultovali, několikrát jej i přepisovali, ale víc neumím posoudit a do Bondyho kalendářů zatím nahlížet nebudu. Možná jsou tam jenom poznámky jako ta o houbách nebo že se mu 23. listopadu v pondělí o půl desáté ráno narodil syn a ve středu se na mě šel podívat. Jednou větou. Víc už tam toho o mně asi nebude.

3 sezóny v pekle

3 sezóny v pekle

Nikdy vám toho o vás dvou víc neřekl?
Ne, ale z těch několika málo setkání s Bondym mi bylo jasné, že bylo dobře, že jsem nevyrůstal v jeho blízkosti, protože on nebyl pro rodinu. Paradoxně se však v Praze věnoval mnoha mým vrstevníkům, synům svých přátel, takže do literatury uváděl generaci J. H. Krchovského, Martina Machovce, Jáchyma Topola nebo Petra Placáka. Abych se vrátil k tomu filmu: je myslím pochopitelné, že mí synové, kterým dědeček uhořel, jsou po takové zkušenosti citlivější na jakoukoliv zmínku o hořící postavě. Takže scéna ze 3 sezón v pekle, kdy tam básník pobíhá po ubytovně s hořícíma rukama, byla pro ně šokující. Přitom v Bondyho knize jsem se o ničem podobném nedočetl ani řádku, ledaže by někdo znal ještě jiné věci, které by byly v pozůstalosti u Martina Machovce. Jinými slovy: je to působivá postava v uměleckém díle. Za skutečně autentickou však považuji postavu mého dědečka, prvorepublikového generála, který ve své vile po únorovém puči zažívá přicházející novodobé arizátory Martin Huba úžasně vystihl výraz ve tváři člověka, který jako legionář prošel půlkou světa, takže je poučen a ví, že není možné se jim postavit, ale zároveň má v sobě bolest a hořkost, kterou nedává najevo. Ví totiž, že se nesmí dát srazit na kolena před lidmi, kteří si ji nezaslouží vidět. A tak jen mlčky sevře rty. A tady je pro mě film autentický, umělecky autentický. I když tvůrci filmu ani Martin Huba mého dědečka neznali, v té kombinaci noblesy a vnitřní síly ho vystihli věrně. Navíc dobře ukázali, jak držel Bondyho nad vodou, pečoval o něj a vysekal ho z kdejaké šlamastyky.

3 sezóny v pekle

3 sezóny v pekle

Třeba z té, když ho zadrželi čeští fízlové na cestě do Vídně a zpět?
Ano, Bondy se tehdy skutečně živil pašováním českého skla do Vídně. Po válce se rozhodoval, jestli má odejít a psát německy, nebo tady zůstat jako český básník pro národ několika málo milionů čtenářů.

Vy sám máte v rukopise nádhernou sbírku Jarmark na Božepoli. Říkám si, že u té by i Bondy konečně musel uznat, jak skvělý básník je jeho syn.
Ta sbírka zatím vyšla jen německy ve společném překladu s Raijou Hauck. Je to jen patnáct básní, které chci do knihy spojit s dalším básnickým cyklem. Protože ovšem současně věnuji pozornost i vědě o překladu, zrají básně pomaleji. O Bondyho radu a povzbuzení jsem kdysi dávno opravdu stál, když jsem s ním ve svých sedmadvaceti letech konečně navázal kontakt. Nedostalo se mi jich. Když jsem pak dal Bondymu přečíst svou báseň Chtěl bych mít lesbický sen, zasvěceně zareagoval: "Já jsem lesbickej sen měl!" Bondy musel mít zkrátka všechno. Načež za dva roky jsem ho měl já taky – a úžasný! Sbírka Lesbický sen vyšla však oficiálně počátkem 90. let, kdy se velmi rychle rozvinuly všechny druhy literatury. Protože jsem vyrůstal v rodině psychologa, tahle intimní lyrika byla protkána termíny vývojové psychologie. A najednou to v jiném kontextu vyznělo jako těžká pornografie. Takže můžu být dnes koneckonců rád, že je ta kniha připisována Bondymu.

Váš syn Jakub si však ke svému dědovi cestu našel...
Na začátku milénia jsem Bondymu do Bratislavy také volával, když se dlouho neozval. Většinou reagoval otázkou, co prý potřebuju. "Nic, dlouho jsme se neviděli, mohli bychom si popovídat," já na to. "Jestli nic nepotřebuješ, tak nejezdi," odpovídal Bondy. Vím samozřejmě, že se k němu často vlamovali různí cizí lidé, proto také psal své práce po tolika všelijakých bytech. Chtěl si uchovat soukromí, zároveň ho ale těšilo, jak ho novináři a fotografové navštěvují a že o něm píší, potřeboval to. Na vztah k nejbližší rodině nebyl ovšem nastaven. S vnuky už to bylo lepší, zvlášť když Jakub začal v Bratislavě před pěti lety studovat filmový střih a za Bondym chodil každý týden. Natáčeli spolu časosběrný snímek, ale moc dlouho se neužili, jen asi dva roky.

Egon Bondy v kavárně U anjelou v Bratislavě v roce 2006, rok před smrtí.

Egon Bondy v kavárně U anjelou v Bratislavě v roce 2006, rok před smrtí.

Byl Jakub u dědečkova konce, když ho našli v posteli, která chytla zřejmě od zapálené cigarety?
Získal hlubokou životní zkušenost, protože mu posloužil poslední tři týdny u nemocničního lůžka na jednotce intenzivní péče. Na popáleniny se totiž umírá pomalu. Slovenští lékaři i přátelé se tehdy zachovali obdivuhodně lidsky a profesionálně, protože zpráva, kde a v jakém stavu Bondy leží, se až do jeho smrti nedostala na veřejnost a nevtrhl k němu žádný bulvární fotograf. Pár dní před tím neštěstím jsme s Bondym domlouvali další návštěvu. Místo termínu najednou přišel telefonát, co se stalo. Zápisek v kalendáři zůstal nedokončen.

Zbyněk Fišer a autorka rozhovoru Jana Soukupová

Zbyněk Fišer a autorka rozhovoru Jana Soukupová

Mírně šokující P.S.

Po publikaci výše uvedeného rozhovoru obdržela jeho autorka následující e-mail: 

Dobrý den paní redaktorko.

Jmenuji se Martin Černý, jsem druhý syn Jany Krejcarové-Černé. Můj o rok starší bratr, Jan Černý je synem mojí matky a Bondyho. Pak mám mladšího bratra, ten je synem mojí matky a Mikuláše Medka. A tak bych mohl pokračovat... Sama jistě víte, jak pestrý měla moje matka život. Bratr Jan žije v Německu, od roku 1968, je novinářem v Mannheimu, do Prahy jezdí 2-3 krát do Prahy.

Možná Vás napadá, co to čtete za blábol...Ale pokud by jste chtěla jakýkoli důkaz, mohu Vám jej dát.

Moc se s bratrem Janem, který je mimochodem velmi podobný Zbyňkovi Fišerovi, neangažujeme v tom, co o nás, o Bondym, o matce a Mileně Jesenské a o jiných píší. Ale po přečtení Vašeho rozhovoru se Zbyňkem Fišerem mě napadlo, jestli by se on nechtěl dozvědět o svém nevlastní bratrovi?

Přikládám Vám fotku Jana, je po pravici naší bývalé pani učitelky. Já jsem po levici.

Mějte se hezky a moc Vás zdravím

Martin Černý

Jan Černý (vlevo) a Martin Černý, uprostřed jejich třídní učitelka

Jan Černý (vlevo) a Martin Černý, uprostřed jejich třídní učitelka




ZPRÁVY: "Nejste zimní vláda." Zeman dá Babišovi případně i druhou šanci



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Dvanáctiletý chlapec se nebál říct pravdu. Zachránil tím kamarádovi život

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl (vpravo) zachránil život o rok mladšího kamaráda...

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl pomohl zachránit život svého o rok mladšího kamaráda Jiřího Kadlece, který si při pádu těžce...

Na Manhattanu explodovala trubková nálož, útočil Bangladéšan

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde je hlášena exploze (11. prosince...

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde vybuchla nálož. Lékaři ošetřili čtyři zraněné. Výbuch zranil i muže,...



Severokorejské lodě duchů připlouvají k Japonsku, jsou symbolem bídy KLDR

Jeden ze člunů, které v uplynulých týdnech připluly k pobřeží Japonska.

Kritický nedostatek potravin a zahraniční měny přispívá k tomu, že je na pobřeží Japonska vyplavováno stále více silně...

VIDEO: Skladníci obklíčili ujíždějící zloděje vysokozdvižnými vozíky

Skladníci v akci. Zloděje obklíčili vozíky

Zaměstnanci ostravské prodejny stavebnin společnými silami zadrželi trojici zlodějů, která se pokusila vykrást...

Němečtí piloti se bouří. Odmítají létat s deportovanými migranty

Do Afghánistánu se vrátila skupina 34 běženců, kteří byli deportováni z...

Piloti po celém Německu odmítají odvážet neúspěšné žadatele o azyl zpátky domů. Vadí jim zejména létání s migranty do...



Další z rubriky

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...



Najdete na iDNES.cz