Jak jste se stala tlumočnicí skupiny Ujgurů v Guantánamu?
Když americká vláda přivezla Ujgury na Guantánamo, nikdo nevěděl, jakým jazykem mluví. Sami Ujgurové tvrdili, že jsou Uzbekové, aby je nikdo nevydal zpátky do Číny. Nakonec úřady kontaktovaly Ujgurskou americkou asociaci i Rádio Svobodná Asie, ale Ujguři, kteří tam pracovali, jim nemohl pomoci. Neměli totiž americké občanství, nutné k bezpečnostní prověrce, bez níž nemůžete pracovat pro armádu.
Doporučilo mě několik lidí. Volali mi a říkali: „Vláda hledá Ujgura s americkým občanstvím a ty jsi jediná. Tak abys o tom věděla.“ K čemu? říkala jsem si. Mám práci i rodinu. Pak mi ale zavolali a požádali mě, abych odjela na Guantánamo. Rozhodla jsem si, že vládě pomůžu. Tehdy jsem netušila, co jsou ti Ujguři zač, nevěděla jsem, že jsou nevinní. Všichni jsem tehdy věděli pouze to, že na Guantánamu jsou všichni ti teroristé zodpovědní za 11. září.
Rushan Abbasová Američanka ujgurského původu, pochází z Urumči v čínské provincii Sin-ťiang. Do USA emigrovala na sklonku 80. let. Pracovala jako tlumočnice skupiny Ujgurů, které americká armáda považovala za islamistické bojovníky a skončili tak po útocích 11. září neprávem ve vězení Guantánamo. Bez řádného soudního procesu zde byli drženi několik let. Je protagonistkou filmu Ujgurové: vězni absurdistánu, který do Prahy přijela uvést na festivalu Jeden svět. Zdroj: Jeden svět |
Nebyla jste nervózní z toho, že máte pracovat s údajnými teroristy?
Vůbec ne, věděla jsem, že tam budu s americkou armádou a vládou. Není to žádná válečná zóna, ani vězeňský tábor. Věděla jsem, že budou spoutaní, moc mě to netrápilo.
Jaké bylo první setkání?
Velmi zajímavé. Člověk, s kterým jsme mluvili, byl hodně uvolněný a šťastný, že Američany vidí. Velmi ochotně spolupracoval, odpovídal na všechny otázky o tom, kdo je, kde byl a co tam dělal. Bylo zřejmé, že pouze bojoval proti čínské vládě za práva Ujgurů. Ve střední Asii pracoval s ujgurskými organizacemi, které znám, nejsou to žádní teroristé, jen hájí lidská práva. Dal nám i jména, popsal, jak žádal u status uprchlíka.
Jakmile jsem toho člověka uviděla, věděla jsem, že to není žádný náboženský radikál. Džihádisté nepodávají ženám ruce, on to ale udělal a díval se mi přímo do očí. Choval se velmi přirozeně, takže jsem se uklidnila. I vyšetřovatelé poznali, že nemá nic společného s Talibanem ani al-Káidou, jen utekl před čínskou perzekucí a hledal lepší život.
Cukroví a knihy do cel
Pracovala jste na Guantánamu výhradně s Ujgury?
To byl důvod, proč jsem tam přijela, ale nakonec to bylo trochu jinak. Přivedli tam lidi, o nichž si mysleli, že jsou to Rusové, ale byli to Uzbeci a Kazachové, kteří rusky nemluvili. Nakonec jsem překládala i jim. A dokonce i jednomu Turkovi.
Všechny tyto jazyky jsou si tedy tak podobné?
Ano.
Ptala jsem se proto, že o vás ve filmu bývalí vězni říkají, že vás měli rádi všichni - i Arabové.
Arabům jsem nepřekládala. Ale chodila jsem navštěvovat Ujgury v celách, byli roztroušení v různých blocích. V jedné bylo řekněme 22 lidí, z toho tak 5 až 6 Arabů, 5 až 6 Afghánců, 5 až 6 Jemenců. Ti všichni se spolu dokázali domluvit. Ujgurové ale arabsky nemluví a byli tam jediní, takže byli izolovaní. A tak jsem za nimi chodila, nosila jim knížky a na svátky jim nosila i cukroví.
Ujgurů mnohokrát svitla naděje na propuštění, ale stále se nic nedělo. Bylo to pro vás náročné?
Bylo to frustrující. Nejabsurdnější byla chvíle, kdy jsem se po jedenácti měsících vrátila do Kalifornie a čekala, až je propustí. A najednou po třech letech slyším, že z těch 22 Ujgurů, kteří byli v úplně stejné situaci, pět náhle zbavili označení nepřátelského bojovníka, ale ostatním zůstalo. Rozzuřilo mě to, nechápala jsem, podle jakých kritérií to mohli rozhodnout. Pokud byl někdo z nich nepřátelský bojovník, měli to být všichni. A pokud byl někdo nevinný, pak všichni.
Takže to nikdo žádným způsobem neodůvodnil?
Ne, i ti Ujguři z toho byli v šoku. Když Abú Bakrovi (jeden z Ujgurů, kteří byli zbaveni označení nepřátelského bojovníka, poz. red.) dali doklad o tom rozhodnutí, byl tak šťastný, že to všem říkal. Ale pak zjistil, že ho ostatní nedostali. Koukali na něj a říkali si, jak to jen dokázal, jestli je nezaprodal.
Říkala jste, že jste na čas z Guantánama odešla. Proč?
Armáda Ujgurům opakovala, že jsou nevinní a nepošlou je zpátky do Číny, jen musí najít zemi, která by se jich ujala. Při výsleších se už jen opakovalo stále to samé. Už se jich ani pořádně neptali, jen je kontrolovali. V tu chvíli už nemělo smysl, abych zůstávala, mám svou rodinu, tři děti.
Proč jste se vracela?
Požádala mě o to vláda. Říkali, že už je budou propouštět, tak jsem se na dva měsíce vrátila a pracovala na tom.
Nekonečná práce a vojenská strava
Jak vypadal váš den na základně?
Když jsem tam byla poprvé, měla jsem toho hodně. Navštěvovala jsem vězně, dokonce jsem jim i vařila a nosila jim jídlo k výslechům, na cely to nešlo. Takže jsem večer navařila tradiční ujgurská jídla a ráno jim je vzala k výslechu. Jedli, zatímco vyšetřovatelé pokládali otázky. Byli šťastní, byla to pro ně velká vzácnost.
Obvykle jsem měla opravdu dlouho pracovní dobu a často jsem stíhala obědvat jen takzvaná MRE, balené jídlo do války,které je tak deset let staré, nemá to žádnou chuť. Když jsem si stěžovala, že se bez pořádného jídla nemůžu soustředit, občas mě vzali do McDonald’s na druhé straně základny. Začínali jsme v osm a končili jsme kolem šesté, sedmé hodiny večer. Občas mě zavolali i v noci, když byl nějaký zdravotní problém nebo konflikt. Pracovala jsem vlastně skoro pořád.
A podruhé, když jste se vrátila?
Podruhé byla moje práce mnohem konkrétněji daná, dělali jsme zhruba sedmihodinové výslechy. Po nich jsem si mohla číst nebo jít na pláž.
Chovali se vojáci či vězeňská stráž k Ujgurům jinak než k ostatním?
Jen při výsleších. Vyšetřovatelé věděli, že jsou nevinní. Na celách se s nimi ale zacházelo jako se všemi ostatními - lidmi podezřelými z terorismu. Několikrát se mi podařilo vyjednat, aby Ujguři mohli být na celé s někým, s kým se domluví, ale při příští rotaci bylo zase všechno při starém.
Zbytek se ale naopak dostal do tábora číslo 6, který prakticky vypadá jako protiatomový kryt, není tam žádné přirozené světlo ani vzduch. Ve výslechové místnosti se mi tam dělalo špatně, bolela mě hlava. Ale když jsem se snažila dostat ven a dobouchat se na stráže, ani to nešlo. Dlouho nikdo nepřicházel, protože nás neslyšeli. A to jsem nebyla spoutaná a netrávila jsem tam dny a měsíce. Od roku 2007 se to ale začínalo lepšit, nakonec se dostali do tábora Iguana všichni. Byla to zásluha Sabina (Sabin Willett působil jako právník skupiny Ujgurů v Guantánamu, pozn. red.), který o tom psal i články do novin.
Na Američany se nehněváme, Čínu nenávidíme
Proč museli zůstat ve věznici, i když byli prohlášeni za nevinné? Nemohli být alespoň umístěni jinam v rámci základny?
To se stalo až na konci, zpočátku to nikoho nenapadlo. Nevěděli, jak s nimi naložit. Napřed se pět Ujgurů, kteří byli zbaveni označení „nepřátelský bojovník“, dostalo do tábora Iguana, který je mnohem mírnější. Pořád nebyli na svobodě, ale byli ve velkém domě, kde mohli volně chodit, mohli jít i na dvorek.
Muselo být frustrující čekat tak dlouho na propuštění. Myslíte, že americká vláda dělala, co mohla?
Americkou vládu z ničeho neviním, myslím, že se opravdu snažili. Ale jestli někoho za všechny ty roky opravdu nenávidím, je to čínská vláda, stejně jako ti Ujguři. Vždycky říkají: „Nezůstali jsme tam tak dlouho kvůli americké vládě, ale té čínské. Američané se snažili, jednali s více než stovkou zemí, ale nemohli jim nic přikázat. Pokud Američané přišli třeba do Prahy a prosili, aby se Češi Ujgurů ujali, druhý den přijeli Číňané a hrozili, že zruší všechny obchodní dohody. Švýcarsko dva Ujgury přijalo, protože na ně Američané něco měli. Proto byli ochotní postavit se Číně.
UjgurovéUjgurové jsou turkické etnikum střední Asie. Většina z celkově 9 milionů Ujgurů žije v čínské provincii Sin-ťiang. Na 300 tisíc jich žije v Uzbekistánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Ujgurové vyznávají islám a organizace zabývající se lidskými právy varují, že tisíce Ujgurů v Číně zemřely nebo byly uvězněny kvůli praktikování tohoto náboženství. Ujgurové v Sin-ťiangu si stěžují na stálý příliv etnických Chanů (Číňanů), kteří je údajně zatlačují na okraj společnosti. Situace v oblasti Sin-ťiangu je napjatá od roku 2009, kdy si střety Ujgurů s Chany v regionální metropoli Urumči vyžádaly téměř 200 obětí. Zakázaná ujgurská organizace Islámská strana východního Turkestánu bojuje za samostatnost oblasti Sin-ťiang. Spojené státy ji ale vedou na seznamu teroristických organizací a podle Pekingu spolupracuje se sítí al-Káida. |
Dostalo se vám nějakého vysvětlení, proč poslední Ujguři Guantánamo opustili až v roce 2013?
Kdepak.
Let za svobodou
Vy jste nicméně byla u toho, když jedna skupina Ujgurů přijela na Bermudy. Jaké to bylo?
Opravdu strhující. Jako když se díváte, jak vypouštějí holubice z klecí. Byli spíš tiší, v letadle se nadšeně dívali z oken. Cítila jsem se jako matka, která pozoruje své šťastné děti. A pak mě napadlo dát jim svůj telefon, ať zavolají domů, všichni uměli čísla zpaměti. Bylo to ještě v letadle. Rodinám říkali: „Letíme za svobodou.“ Pak jsem s nimi strávila ještě dva týdny.
Nebála jste se, že ten šťastný konec znovu něco překazí?
První dny byly docela děsivé, protože guvernér Bermud rozhodl o přijetí Ujgurů sám, neptal se ani Britů, ani místní vlády. Všechno bylo vzhůru nohama, lidé demonstrovali proti prezidentovi, Americe i Ujgurům. Původně jsem tam měla být jen tři dny, ale bermudská vláda mě požádala, abych zůstala a pomohla.
Hrozilo, že vláda padne a Ujguři budou muset zpátky do Číny, kde je nic dobrého nečeká. A tak jsme uspořádali velkou kampaň. Přes den jsme chodili na veřejnost a každý večer jsme živě v televizi odpovídali na otázky a vysvětlovali, jak to s Ujgury je. Po několika dnech už lidé měli transparenty „Máme rádi Ujgury! Ujgurové, zůstaňte!“ Po deseti dnech se hlasovalo o důvěře vládě. Kdyby to bylo o týden dřív, padla by. Díky naší práci to však dopadlo dobře. Ty první tři dny jsem ale nemohla ani spát a jíst.
Víte, jak se usadili ostatní Ujgurové v dalších zemích?
Sice jsem s nimi původně nejela, ale navštívila jsem je na Palau, byla jsem tam asi třikrát. Dvakrát jsem byla ve Švýcarsku, v Albánii mnohokrát. Jen na Slovensku jsem ještě nebyla.
Tam se je nechystáte navštívit?
Možná časem. Ostatním nevadí mluvit s médii, ale ti, kteří jsou na Slovensku, se tomu vyhýbají. Povídají si se mnou po telefonu, ale když jim řeknu, že můžu přijet, rozmlouvají mi to, i když velmi mile. Myslím, že už se nechtějí zabývat minulostí a nechtějí na sebe upozorňovat.
V Číně pro mě není bezpečno
Vy sama pocházíte ze Sin-ťiangu, jste Ujgurka. Jak lidé reagují, když jim to řeknete?
Do Spojených států jsem přišla před 26 lety. Tehdy Ujgury nikdo neznal, musela jsem všem vysvětlovat, kdo jsme, že je to podobné jako s Tibetem. Dnes už mi říkají, že s námi soucítí, ví, že nás čínská vláda utlačuje. Jsem šťastná, že nás svět začíná znát.
U nás se většinou o Ujgurech mluví v souvislosti s teroristickými útoky, reakce by tu proto pravděpodobně nebyly tak pozitivní.
Řekla bych, že se ve Spojených státech zprávy o Číně posuzují kriticky, zatímco evropská média přebírají to, co uvede CCTV (čínská státní televize, pozn. red.). Američané se více ptají, proč z těch údajných útoků nejsou žádné videozáznamy, když jsou všude kolem bezpečnostní kamery.
Jak je možné, že sedmnáct teenagerů během deseti minut pobodá stovku lidí, jak státní média tvrdí? To by tam ty oběti musely čekat s nastaveným krkem. Podobně to bylo i s nedávným útokem na náměstí Nebeského klidu. Copak s sebou do auta vezmete svou sedmdesátiletou matku a těhotnou ženu, když se chystáte na sebevražedný útok?
Nepopírám, že dochází k násilí, ale ptám se, kdo za to ve skutečnosti může. Čínská policie v Sin-ťiangu nyní smí střílet, aniž by se na cokoli ptala. Na ulicích jsou běžné checkpointy, kde Ujgury kontrolují. Někdy jsou policisté velmi hrubí. Když ohledávají ženy, osahávají je před jejich manžely. Když vás to naštve tady, policie vám pravděpodobně řekne, že vás může zatknout. Ale v Číně vás rovnou zastřelí. A když to udělají, lidé, co tam také stojí, na to samozřejmě zareagují. Neříkám, že je to dobře, ale lidé budou vždy takto reagovat na útlak.
Jezdíte ještě někdy do Číny?
Dříve jsem tam jezdívala, ale od té doby, co propustili první Ujgury, už to radši nedělám. Sabin mě varoval, že je čínská vláda pokládá za teroristy. Mou pomoc by si mohli vyložit jako napomáhání terorismu, za což by mě mohli i popravit. Můj otec měl sice zelenou kartu, ale zabavili mu pas, takže se za mnou také nemohl dostat. Nemohla jsem ani na jeho pohřeb. Sabin mě přesvědčil, že by otec nechtěl, abych tak riskovala. Mám přece také děti.
Trailer k filmu Ujgurové: vězni absurdistánu:
