Jak jste se dostala k tlumočení?
Na praxi na střední škole v Havlíčkově Brodě jsem se v nemocnici setkala s pacienty, kteří potřebovali tlumočit. Také mě poznali lékaři a začali sami volat kvůli mongolštině. Pak jsem tlumočila třeba pro nemocnici v pražském Motole. Občas jen zavolají, třeba z Jihlavy, a já přeložím pár vět po telefonu. Nemělo by smysl tam jezdit.
Jaké je tlumočit u lékaře?
Hodně lidí se toho bojí, protože je to velká zodpovědnost. Je třeba znát spoustu odborných výrazů, vysvětlit vše tak, aby to pochopily obě strany. Mám výhodu, vystudovala jsem zdravotnickou školu. Díky tomu vím, co se na jakém oddělení dělá, o jaké se jedná vyšetření, kam klienta posílají.
Tlumočnice OžiŠestadvacetiletá Ochgerel Altangerel žije v Česku od roku 2001. Přijela, když tu její rodiče našli práci. V Česku nejprve musela dokončit osmou a devátou třídu základní školy, poté absolvovala Střední zdravotnickou školu v Havlíčkově Brodě. Nyní studuje psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. |
Musela jste si na něco zvyknout, přizpůsobit se?
Ze začátku jsem dělala chyby. Bylo to tím, že se jsem se cítila být andělem, který pomáhá zachraňovat. Stála jsem na straně klientů a moc jsem se snažila jim pomoci. Teď vím, že musím stát mimo klienta i lékaře. Musím si udržet odstup.
Jak to vypadá v praxi?
Například když sděluji špatnou diagnózu, tak se snažím stát blíž u odborníka, protože na něj pak bude směřovat hodně dotazů. Tam musím být více na jeho straně.
Tlumočila jste i v případě těch nejhorších zpráv?
Dvakrát. Hrozně smutné to bylo při úmrtí dítěte po porodu. Bylo to na mně. Já jsem byla první, kdo oznámil, že se něco takového stalo. Moc jsem to psychicky nezvládala. Brečela jsem a brala si to dost osobně. Právě tyhle zážitky rozhodly o tom, že ze mě nebude sestřička ani doktorka.
A naopak nejhezčí vzpomínka?
Nejsilnější zážitek byl, když jsem tlumočila slečně, která měla virózu od klíštěte. Skoro půl roku jsem jezdila do Hradce Králové ke specialistovi, kde ji dávali dohromady. Dopadlo to dobře, podchytilo se to včas a teď má miminko.
Tlumočila jste i při porodu?
To byl zážitek. Strach jsem neměla, naopak jsem se moc těšila. Na škole jsem byla na praxi také u operace oka nebo šlachy. Tlumočí se před operací, když lékař vysvětluje zákrok a připravuje pacienta včetně poučení, a potom až po probuzení.
Pomáhala jste tlumočit i lidem s psychickými problémy?
Za krize v roce 2008 začala spousta lidí blbnout, jak se říká. Zvlášť cizinci, kteří ztratili práci a všechno se na ně navalilo. Několikrát jsem tlumočila na psychiatrii, občas to bylo šílené. Pamatuji si klienta, který ve všem viděl zvířata. O mně tvrdil, že jsem medvěd nebo liška. Říkat doktorovi takové věci byl docela zážitek.
Posílají lékaři cizince s tlumočníkem raději jinam?
Ne. V havlíčkobrodské nemocnici, kde mě sestřičky a doktoři znali z praxí, nikdy neřekli: Oži, toho nevezmeme a pošleme ho jinam. Byli féroví.
A jinde?
Pokud jsou problémy, tak je to vždy hlavně kvůli jazykové bariéře. Kde není komunikace, tam není zájem. Problémy bývají s pojištěním. Lidé zvolí komerční pojištění v nejlevnější variantě a pak zjistí, že pojišťovna nemá dohodu s nemocnicí. Navíc jak klienti neumí česky, tak jim chybějí informace, na co jsou pojištění. Fakt je, že ani doktor v nemocnici často přesně nezná věci ohledně pojištění cizinců s dlouhodobým nebo trvalým pobytem. Pak vzniká nezájem spolupracovat.
V Brně se nedávno mongolskému páru narodil chlapec, který musel být po narození na přístrojích. Jako novorozenec cizinců nebyl v Česku pojištěný. Rodiče tak mají uhradit statisíce za léčbu.
Já jsem se s podobným případem nesetkala. Tohle je podle mě ojedinělé. Za deset let, co tu jsem, je to poprvé.
Zažila jste, že by lékař doporučil cizince potrat, protože sem přece přijela pracovat?
I to je ojedinělé. Doktoři se bojí, že když matka neumí česky, mohou nastat další a další komplikace spojené s jazykovou bariérou, s pojištěním. Opravdu pak nabídnou, že by bylo lepší, kdyby šla na potrat. Oni to ale neřeknou takhle přímo. Řeknou, že kdyby měla dítě, hrozilo by tohle, tohle a tohle. Ona ale i ta žena přijde a často sama neví, jestli dítě chce. Rozhodně to není tak, že by v Česku navrhovali lékaři potrat, jakmile se objeví cizinka. To už jsou větší problémy se zaměstnavateli. Ti často tlačí mnohem víc. Říkají, že těhotné nevezmou zpět do práce, nebo je propustí.
Znáte takové případy?
Na Havlíčkobrodsku je firma, která dělá díly do aut, a pracuje tam hodně Mongolů, zejména žen. Stojí dvanáct hodin u pásu, a když jsou těhotné, je to komplikace. Zaměstnavatel pak řekne: těhotná žena nezvládá normy a propustí ji.
Lékaři jsou oproti zaměstnavatelům vstřícnější?
Většinou se snaží. Když není přítomný tlumočník, zkoušejí ruštinu, angličtinu a někteří i ruce a nohy. Problémem mohou být některé stereotypy. Většina cizinců je v Česku pod velkým tlakem, často ho doprovází stesk po domově. Řada z nich proto má psychosomatické potíže, bolesti žaludku a podobně. Někteří lékaři tomu automaticky přisuzují jejich problémy a teprve po čase se určí správná diagnóza.
Co plánujete do budoucnosti?
Připravovala jsem čtyři nové tlumočníky z naší komunity a nyní začínám s prací o domácím násilí u cizinců v Česku. Až dostuduji, vrátím se do Mongolska. Chtěla bych tam dělat něco, co bude souviset s Českem. Čeština je můj druhý jazyk, navíc studijní.
Jak často se dostanete domů?
Tak jednou za dva, za tři roky. Letos jsem tam byla, tak musím počkat asi dva roky, než zase ušetřím. Cesta do Mongolska je hodně drahá, zvláště pro studenty. Ale díky internetu jsem s domovem v pravidelném kontaktu.
Neuvažovala jste, že v Česku zůstanete?
První rok jo, ale pak jsem zjistila, že ze mě nikdy nebude Češka. Jsem tu spokojená, ale pořád jsem pro českou společnost cizinka. Navíc čím jsem starší, tak tím víc vnímám své kořeny. U mě je to jako u slona. Ti jsou chytří, přesně vědí, kde se narodili. Pak se toulají, ale zemřít se vracejí tam, odkud pocházejí.
