Mnoho Evropanů se cítí ohroženo imigranty z muslimských zemí. K facebookové skupině „Islám v ČR nechceme“ se přihlásily tisíce lidí, 25 tisíc lidí pak podepsalo petici proti plné státní registraci Ústředí muslimských obcí, ač o ni nikdo nežádal. Do jaké míry je tento strach opodstatněný?
Islámu je třeba se bát, pokud vystupuje jako kterákoliv jiná jednostrannost, která se vydává za absolutní pravdu, ať se při tom odvolává na Boží zákon nebo se ohání vědou. O islamizaci se mělo začít hovořit již před 25 lety, tehdy ale doba v Česku nebyla nakloněna tomuto tématu, protože se řešil hlavně postkomunismus. Už v té době také vznikla ve Francii šátková aféra. Francie je tedy takový předchůdce v tom, jak řešit záležitosti s přistěhovalci z muslimských zemí.
Zdeněk Müller Arabista Zdenek Müller PhDr. Zdeněk Müller, CSc. je arabista a historik, který dlouhodobě žije v Paříži. Soustavně se zabývá současnými projevy islámu a muslimské civilizace. Napsal několik knih, například Jeruzalém mezi minulostí a budoucností (2004), Svaté války a civilizační tolerance (2005), |
Francie šátky na veřejnosti zakázala. Myslíte, že to je správné řešení?
Není tu vyslovený zákaz šátků. V roce 2004 byl přijat zákon o zákazu ostentativních náboženských symbolů ve veřejných školách. Týká se všech tří náboženství, ale všichni dobře vědí, že je zaměřen především proti šátkům. Francouzská škola nehlásá ateismus, ale náboženskou neutralitu. To znamená, že všechna náboženství jsou na stejné rovině, ale ve škole se nikdo neodlišuje, ani se nedělí podle toho jestli je křesťan, žid nebo muslim.
Další zákon byl přijat v roce 2010 a zakazuje integrální zahalování na veřejnosti. Na základě této normy je skutečně možné využít určité represivní postupy vůči ženám, které vstupují do veřejné dopravy nebo obchodů a jsou zcela zahaleny. Je to však obtížné, protože Paříž je mezinárodní město, a když bohatí muslimové chodí do obchodů nakupovat, těžko jim bude někdo zahalování zakazovat.
Zákon z roku 2004 velmi zklidnil situaci kolem islámských šátků ve školách. Proto se domnívám, že francouzská cesta je dobrá, a že bychom v Česku měli postupovat podobně, tedy vyjmenovat určité instituce, kde svoboda tohoto náboženského projevu neplatí.
Není ale možné v otevřené společnosti muslimské šátky šmahem zakázat. Takové ty výkřiky, že šátkem to začíná a terorem končí, jsou velmi přehnané.
V Česku ale na rozdíl od Francie žije minimum muslimů. Přesto se téma zahalování muslimských žen bouřlivě řeší. Některé strany nedávno v rámci předvolební kampaně mluvily i o úplném zákazu šátků na veřejnosti.
Společnost by se měla uklidnit a vyjasnit si věci z hlediska rozumu, nejen emocí. Místo, abychom se domluvili na nějakých rozumných kompromisech, tak neustále stavíme na absolutismech. Jedni říkají: „Svoboda je absolutní, všechno je dovoleno.“ a druzí: „To co se nám nelíbí, to se musí zakázat.“ Tak ale moderní společnost nemůže fungovat.
Podle mého názoru si člověk po ulici může chodit, jak chce. Ve škole ale může být pravidlo, že všichni žáci musí být oblečeni určitým způsobem. Není potřeba přijímat nějaký zákon, který šmahem zakáže všem nosit kdekoliv náboženské symboly. Ostatně vymáhat respekt k takovému zákonu by bylo hodně obtížné.
Nepatří podle vás k náboženské svobodě i to, že člověk může dát najevo příslušnost k náboženství třeba křížkem na krku nebo jarmulkou či šátkem na hlavě?
Problém moderní společnosti je morální relativismus, ke kterému se hlásíme. Z práva na individuální svobodu a z požadavku morálního relativismu lidskoprávní civilizace se lehce může stát léčka. Islámští radikálové tuto léčku pochopili. Začali právo na individuální svobodu velmi účinně využívat a chtějí testovat společnost, jak je tolerantní. Ve Francii děvčata manifestovala, že chtějí mít právo nosit závoj ve jménu názorové svobody, přestože závoj představuje nejpuritánštější způsob vyjádření „islámskosti“, která má s individuální svobodou málo co společného. Vždyť už téměř před sto lety egyptské ženy odhazovaly závoj, aby se osvobodily. Jsme prostě v začarovaném kruhu, když muslimky požadují, aby se ve jménu svobody mohly zahalovat.
A jaký názor máte na stavbu mešit?
Myslím, že pokud jde o soukromý pozemek, tak majitel může postavit, co chce, pokud mu dá svolení stavební úřad. Jestliže se mešita nehodí do územního plánu, stavební úřad může stavbu klidně odmítnout. Může i stanovit, jak vysoká má být. Těžko budeme mešitu zakazovat. Jiná věc je, pokud by vznikala třeba v historickém jádru města na veřejném prostoru. Obecně nemám proti mešitám nic, protože v otevřené společnosti není důvod proč nějaké skupině bránit, aby si postavila svůj stánek.
Sýrie může evropským džihádistům otevřít oči
Vraťme se ale k obavám Evropanů z muslimských přistěhovalců. Nejsou ti muslimové, kteří se rozhodnou přestěhovat do evropské demokratické země, spíše ti liberálnější, u nichž není příliš pravděpodobný extremismus?
Určitě přicházejí lidé, kteří jsou aktivnější a jsou ochotni podstoupit určitá příkoří, než se do Evropy dostanou. Jsou to lidé otevřenější. Do Francie, která má delší tradici přistěhovalectví, tito lidé skutečně přicházeli se snahou zapojit se do společnosti a stát se její součástí. Ovšem dnešní reislamizace zasahuje jejich děti a vnuky. To už nejsou ty první generace, ale často mladí lidé, kteří vyrůstali v prostředí lidskoprávní civilizace a reagují na některé nedostatky společnosti nebo na své neúspěchy se zařadit. Je to určitý protest. Nezřídka se chytají islámu, aby se nějakým způsobem vyjádřili, odlišili. Řeší otázku identity. Mají potřebu vracet se ke kořenům, když nové v Evropě nenašli.
Může z toho plynout i určitá jejich radikalizace?
Může, věci jdou rychle dopředu také díky moderním komunikačním prostředkům. Internet a sociální sítě dávají mladým lidem možnost velmi rychle se přidat k něčemu, co se jim zdá, že vyjadřuje jejich potřeby a vyhovuje jejich pocitům.
Proto z Evropy míří stovky mladých muslimů do Sýrie a Iráku bojovat na straně radikálů? Co je vede k tomu, že opustí svobodnou zemi, v níž vyrostli a vydají se bojovat na druhou stranu světa, kde nikdy dřív nebyli?
Možná se tak rozhodli kvůli určitému pocitu vykořenění, ale i touze po dobrodružství. Také to může být reakce na určité neúspěchy nebo příkoří. Mají dojem, že je nečeká žádná šťastná budoucnost. Ve Francii to jsou často mladí lidé z předměstí, kde se potýkají se sociálními problémy, mládež se uchyluje k drogám a kriminalitě. Proto se stane, že mladý člověk, který dříve žil normálně, se stane radikálním islamistou.
Ve Francii se mluví o pěti tisících mladých lidí, kteří se vydali právě do Sýrie hájit věc, kterou považovali za spravedlivou. Zapojili se do občanské války a ocitli se na místě, o kterém ani netušili, jak vypadá, a kde jsou odkázáni sami na sebe.
Mluví se o tom, že tito evropští džihádisté, mohou být po návratu do Evropy nebezpeční.
Je to možné, ale také to tak být nemusí. Výpovědi, které jsem slyšel, ukazují, že mladým lidem se tam otevřely oči. Uviděli válku, utrpení. Bylo to jejich první setkání s něčím tragickým. Dostali se do nepříjemných situací, kdy měli hlad, byla jim zima, nikdo se o ně nestaral a nevěděli, co mají dělat. Tyto děti byly zvyklé na určité pohodlí a přijely do prostředí, kde očekávaly solidaritu, přátelskost a pocit sounáležitosti. Ale bylo to jinak. Takže možná to pro některé je naopak příležitost prozřít a postavit se k životu jiným způsobem.
Jak by se tedy podle vás evropské státy měly k těmto navrátilcům zachovat?
Je velice obtížné jednoznačně říci, co s těmito lidmi dělat. Jestli je zbavovat občanství, nebo jestli to není příliš razantní. Zda by se neměl spíše řešit případ od případu. Francie jde opatrnou cestou, takže ti, kteří se vracejí, se ocitnou ve vyšetřovací vazbě a potom jsou sledováni. Není možné se jimi vůbec nezabývat. Už se objevil i případ, kdy Francouz, který prošel v Sýrii výcvikem, pak zabíjel v bruselském židovském muzeu (o případu čtěte zde).
Všichni by si měli přečíst Korán. Nenabádá zabíjet nevěřící
Krutosti Islámského státu, včetně vražd západních novinářů, popularitě evropských muslimů příliš nesvědčí. Není problém v tom, že se bezproblémoví liberální muslimové nedostatečně výrazně distancují od těchto činů radikálů?
V řadě mešit už se většina muslimů proti radikalismu ohrazuje. Ve Francii se třeba před pařížskou mešitou sešla velká demonstrace muslimů, kde se postupy Islámského státu jasně odsoudily. Protestů by mohlo být samozřejmě více, ale důležité je, že se evropští muslimové ozvali. Rozeběhla se také facebooková kampaň „Ne mým jménem“, kterou mladí lidé podporují a dávají najevo, že s takovýmto postupem, i když jsou muslimové, naprosto nesouhlasí. Nelze tedy říct, že by činy Islámského státu přijímali pasivně a mlčeli.
Ve volbách do Evropského parlamentu zaznamenala výrazný úspěch řada krajně pravicových stran, ať už francouzská Národní fronta nebo britský UKIP. Už se jejich nově nabytý vliv nějak projevil, například na přistěhovalecké politice?
Myslím, že zatím ne. Přistěhovaleckou politiku si nakonec každá země určuje a řídí především sama. Ve Francii například existují opatření pro omezování přistěhovalectví dlouhodobě. Evropa to podle mě zatím centrálně příliš neřeší anebo to není vidět.
Co si myslíte o častém argumentu, že islám je v podstatě nepřátelské náboženství, protože Korán nabádá k džihádu?
Islám je náboženství, jako kterékoliv jiné. Všichni by si měli přečíst Korán, aby zjistili, že toto Boží slovo není tak hloupé, aby zdůrazňovalo, že nevěřící či jinověrci se mají zabíjet. To je nesmysl.
Islám je úctyhodné náboženství, které má za sebou velkou historii, kulturu a tradici. Má i temné stránky, jako každá víra. To, že se Korán v islamismu instrumentalizuje do jakési revoluční nebo válečné ideologie, je jiná věc. Takto lze ale v podstatě zneužít každé náboženství. Vždy záleží na interpretaci. Například v šíitském a sunnitském islámu se některé věci vykládají rozdílně, ani mezi sunnity nepanuje vždy výkladová shoda.
Liší se nějak projevy sunnitů a šíitů v Evropě?
Příliš ne. Vzhledem k tomu, že šíitů je menšina, tak většinová část přistěhovalců je sunnitská. Nevidím, že by se objevovaly nějaké zásadní rozdíly.
Nedávno Česko navštívil americký kritik politického islámu Bill Warner, který v rozhovoru pro Echo24 řekl, že Češi nejsou politicky korektní a právě proto se zde rozhodl založit pobočku svého Centra pro studium politického islámu. Řekl také, že se odehrává konflikt mezi dvěma civilizacemi, z nichž jedna oslavuje svobodu a druhá otroctví, čímž míní islám. Co si o tom myslíte?
To je velmi zjednodušená zkratka. Že by se islám rovnal otroctví, to je nesmysl. Ani islámské zákony něco takového nepřipouštějí. Že se muslimové v minulosti podíleli na obchodu otroky a využívali otrocké práce, to je jiná věc. Ostatně, křesťanská Evropa se v minulosti nechovala jinak. Myslím, že to jsou propagandistické řeči. Nechci říct, že se islám nemá kritizovat, sám se celý život studiem tohoto náboženství zabývám a nikdy jsem nebyl advokát islámu. O politickou korektnost či nekorektnost nejde. Jde o pravdivost a objektivnost. Myslím, že Češi jsou rozumný národ s dobrou tradicí realismu, jsou pragmatici, většinou skeptičtí k extrémům.
Křesťanství si v 16. století prošlo reformací. Neprospěla by podobná reformace islámu?
Ona reforma islámu probíhá, je to v podstatě modernizace. Začala už na konci 19. století a pokračuje, byť občas ne snadno. Islámská civilizace se v minulosti rozvíjela vždy, když se přizpůsobovala. V okamžiku, když se přestala přizpůsobovat, tak zakrněla. Katolická církev se také přizpůsobuje době. Náboženství, které chce přežít, se zkrátka přizpůsobit musí. Je třeba pomáhat těm muslimům, kteří jsou otevření změnám a době a chtějí se rozumným způsobem podílet na utváření společného světa. Abychom se dokázali shodnout na tom, že všichni jako lidé máme stejný cíl vést slušný, důstojný život ve vzájemné toleranci a s úctou a respektem ke svobodě své i druhých. Takoví muslimové mohou být našimi nejlepšími spojenci proti strachu z islámu.
