Stali se už kaplani za tu dobu samozřejmou součástí armády?
Nepřeháním, když řeknu že ano. Období vzájemného poznávání už uplynulo. Kaplani poznávali armádu, hledali v ní své místo. Naopak armáda si je oťukávala, zjišťovala, co jsou zač a co přináší. Teď už ví, co od nich očekávat.
Potýkali jste se z počátku s nedůvěrou vojáků? Přeci jen tam byla pauza od přelomu 40. a 50. let.
Neřekl bych nedůvěrou, ale spíše nejasnostmi. Někdy se možná objevovaly předsudky, že kaplan přichází vojáky obracet na víru, že je náhrada komunistického politruka a bude je ideově vést. První generaci kaplanů se podařilo tyto předsudky naprosto smazat.
A setkáváte se se stereotypy ze strany většinové společnosti, která zná práci kaplana například ze Švejka nebo seriálu MASH?
No jasně. Ale to už spíše právě od těch, kteří se s vojenským kaplanem nepotkávají, tedy od lidí mimo armádu. Tam pochopitelně tyto obrazy jsou.
Plukovník Jan Kozler (1976)Hlavní kaplan české armády a duchovní Církve československé husitské. V letech 2001 až 2006 působil jako kaplan u Hradní stráže, kde byl před tím na vojně. Od září do prosince 2004 byl v Iráku v kontingentu vojenské policie, od červenec 2005 do ledna 2006 se zúčastnil mise KFOR v Kosovu. Hlavním kaplanem je od října 2006, ve funkci skončí příští rok. S manželkou, dvěma syny a dcerou žije v Ledečku na Kutnohorsku, kde je zastupitelem.  |
Jako kaplan jste působil na misích v Iráku a Kosovu. S čím se na vás vojáci obraceli?
Nejčastěji je to popovídání. V případě misí je pro každého vojáka nejpalčivější problém to, že je pryč z domova. Ať už to je otec od velké rodiny, nebo člověk, který opustil nějaký rozvíjející se partnerský vztah, tak vždycky hlavně řešil dění doma a že to nemůže ovlivnit. Voják si ale nemůže dovolit na zahraniční misi o těch věcech příliš přemýšlet, jinak se to na něm projeví a začne dělat chyby.
Časté byly i otázky skutečně duchovní. Vojáci vidí bídu - a ne jen hodinu jako ve filmu nebo dokumentu, ale celý den. Dostanete se do prostředí, kdy vám jde o život, kdy vidíte okolo sebe svět plný bolesti, bídy a nespravedlnosti. Musíte to v sobě nějak zpracovat a v každém člověku to přirozeně vyvolá spoustu otázek. Kaplan je zkrátka od toho, aby byl s vojáky co nejvíce v kontaktu a mluvil s nimi o čemkoliv. Ať už je to komunikace o hlubokých duchovních záležitostech anebo o každodenních běžných věcech, jako je třeba fotbal.
Má kaplan i vojenské úkoly?
Když vojenský kaplan dělá svoji službu, tak je to vojenská činnost. Čistě vojenské úkoly by ale dělat neměl a nedělá.
Brali vás vojáci jako jednoho z nich, nebo jste cítil odstup?
Důležité je, že kaplan nenastoupí k jednotce den před odletem. Ty vztahy, někdy i přátelství se rozvíjí už docela dlouho před tím, než je jednotka nasazena. A to se v mém případě vždycky povedlo. Je důležité, aby kaplan byl skutečně mezi lidmi, aby se neschovával a dal tak trochu sám sebe všanc. Pokud to dělá, tak mu to vždycky musí vyjít.
Ty dvě mise, kterých jsem se zúčastnil, byly naprosto rozdílné. V Iráku jsem byl s menší jednotkou vojenské policie. Bylo to rodinné prostředí, kolem stovky lidí, takže jsme rozvinuli vztahy téměř se všemi vojáky. Byla to moje první mise, poznával jsem do jisté míry i sebe sama. V Kosovu Češi měli zodpovědnost za čtvrtinu území. Já jako kaplan tohoto velitelství jsem měl na starosti několik českých jednotek i určitou koordinační roli na mezinárodní úrovni, takže jsem více cestoval.
Vojenští kaplani v Armádě ČRV armádě v současnosti působí 29 kaplanů (včetně jedné ženy) z osmi křesťanských církví. Ministerstvo obrany podepsalo s církvemi smlouvu o obnovení duchovní služby v armádě v červnu 1998. Už před tím někteří duchovní vojenskou uniformu oblékali - prvním armádním kaplanem byl současný generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub, který v létě 1996 odjel do Bosny v rámci mise IFOR. Později se stal i prvním hlavním kaplanem české armády. Kaplani působí na zahraničních misích (momentálně jsou dva v Afghánistánu), u jednotlivých brigád, pluků a praporů, Hradní stráže, v Ústřední vojenské nemocnici, Univerzitě obrany či u vojenské policie. Armáda na pražských Hradčanech provozuje vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého, ve Vyškově, Bechyni a Žatci fungují vojenské kaple. |
Vojáci vám tykali?
Ano. Je to věc, která mezi kaplanem a vojáky vzniká docela spontánně.
A jak vás oslovovali?
Především v anglofonním světě se pro kaplana používá slovo padre, což vzešlo z nějaké anglicko-španělské války. A jelikož mnoho českých vojáků je v kontaktu se zahraničními kolegy, tak sedmdesát, osmdesát procent z nich říká kaplanům takto. Zbytek je oslovuje kaplane nebo křestním jménem.
Funkce vojenského kaplana se trochu podobá psychologovi. Čím se liší a jak se můžou doplňovat?
Doplňovat - to je to správné slovo. Můžou se krásně doplňovat, nemůžou se ale nijak zaměňovat nebo nahrazovat. Jejich způsob práce s lidmi je stejný, ovšem mají rozdílné cíle. Něco, co může dát jednotce nebo jednotlivci psycholog, nemůže dát kaplan a naopak. U kaplanů je například důvěra komunikace daleko více hmatatelná než u psychologů. Naopak kaplan asi není vždy s to bezpečně rozpoznat, že třeba duševní stav vojáka se blíží kritické hranici.
Zbraň jsem měl, ale nemusel jsem ji použít
Současný počet dvaceti devíti kaplanů je pro potřeby armády dostačující?
Myslím, že téměř ano. Já osobně vidím ideální počet pro současnou armádu třicet dva, třicet tři kaplanů. Důležité ale je, že se snažíme toto číslo nestavět jen podle nějakých svých výhledů, ale vždy v souvislosti se strukturou armády a podle debat s veliteli, zda je kaplanů zapotřebí více nebo méně.
Jaký je v církvích zájem o tuto práci?
Když se nám jej podaří mezi duchovními vzbudit, tak se dá říct, že je. Ale velmi přísné podmínky, které jsou naprosto totožné jako pro každého jiného, kdo chce sloužit v armádě, zvládne jen zhruba každý druhý uchazeč.
Co musí kaplani zvládat?
Například určitý druh samoty ve svém povolání. U jednotky je kaplan jako duchovní sám. To je ale podobné i u dalších vojenských funkcí, například velitelské. Musí také být schopen svou víru žít tak, aby si na něj lidé neukazovali prstem a nebyl ostatním pro zábavu. Musí ve své v našich poměrech docela exotické funkci fungovat tak, že jeho životní styl bude pochopitelný a přijatelný i pro ty, kteří křesťanskou víru nesdílejí. Je nutné, aby své povolání do detailu správně pochopil. Jedna věc je dělat faráře v kostele, druhá dělat vojenského kaplana.
Hlavní kaplan české armády Jan Kozler
Kolik procent vojáků české armády využívá služeb vojenského kaplana?
Kaplani takový přehled nevedou. Nemáme statistiky o tom, kolik je v armádě věřících a nevěřících. Ukazujeme tím, že nepřicházíme prosadit svou věc, ale přicházíme být k dispozici. Není to o tom, že kaplan sedí někde na vytyčeném místě a bude si dělat čárky podle toho, kolik lidí zaklepe. On se mezi těmi lidmi pohybuje a mluví s nimi.
Kaplani jsou v Česku zatím jen z křesťanských církví. Může se časem stát, že bude kaplan buddhista, rabín, imám?
Za stávajících právních úprav to možné není, protože je to smlouva o duchovní službě mezi křesťanskými církvemi a ministerstvem obrany. Aby bylo myslitelné, že bude duchovní v armádě i z jiného náboženství, musela by se patrně tato dohoda rozšířit nebo uzavřít nová. Také by po tom musela být jasná poptávka.
Velké armády, jako je například ta americká, mají kaplany z různých náboženství?
Ano, nejen americká, ale i mnohé evropské. Například britská armáda má z orientálních náboženství hned několik kaplanů, v té holandská je imám i rabín.
Kaplan není typický duchovní, ani typický voják. Necítí se někdy tak, že úplně nepatří ani do církve, ani do armády?
Je naplno duchovním své církve a taktéž je naplno vojákem z povolání v důstojnické hodnosti. Samozřejmě tu svou vojenskou službu vykonává ve specifické funkci a ta postrádá některé typicky vojenské věci. Například nevelí jednotce, stejně tak má zvláštní vztah k používání zbraně. Ideálem je, že vojenský kaplan slouží bez ní.
Vy jste na misích zbraň měl?
V situacích, kdy jsem chtěl vyjet s vojáky mimo základny, nebylo myslitelné, abych vyjel beze zbraně. Když bych ji neměl, tak by mi velitel zamezil opustit základnu. Když by totiž došlo k útoku na naše vojáky, tak by mě museli chránit a možná by to pro ně znamenalo, že tolik nebrání a nechrání sebe. Člověk si řekne, že je krásné být neozbrojen, že to podporuje to duchovní poslání. Nemůže to ale být za cenu, že svou neozbrojeností ohrožuji někoho jiného. Proto v okamžicích, kdy jsem se chtěl dostat se do terénu s našimi vojáky, tak jsem osobní zbraň měl při sobě. Chválabohu jsem ji nemusel použít. Nicméně každý vojenský kaplan je přesvědčen, že zbraň není tím hlavním, co při výkonu své funkce používá.
