Děti byly z biologické rodiny odebrány už před čtyřmi lety, když byly staré dva a pět let. Matku vídají jen dvakrát do roka. Do jaké míry mohou mít českou rodinu ještě v paměti?
Představa, že si vůbec nic nepamatují, je nepravděpodobná. U toho mladšího, kterému je dnes pět, je to možná obtížnější, i když tam nějaký kontakt s maminkou a dědečkem měl. Faktické zážitky ale pochopitelně každý den ubývají. Dítě si vztahy vytváří prostřednictvím toho, že s vámi žije, že sdílí společné činnosti. Proto by se ten případ měl vyřešit co nejrychleji.
Po jak dlouhé době se dvouletému dítěti přestane stýskat po mamince, pokud žije v prostředí, kde je o něj dobře pečováno?
Když má přes den dítě bezvadný program, tak si na mámu nebo na rodiče ani nemusí vzpomenout. Pak ovšem přijde večer nebo nějaká krizová situace, že si natluče koleno, a tam se to může vracet dlouhou dobu. Představa, že by dítě vydrželo reálně tesknit čtyři roky, to si úplně nemyslím. Třeba děti z dětských domovů mívají nějakou ideální představu pro chvíle, kdy se jim nedaří, mají nějaký problém. Přestože ti rodiče reálně nefungují, tak oni po nich strašně touží, aniž by s nimi měly reálně nějaké zážitky.
Václav MertinPhDr. Václav Mertin je dětský psycholog se 40 lety poradenské praxe, vyučuje na katedře psychologie FF UK v Praze. Zaměřuje se na výchovu dětí, poruchy učení a chování, domácí vzdělávání, střídavou péči. Věnuje se publikační činnosti pro rodiče (Ze zkušeností dětského psychologa, Výchovné maličkosti) i pro učitele.  Dětský psycholog Václav Mertin |
Jak dlouho tento stav může trvat?
I pět nebo deset let. Ale můj názor je, že reálnost toho stavu se v průběhu času vytrácí. Na druhou stranu říct, že po čtyřech letech je to těmto klukům úplně jedno, bych si netroufnul.
Je možné, že po čtyřech letech už mají bratři Michalákovi mnohem pevnější vazby na pěstouny a považují je za svoji rodinu?
Čtyři roky je strašně dlouhá doba pro dvou a půl letého kluka. Je to skoro dvojnásobek jeho života. Navíc jsem vyrozuměl, že je snad nutí oslovovat pěstounku maminko. Aniž bych znal realitu, tak si umím představit, že dítě zapomíná. Ten malý navíc nemá oporu staršího bráchy, je sám.
Co si myslíte o tom, že chlapce rozdělili, a každý žije u jiných pěstounů?
Je to šílené. Nikde jsem neobjevil, že by pro to byl nějaký důvod s výjimkou toho, že první pěstouni snad s těmi dvěma měli problém a oba chlapce nezvládali. Jiný problém jsem nenašel a z psychologického hlediska to je strašné. Jediný důvod, pokud budu spekulovat, je, že je chtěli dát do adopce. A tak původní vazby k Čechům a k mamince chtěli rozbít. Jestli to tak ale opravdu je, to nevím.
Jak se v podobných případech postupuje v České republice? Zůstávají sourozenci spolu?
Většinou jsou spolu, nicméně zachytil jsem, že i u nás se stává, že jsou rozděleni. Dřív se to asi dělo více. Hlavními důvody u nás možná bývají spíš organizační. Když už se to však děje, tak to není násilné.
Matka původně mohla děti vídat každý týden, nyní jen dvakrát do roka. Norské úřady schůzky postupně omezovaly, protože má prý matka na děti špatný vliv. Co si o tomto argumentu myslíte?
Neumím si představit, co by mohla matka dělat tak hrozného, aby na ně mohla mít špatný vliv. Je pravděpodobné, že na ně měla hodinu týdně v prostředí, které nebylo vůbec příjemné pro obě strany. Jestli tam byli úředníci a pěstouni, tak to je hrozné. Četl jsem dopis dědečka, z toho jsem vyrozuměl, že prostředí, kde se setkávali, nebylo přátelské, nebyly tam třeba hračky. Matka měla mít nějaké instrukce, co může říkat a co ne. Ve chvíli, kdy se od nich trochu odchýlila, tak ji paní z Barnevernu zastavila. Všechny informace mám ale jen z médií. Neumím si však představit, jak by na děti mohla mít při návštěvách špatný vliv.
Případ českých dětí v NorskuKAUZA: Přehled v otázkách a odpovědích |
Případ se stále řeší. Stále je šance, že se děti nakonec vrátí k matce. Jak by na ně podle vás taková změna po tak dlouhé době zapůsobila? Nebyl by to příliš velký šok?
Jejich odebrání bylo šok. I pobyt v cizí rodině je šok. Když si tam dítě zvykne a jde jinam, tak by to byl zase určitě problém. Nicméně soudím, že maminka by se vrátila zpět do Hodonína, kde je i teta, o které se mluví, že by jí děti mohli svěřit do pěstounské péče. Myslím, že by to s pomocí těchto lidí a samozřejmě i orgánů, mohlo jít. Tím, že kluci žili dlouho v norském prostředí, tak jsou zvyklí na určité věci a určitý životní standard. V pěstounské rodině se jim určitě nežilo špatně. Mají se zřejmě dobře. Soudím, že po materiální stránce možná i o trochu lépe než tady. Oba chlapci tam třeba chodí do školy. Nepochybně by při jejich návratu k matce komplikace byly, ale komplikace zkrátka patří k životu. Jen proto, že to bude komplikované, bychom je neměli nechávat v pěstounské péči. To by bylo principiálně špatně.
Další problém je, že chlapci už údajně neumí česky, mluví jen norsky. Myslíte, že by si češtinu v případě návratu do Česka dokázali snadno oživit?
Tak se ji naučí. Jsem přesvědčen, že to půjde rychle. Život opravdu není jednoduchý. Ale když jim umožní, aby tu byli mezi dětmi, tak ten starší si češtinu připomene určitě. A ten mladší se ji zkrátka naučí. Děti si ten jazyk, který používají s kamarády, osvojí velmi rychle. Rodiče emigrantů říkají, že jim to dělá problémy, ale děti jsou v cizině jak ryby ve vodě, ve škole jazyk rychle pochytí. Ale škola musí být vstřícná, musí podporovat sociální vztahy a třeba klást malinko menší důraz na slohové práce a podobné věci.
Co si myslíte o tom, že se děti až po dlouhé době, asi třech měsících, pěstounům údajně svěřily, že prý byly zneužívané. Nemůže být jejich vzpomínka po třech měsících už nějakým způsobem deformovaná?
Já jsem výpovědi viděl, i když ne všechny. Vypadaly věrohodně, pokud si to ovšem někdo nevymyslel. To je důležité. Jestliže zdravotní sestra opustí zaměstnání a stane se profesionální pěstounkou, tak dostane 400 tisíc norských korun (v přepočtu 1 264 000 Kč, - pozn. red.). Chci tím říct, že jakmile jsou někde peníze, tak musíte počítat s tím, že někteří lidé tomu mohou podlehnout.
Takže je podle vás možné, že děti mohl někdo manipulovat?
Nebo si to dokonce výrazně přimyslet. Navíc děti, nechci říct, že lžou, ale často si dají věci dohromady takovým způsobem, že dospělý, který už má jiné zkušenosti, tak za tím vidí i něco, co tam není. Kluci mohli něco říct. Když jim potom kladete „vhodné“ návodné otázky, tak je dovedete k lecčemu. Může z toho vzniknout leccos. Zdá se navíc, že některé věci postupně přibývaly, přitvrzovaly. Rozumím, že není pravděpodobné, že by děti hned vybalily úplně všechno. Je možné, že to z nich leze takto postupně. Ale ony takové ty velké intimnosti říkaly jen pěstounům, nezopakovaly to policii, před soudem, a pokud vím, tak ani psychologům.
Psycholog on-lineNevíte si rady s výchovou? Obraťte se na poradnu dětského psychologa na eMimino.cz, kde zdarma radí PhDr. Václav Mertin. |
Mělo by smysl ptát se jich na to ještě teď po letech, nebo už uplynula příliš dlouhá doba na tak malé děti?
Ony zase tak malé nejsou. Ale proč pořád rozebírat minulost? Pro dítě je důležitá přítomnost a budoucnost. Jestliže jim my, tedy rodina a společnost, uděláme přítomnost dobrou, tak to, co bylo v minulosti, ať to byla chyba Norska nebo rodičů, tak na to zapomenou. Ne úplně, ale překryje se to tím, čím budou žít tady. Nevidím pro ty kluky moc velký důvod, proč se v tom šťourat. I když zjistí, že to tak bylo, tak co?
V tom případě by zřejmě byly děti odebrány oprávněně a matce by se svěřovat neměly...
To si nemyslím. I kdyby to náhodou byla pravda, tak je potřeba s nimi pracovat a ne jim děti vzít. Neříkám, že bych to bral na lehkou váhu, ale i s takovýmto případem se dá pracovat. Ta máma už má koneckonců čtyři roky pekla za sebou. Pokud je získá zpátky, tak i v případě, že zůstane tam nebo se přestěhuje do Hodonína, tak bych ji donutil být nějakou dobu pod dohledem. Ale děti bych jí určitě nebral.
Má být podezření ze zneužívání důvodem k odebrání dětí rodičům?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 30. ledna 2015. Anketa je uzavřena.
K případu se minulý týden vyjádřil i premiér Sobotka:
21. ledna 2015 |
