Evropský parlament hlasuje o dohodě o spolupráci mezi Evropskou unií a Kubou. Vy jste tento dokument opakovaně kritizoval. Proč?
Mám s touto dohodou problém ze dvou důvodů. Evropská unie tím ustupuje od jakési podmíněnosti dohod se zeměmi, které jsou na štíru s respektem k lidským právům. Mělo by to fungovat tak, že se takové zemi otevřeme a dáme jí určité možnosti, ale zároveň budeme očekávat, že druhá strana přistoupí k reformním krokům, urychlí demokratizační proces, bude respektovat lidská práva atd. Zkrátka něco za něco. Navrhovaná dohoda s Kubou tuto vyváženost neobsahuje.
Pavel TeličkaPavel Telička (1965) pochází z rodiny bývalého českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu. Od roku 2014 je český europoslanec, od ledna 2017 místopředseda Evropského parlamentu, také někdejší lobbista, diplomat a od května do listopadu 2004 člen Evropské komise. |
Druhý problém je, že i přesto, že v současnosti některá ustanovení z té dohody už implementujeme, tak situace v lidských právech se na Kubě nelepší. Musíme si uvědomit, že jsou tamní lidé stále perzekuováni, neexistuje svoboda tisku ani projevu. Po Kubě i po Evropské unii proto musíme chtít, aby uznaly legitimní kubánskou opozici
Pro dohodu tedy ruku nezvednete?
I přes všechny tyto výhrady pro ni pravděpodobně ruku zvednu. Ale jen proto, že parlament přichází i s doprovodnou rezolucí, která - co se týká demokratizace a respektu k lidským právům - vysílá celkem silný politický vzkaz vůči Radě EU i kubánskému režimu. Tato rezoluce je podstatně důraznější. Pokud nebude v reálu implementována, tak budeme jednat. A ten „kohoutek“ pozitiv vůči Kubě díky rezoluci můžeme zase utáhnout. Z mého pohledu by tedy dohoda měla dostat šanci, ačkoli skřípu zubama. Ale nesmí to být bianco šek. Myslím, že oba tyto dokumenty ve středečním hlasování projdou.
Myslíte, že Evropská unie ustupuje od důrazu na lidská práva obecně?
V úterý na plénu při diskuzi o dohodě s Kubou jsem poslouchal projev šéfky evropské diplomacie Federiky Mogheriniové, který pro mě byl opravdu těžko akceptovatelný. O politických vězních ani kubánské opozici se vůbec nezmínila. Akcent na lidská práva byl téměř nicotný. Je tedy evidentní, že Evropská unie do jisté míry vyprodává hodnoty, na kterých je sama založena ve vztahu k třetím zemím.
Kubánský ministr zahraničí nedávno prohlásil, že vedení země „leží lidská práva na srdci“. Co si o tom myslíte?
Já připouštím, že v politické a rétorické rovině vidíme určitý posun, kubánské vládě dochází, že určité dílčí reformy uskutečnit musí. Je ale otázkou, kdo z těch reforem těží a jak se Kubánci reálně chovají ke svým vlastním lidem a k opozici. Podívejme se na fakta: v roce 2016 byla emigrace z Kuby dvojnásobná v porovnání s rokem 2015. To znamená, že v době, kdy už oficiálně došlo k oteplení vztahů, Kubánci cítí stále větší potřebu emigrovat. Jejich reálná situace se totiž nezlepšila. I v posledních týdnech ke mně přichází informace o dalších perzekucích. Dnes už lidé nejsou zavíráni na dlouhá léta, jsou spíše šikanováni: Jsou zavíráni na několik dní či týdnů a pak propouštěni...
Sdílí ostatní čeští europoslanci váš postoj?
Myslím, že větší část ano. Jsou ale i kolegové, kteří na Kubě problém nevidí, mají pocit, že bychom se neměli vměšovat do vnitřních záležitostí.
Jaký je vlastně oficiální přístup české diplomacie ke Kubě?
Těžko říct. Já jsem z úst ministra Lubomíra Zaorálka nikdy neslyšel, jaká je oficiální česká diplomacie vůči Kubě. Obecně spíš dlouhodobě registruji odklon od zahraničně politické linie, která dbala o lidská práva. Příkladem je vyjádření Zaorálkova prvního náměstka Petra Druláka na adresu Václava Havla (řekl, že politika VH tvrdě postihovat země, které nedodržují lidská práva, byla „chybná a škodlivá“, pozn. red.). Myslím, že v tomto směru jsme příliš neteční a pragmatičtí. Pokud budeme dál tuto naší linii uvolňovat, tak se obávám toho, co bude za pět, deset let.
Mluvíme teď o Kubě. Ale neměla by podle vás ČR přehodnotit i vztahy s dalšími zeměmi, kde jsou lidská práva porušována, například vztahy s Čínou či Ruskem?
Určitě, myslím, že bychom měli být zcela konzistentní a měřit každému stejným metrem, bez ohledu zda jde o Kubu, Rusko, USA nebo Saúdskou Arábii, o které jsme mimochodem v úterý také jednali.
Je třeba si uvědomit, že politika typu embarga a izolace nefunguje. Neapeluji na to, abychom šli do takového extrému. Ze strany některých českých představitelů ovšem vidím nevyváženost v opačném směru. Připomeňme si návštěvu čínského prezidenta nebo to, že by prezident Zeman nejraději zrušil ekonomické sankce vůči Rusku, absolutně přehlíží okupaci Krymu a angažování se Ruska ve východní Ukrajině.
Jak hodnotíte přístup současných Spojených státu ke Kubě? Po Obamově uvolnění Donald Trump sankce opět přitvrzuje...
Spojené státy v tomto nejsou vůbec konzistentní. Ačkoli oficiálně Trump „přitvrdil“ a slyšíme od něho samé „bombastické“ výroky, tak v reálu se americká politika vůči Kubě nezměnila, zůstává ve změkčené podobě. Kuba ve skutečnosti není středobodem amerického zájmu. Nekonzistentnost americké politiky je problém i pro běžné Kubánce a propaganda kubánského režimu ji může dobře využít.
V Bruselu vás v těchto dnech navštívil kubánský disident Pedro Fuentes. Můžete přiblížit jeho příběh?
Je mu už kolem osmdesátky. Před lety byl vykonstruovaně obviněn a odsouzen na doživotí. Počítal tenkrát s tím, že bude zastřelen. Nakonec byl po šestnácti letech propuštěn. V sedmdesátých letech musel opustit Kubu a od té doby se tam nedostal. Zajímavé je, že mezi kubánskými opozičníky najdete řadu skutečně nesmířlivých lidí, kteří těžko hledají kompromisy. Ale Pedro Fuentes je člověk, který chápe, že je třeba hledat řešení, nevolil by žádnou násilnou cestu, nezůstala v něm nenávist.
Díky němu i dalším členům opozice vidím, že nesmíme podlehnout představě, že na Kubě dochází ke skutečným změnám. Cílem EU by mělo být nastavit ekonomické nástroje tak, aby - byť ne revolučně - ale postupně ke změnám docházelo. Aby se Kubáncům časem žilo lépe. Cílem je samozřejmě demokratické fungování, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Důležité jsou i malé cíle, jako například to, aby Kubánci měli přístup na internet a mohli se svobodně vyjadřovat.
