Sled událostíTento rozhovor vznikl 21. října ráno, tedy ještě předtím, než opozice, zejména ODS, ve Sněmovně žádala omluvu ministra Stropnického za slova, která řekl v roli v seriálu Kriminálka Anděl o misi v Afghánistánu. Více o tématu jsme psali zde. |
Pane ministře, co je v současnosti na ministerstvu obrany nejnaléhavější?
Vysoutěžit za dobrou cenu akvizice, které armáda potřebuje. Radary protivzdušné obrany, velitelská či spojovací obrněná vozidla... Těch smluv jsou tisíce. Máme finanční plán, navýšený rozpočet na roky 2015, 2016, 2017, což nebývalo zvykem. Můžeme rozumně plánovat nákupy, což možná zní jednoduše, ale složitost a nepružnost zákona o veřejných zakázkách a „dobrý zvyk“ neúspěšných firem odvolávat se k ÚOHS, a že ty jejich reklamace trvají dlouhou dobu, to ten proces činí složitým.
Nedávno ministerstvo zveřejnilo přehled, jak je na tom se schvalováním zákonů ze své dílny. Berete oblast legislativy jako úspěch? A co se vám naopak nedaří?
Legislativní stránka zatím úspěšná je, především z doby ministra Vondry jsem zdědil řadu zásadních zákonů v různé fázi rozpracovanosti. Zákon o vojácích z povolání lze považovat za schválený, platí novela zákona o veteránech. Branný zákon a navazující normy jsou v závěrečné fázi připomínkového řízení. Konfliktní zákon o zmenšení hranic vojenských újezdů a zrušení újezdu Brdy bohužel neustále určitá část ČSSD blokuje. Přitom držet dál vojenský újezd, o němž armáda opakovaně s mnoha argumenty deklaruje, že ho nepotřebuje, to je absurdní situace.
Trápí mne také snížená schopnost ministerského a armádního stroje v procesu zakázek. Zatím nám chybí koncepce, která určí to, co je předmětem velmi častých diskusí probíhajících ode zdi ke zdi - zda máme či nemáme mít tu či onu kapacitu, tanky, obrněné transportéry, co máme mít, zda vševojskovou nebo expediční armádu... Tuto debatu už je potřeba uzavřít. Přesně si říct, jakou armádu máme mít, z čehož logicky vyplývá výzbroj a z toho zase, jaké má mít ta výzbroj parametry.
A do kdy tu debatu, co naše armáda potřebuje, chcete uzavřít?
Zadal jsem generálnímu štábu, aby to bylo hotové do konce roku, věřím, že se to stihne. Výchozí analytický materiál, bezpečnostní výhled do roku 2030, je aktualizovaný a prakticky hotový.
Končícího náměstka pro akvizice Dvořáka vystřídá Borovec
Když říkáte, že nákupy jsou teď nejnaléhavější, je pro vás velkou ztrátou chystaný odchod náměstka pro akvizice Bohuslava Dvořáka? V lednu jste říkal, že chcete na obraně udržet srdcaře... Jak ho nahradíte?
S nikým, kdo se mnou na začátku přicházel, jsem se nedohadoval na délce působení, nikomu se sem vlastně moc nechtělo. Ministerstvo má možná částečně nezaslouženou, ale do jisté míry nevalnou pověst z let minulých. Považoval jsem za důležité, abych kvůli své nevojenské minulosti měl v bezprostředním okolí vojáka, pan náměstek Dvořák to splňoval a udělal tu kus práce. Svoji misi tady naplnil. Na jeho odchodu jsme se dohodli oboustranně, to garantuji.
Martin StropnickýHerec, režisér, spisovatel, politik. Maturoval na Gymnáziu J. Nerudy v Praze, vystudoval Divadelní fakultu AMU. V roce 1990 nastoupil na ministerstvo zahraničí a absolvoval Diplomatickou akademii ve Vídni. Byl velvyslancem v Portugalsku a posléze v Itálii, následně sedm měsíců ministrem kultury v Tošovského vládě, pak tři roky velvyslancem ve Vatikánu. Byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech. Mluví anglicky, francouzsky, italsky, pasivně německy, rusky a portugalsky. Je mu 57 let. |
První fáze byla zajistit rozpočet, který léta dramaticky klesal, což se povedlo. Nikdo to moc veřejně nekvitoval, ale tak už to bývá. Udělal jsem velmi dobrou zkušenost s náměstkem Jiřím Borovcem, který odvedl hodně práce na rozpočtu, zbavování se nepotřebného majetku, minimalizaci dopadu nevýhodných smluv. A teď je potřeba, aby pan Borovec nastoupil na tenhle klíčový úsek a s těmi získanými penězi nakládal. Byla to věc organické dohody, nikoliv že bych s prací pana Dvořáka byl nespokojen nebo že by on měl nějaký problém.
Lidové noviny nedávno napsaly, že jedním z důvodů jeho odchodu jsou „bující spory s šéfkou vyzbrojovacího úřadu Jitkou Nalevajkovou“. To tedy není pravda?
Vůbec ne, o žádných sporech nevím. Víte, já bych za vším nehledal nějaký konflikt. Svět není plný konfliktů. Možná je plný nedokonalostí a my jsme tu od toho, abychom se je pokoušeli odstraňovat. Společenská kronika v tom nehraje žádnou roli.
Mě velmi mrzí, že se v našem veřejném prostoru stalo zcela běžným zvykem postavit domněnku jako fakt. Na té domněnce se vytvoří nějaké negativní vzdušné zámky a pracuje se s ní jako s konstantou, ač není doložena. Není to jen o paní Nalevajkové, s domněnkami, které někdo pinknul nahoru a se zalíbením přihlížel, jak žijí svým vlastním životem, jak je mediální vítr někam unáší a jak je každý vytáhne, protože je někdo někde někdy vyslovil, se začíná pracovat jako s faktem, to se dříve nedělo (ministr mohl mít na mysli i zprávu některých médií, že údajně touží po křeslu velvyslance v USA; tuto zprávu Stropnický důrazně popřel, pozn. red.). Je to škodlivé, nebezpečné a vytváří to strašně negativní atmosféru plnou podezírání. A ten svět takhle černý není.
Jaký tedy je?
Když vykážeme na tiskové konferenci existující nebo na cestě jsoucí úspory ve výši 3,3 miliardy, tak to nikdo neotiskne. Kdežto domnělý osobní konflikt mezi panem X a panem Y, že jsme prý někde slyšeli, že se údajně povídá, to se otiskne. Já si nemyslím, že tyhle dvě zprávy jsou na těch miskách vah rovnocenné. Nejsem ten, kdo by slepě útočil na média, ale bohužel některé trendy tam jsou neblahé.
Nemáme nekonečný počet generálů Pavlů
Když jste v lednu nastupoval, řekl jste mi, že jedním ze základních úkolů ministra obrany je říkat, že mír není samozřejmost. Pak přišla krize na Ukrajině. Představoval jste si při nástupu, že se ta slova vyplní tak brzo, tak blízko České republiky?
Já jsem už tehdy nepřicházel do úplně klidového období, ale že se to rozjede takovým tempem, to si nebudu hrát na věštce, to myslím zaskočilo mnohé. Že pojedu na své první ministerské setkání a tam se bude řešit anexe Krymu, jsem si skutečně představit nedovedl. Tím spíš ale trvám na tom, že mír není samozřejmost. Evropa je v tomhle... trochu zhýčkaná.
Není z našeho pohledu trochu škoda, že náčelník generálního štábu Petr Pavel - voják schopný argumentovat srozumitelně a nevojensky i pro nejširší publikum - odejde z České republiky do čela vojenského výboru NATO?
Nemáme samozřejmě nekonečný počet generálů Pavlů, pro generální štáb to bude poryv. Jako jeho předchůdci dříve pracovali lidé kvalitní i průměrní, věřím, že se ho podaří nahradit co nejlépe. V armádě také ještě přežívají problémy, které ani tak schopný náčelník generálního štábu za relativně krátkou dobu svého působení ve funkci nedokázal úplně srovnat. Dost práce tam zůstává, ale z toho bych nevinil generála Pavla. I kvalita lidí v jeho okolí je různá. Jeho volba do čela vojenského výboru je každopádně i vyjádřením důvěry České republice. Exponent země málo razantní či kredibilní v tom či onom by na takovou funkci nepřipadal v úvahu.
Vnímáte v této souvislosti ve veřejné diskusi v Česku za poslední roky nějaký posun ve vnímání armády, ministerstva obrany?
Hlasy, které bych nazval hospodské a které po česku zkušeným skepticismem tvrdí, že armáda není potřeba, že je mizerná, ty vážně brát nemůžu. Mezi rozumnými lidmi, kteří trochu uvažují, má armáda, myslím, velice solidní kredit. Horší je to s oblastí zakázek, kde ty skvrny nezmizí mávnutím kouzelného proutku. Řekl bych, že řada lidí netrpělivě čeká, zda uděláme chybu. Já věřím, že neuděláme, ale sejmout z ministerstva stigma z dob minulých, na to pár týdnů nebo měsíců nestačí.
Myslím například, že je téměř povinnost veřejnoprávní televize, aby nějakou inteligentní formou - ne propagandistickým týdeníkem, ale třeba zajímavým dokumentem - participovala na popularizaci armády, na informovanosti, co dělá. Pokud se čtenář či divák dozví jen maléry, armáda mu k srdci nepřiroste. Pokud uvidí, co vojáci skutečně dělají a dokáží, v jakých podmínkách pracují, v jakém ohrožení, pak myslím, že je šance, že lidé budou armádu vnímat ještě lépe.
Naposledy obraťme list. Jak je to nyní s českou pomocí Kurdům? Používají už munici, kterou jsme jim poskytli?
Pokud já vím, měli by. Nemáme kapacitu zásilku „stopovat“ až do cíle, ale není nejmenší důvod si myslet, že nedošla. Myslím, že ta pomoc byla rychlá, od požadavku po expedici uběhlo několik málo týdnů - v tomhle případě se udělala dobrá práce. Jestli to někomu připadá málo... Někomu to bude vždycky připadat málo a někomu hodně, ty debaty jsou zbytečné. Každý z šedesáti subjektů té mezinárodní koalice se nějak rozhodl - třeba Německo jen k humanitární pomoci - a není důvod jej proto ostrakizovat.
Důležité je, že mezinárodní společenství chápe potřebu konat. Složitější bude na úrovni EU docílit shody na důslednější ochraně schengenského prostoru. Nejvážnější hrozbou jsou (islamističtí) bojovníci se schengenským pasem, ale myslím, že mnozí europoslanci možná ještě nechápou vážnost potenciálního nebezpečí. Byl bych hrozně nerad, kdyby se muselo stát několik tragédií, než se „rozhoupou“ a zvednou ruce pro něco, co selský rozum jako nutnost chápal už dávno.
Pešmergům patří hold, otázka tanků není na pořadu dne
Prezident Miloš Zeman zmínil, že by Kurdové měli dostat i těžší výzbroj, nejen náboje (psali jsme zde). Předpokládám, že kurdská strana formuluje požadavky a jednotlivé subjekty mezinárodní koalice zváží, co mohou udělat. Kdyby žádali těžší zbraně, může je Česko poskytnout?
Důležitý aspekt té pomoci je, že má dvojí formu - vládní a komerční. Řada komerčních subjektů tam jedná, my jsme ti poslední, kdo by jim v tom bránil. My sami se tam snažíme prodat naše L-159, jsou tam i různé iniciativy stran možného prodeje helikoptér na té komerční bázi, čili v tomto smyslu ano. Ale že by tam Česká republika převáděla tu část řekněme své těžší výzbroje, té opravdu nemáme tolik, abychom ji mohli rozdávat.
To jste zmínil i jednání s iráckou vládou, ale kdyby tedy třeba Kurdové řekli, že hrozně moc potřebují tanky, tak my naše zakonzervované T-72 nedáme?
Na to nedokážu odpovědět, ale nemyslím, že by to bylo téma dne. Koexistence Iráku a Kurdů je relativně křehká, centrální vláda v Bagdádu žárlivě a svým způsobem pochopitelně střeží, jaký materiál ke Kurdům poputuje. Na druhou stranu je potřeba sklonit hold pešmergům, kteří rozhodně nejsou špičková profesionální armádní složka, ale v podstatě národní milice, schopná a především psychicky odhodlaná se bránit. Zdá se, že jejich morálka je opravdu vysoká, čelí mnohonásobné přesile (zejména ve městě Kobani, pozn. red.) a často jí čelí úspěšně.
Nezasloužili by si Kurdové, třicetimilionový národ rozprostřený převážně v Turecku, Íránu, Iráku a Sýrii, samostatný stát? Objevují se úvahy, že rekonstrukce Sýrie v původních hranicích není možná...
Udělám možná českou politickou výjimku a nebudu ze sebe dělat univerzálního pašáka, který všemu rozumí. V době svého dospívání jsem sice žil čtyři roky v Turecku, to ale bylo jiné Turecko než dnes. Kurdové tehdy byli obrovský problém, vydat se vozem na východ od Ankary bylo velmi nebezpečné... (Odmlka.)
Že Kurdové představují neuralgický bod směrem do Turecka i Iráku, je pravda. Že byli dlouhodobě považováni za - starým rasistickým slovníkem - méněcenné etnikum, samozřejmě neprávem, takhle civilizovaná společnost nepřemýšlí, a že se situaci teď podařilo přece jenom trochu stabilizovat, je taky pravda. Úvaha o samostatném státu mi ale nepřijde, omlouvám se za klišé, na pořadu dne. Jde spíš o to, aby nedošlo ke zneužití toho potenciálního napětí třeba Islámským státem, který by mohl chtít rozdmýchávat nějaké lokální antagonismy. Teď je strašně důležité udržet koexistenci Kurdů s Irákem a relativní klid zbraní s Tureckem a pokud by se to v budoucnosti dostalo do další fáze, tak o tom uvažujme. Ale zdůrazňuji, že to není žádná strategická analýza. Spíš má občanská úvaha.
.
