Syrské Rakká bylo od roku 2014 metropolí Islámského státu. Pod vládou extremistů se kdysi klidné město proměnilo v peklo na zemi. Ozbrojenci zde zavedli nejtvrdší podobu islámu. Výjimkou nebyly veřejné vraždy, stínání hlav ani sekání rukou za malé přestupky proti pravidlům.
O dění v Rakká se toho dlouho příliš nevědělo. Postupem měsíců však o situaci ve městě začala informovat skupina novinářů z projektu Raqqa is Being Slaughtered Silently. Spoléhali na místní odvážlivce, kteří v ulicích nasazovali život při pořizování fotografií a videí. Skupina v roce 2015 obdržela prestižní ocenění International Press Freedom Award.
Jedním z novinářů byl i Mohamad Almusari. Na filmovém festivalu Jeden svět před pár dny uvedl snímek Město duchů, který mapuje nebezpečnou práci syrských žurnalistů.
Co vás jako první napadne, když se řekne Rakká?
Řeka.
Proč zrovna řeka?
Řeka mě napadla proto, že Eufrat, který protéká městem, je základní tepnou pro život v Rakká. Oblast okolo města je z historického hlediska zemědělská. Pokud by nebylo řeky, Rakká by nikdy nemohlo existovat.
Jak vypadal život ve městě před vypuknutím války v Sýrii v březnu 2011?
Rakká je, dá se říct, malé město. Nikdy nebylo příliš bohaté ani průmyslově zaměřené. V době vlády Háfize Asada Rakká leželo na okraji zájmu režimu. Bylo spíše periferií. Provinčnost města se odrážela i na životě obyvatel. Zdravotnické služby i vzdělávací instituce byly spíše na nižší úrovni, a to i ve srovnání s dalšími syrskými městy.
To se promítlo i do úrovně vzdělanosti obyvatel, která nebyla nikdy příliš dobrá. Ve městě byla velká míra negramotnosti. Lidé měli spíše průměrné vzdělání.
Rakká je peklo, líčí Francouzka. Syna na útěku skryla pod nikábem |
Jaké povolání jste vykonával před vypuknutím občanské války?
Zhruba deset let jsem pracoval jako asistent veterináře. Pak mě práce trochu omrzela, tak jsem se rozhodl, že se budu věnovat matematice, která mě bavila. Nejprve jsem vystudoval jeden z matematických oborů a stal jsem se učitelem na druhém stupni základní školy v Rakká.
Pamatujete si na moment, kdy do města poprvé vstoupili stoupenci Islámského státu?
To si samozřejmě pamatuji velmi dobře. První setkání však proběhlo ve chvíli, kdy se ještě ta organizace nejmenovala Islámský stát, ale byla to Fronta an-Nusrá (dnes Džabhat Fatah aš-Šám, pozn. red.). Ta se začala později štěpit a z jedné z částí se později stal Islámský stát. V Rakká se k nim hlásili převážně lidé, kteří sem přišli z jiných částí země.
Hlavním cílem Islámského státu nebylo nějakým způsobem dobýt Rakká jako město, protože tam co se týče majetku moc nebylo. Chtěli obsadit území, na kterém byly zdroje, zejména ropa a obilí. Zhruba na počátku 2014 příslušníci Islámského státu obsadili celé město a vytlačili z něj jiné skupiny.
Jak na nástup Islámského státu reagovali místní. Brali ho od počátku jako něco špatného?
V prvních dvou měsících se lidé domnívali, že tato organizace je jen další ozbrojenou skupinou, která zde operuje a dění ve městě příliš nezmění. Pak pochopili, že krutost a opatření, které Islámský stát zavádí, se nedají srovnat s ničím, co tu doposud bylo. Byli ochotni silou prosazovat své myšlenky.
Mohli nějak místní odporovat stoupencům Islámského státu?
Zprvu se lidé odvážili i demonstrovat. Požadovali odchod Islámského státu, protestovali i proti jeho praktikám - zatýkání a likvidaci nepohodlných občanů. Odpověď islamistů byla natolik krutá, že jakýkoli vzdor byl rychle potlačen.
Změnil se nějakým způsobem chod města po technické stránce?
Chod města se změnil radikálně. Islámský stát omezil svobodu pohybu a zavedl kontroly na hranicích města. Rakká se změnilo v jedno velké vězení. Lidé dokonce nemohli chodit navštěvovat své sousedy do jiných čtvrtí. Báli se vyjít na ulici, aby je stoupenci Islámského státu nezkontrolovali. Tyto kontroly mohly být ve výsledku tak absurdní, že u mužů ozbrojenci kontrolovali správně zastřižený vous. Nebo jestli mají lidé korektní oblečení, což se týkalo zejména žen.
Tresty za porušení takových pravidel byly jaké?
Tresty za takové prohřešky mohly být různé. Například bičování nebo 50 až 100 ran holí a podobné středověké praktiky. Časté byly také pokuty či vězení. Nejhorší na tom bylo, že když byl člověk zatčen za banalitu, tak ho mohli dále vyšetřovat. Zkontrolovali mu jeho účet na Facebooku, kde mohl v minulosti napsat něco špatného a rázem šlo zadrženému o život. Takto mohl být například popraven člověk, který byl původně zatčen kvůli špatnému oblečení.
Jak dlouho jste vykonával svou práci po tom, co město ovládl Islámský stát?
Já jsem už od počátku syrské revoluce byl aktivní spíše jako novinář a humanitární pracovník. Jakmile přišel Islámský stát, tak se novináři stali terčem výhrůžek. Mě osobně chtěli zlikvidovat. Záhy jsme se proto rozhodli utéct. Já jsem odešel na začátku roku 2014.
S týmem novinářů ze skupiny Raqqa is Being Slaughtered Silently jste se přesunuli do Turecka. O situaci v Rakká jste tedy informovali na základě kontaktů na místě?
Ano, využívali jsme lidi, kteří ve městě zůstali a byli ochotní nám poskytovat svědectví a v některých případech i obrazové materiály.
Předpokládám, že pořizování fotografií a videí muselo probíhat utajeně. Jakou techniku vaši reportéři využívali?
Islámský stát hned od počátku zakázal jakékoli natáčení a focení ve městě. Kdyby někoho viděli, že fotografuje, tak by ho okamžitě začali vyšetřovat. Naši dopisovatelé museli všechny materiály pořizovat tajně. Zajistili jsme jim na to různá zařízení, například tajné kamery zabudované v propisce nebo odznaku. Zároveň jsme tyto reportéry museli naučit, jak s takovou technikou pracovat.
Důkazem toho, jak Islámský stát sledoval aktivitu novinářů, je případ jednoho z našich kamarádů. Pořídil fotku jednoho místa v Rakká, které bylo cílem leteckého útoku, dal ji na Facebook a hned druhý den pro něj přišli, zadrželi ho a do 15 dnů byl popraven.
Když se ještě vrátíme k vašemu odchodu z Rakká. Jak složité bylo z města ovládaného Islámským státem uprchnout?
My jsme věděli, že na kontrolních stanovištích by nás zastavili a zadrželi. Museli jsme proto volit útěk přes pole a takto jsme došli až k hranicím s Tureckem. Turečtí vojáci tehdy na některých místech umožňovali hladký přechod hranic uprchlíkům ze Sýrie. Tak jsme se do Turecka dostali i my.
O vaší organizaci se po nějaké době začalo mluvit v západních médiích. Přinesla vám větší publicita nějaké výhody?
Byli jsme vůbec první organizace, která do světa posílala informace o dění v Rakká. Naplno jsme začali v dubnu 2014. Do té doby z místa prosakovala pouze propaganda Islámského státu. Po nějaké době se na nás začaly obracet různé organizace, které nám nabídly pomoc.
Většinu nabídek jsme ale odmítli, protože byly podmíněné. Organizace nás chtěly získat kvůli zlepšení politického renomé, my jsme trvali na apolitičnosti. Nakonec jsme se domluvili s jednou americkou nevládní organizací, která nám poskytla prostředky na techniku, malá část financí šla na honoráře autorům.
Většina vašeho týmu se později přesunula do Německa. Proč jste museli odejít z Turecka?
Odešli jsme kvůli naší bezpečnosti. Neustále nám někdo vyhrožoval smrtí. Turecké úřady výhrůžky podceňovaly, nezajistily nám žádnou ochranu. A to ani po tom, co tři naše spolupracovníky přímo v Turecku někdo zavraždil.
Lstivá propaganda Islámského státu. Idyla se samopaly a cachtání v Rakká |
Jak jste se dostali do Německa? Žádali jste nejprve o azyl, nebo jste se vydali na cestu a o ochranu jste se pokoušeli až na místě?
Šli jsme oficiální cestou. Jeden z našich kolegů už v Německu pracoval. Dohodli jsme se s ním, že požádáme o vízum. Německá vláda reagovala velmi rychle. Zhruba do měsíce nám bylo vízum uděleno a mohli jsme odletět do Německa. Při našem přesunu nám hodně pomohl i deník Bild.
V Evropě je stále častější negativní přístup k přijímání uprchlíků. Setkal jste se v Německu s nějakými projevy nenávisti?
Německo jako takové sice přijalo uprchlíky docela dobře, já však žiji v Sasku. Tamní obyvatelé k cizincům obecně nemají příliš vřelý vztah. V regionu mají proto relativně velkou podporu politické strany, které se otevřeně staví proti přistěhovalcům. Několikrát jsme čelili slovním výpadům, snažíme se s tím vyrovnat. Nic jiného nám nezbývá.
Pokračujete i v Německu v informování o situaci v Rakká, byť už je město od konce roku 2017 osvobozeno?
Je pravda, že od odchodu Islámského státu z Rakká se intenzita naší práce zmírnila. Událostí, které musíme dokumentovat, je méně. Stále však musíme monitorovat to, co ve městě páchá syrský režim. Pozornost věnujeme i kurdským jednotkám, které v Rakká nyní vládnou. Dopouští se celé řady prohřešků proti právům místních obyvatel.
Jedním z vítězství Islámského státu je fakt, že zdeformoval pohled velké části západní společnosti na islám. Dá se podle vás tento pohled změnit?
Nejlepší by bylo, aby svět podporoval demokratický vývoj v arabských zemích. Jsem přesvědčen o tom, že islám není v rozporu s demokracií. Když budou v arabském světě fungovat demokratické vlády, tak se tam bude rozvíjet demokratická společnost. Pak vyjde najevo, že i muslimové chtějí žít ve svobodě. Zatím je však islám bohužel spojován převážně s diktátorskými režimy nebo extremismem a terorismem.
Plánujete se do Rakká vrátit, nebo svou budoucnost spojujete s Německem?
Už čtyři roky žiji v určité nestabilitě. Ani v Německu jsem se neusadil. Do Rakká se plánuji vrátit, ale nepočítám s tím, že by to bylo v blízké době. Stále by mi tam hrozilo nebezpečí, například od kurdských jednotek. Předpokládám, že bych byl zatčen nebo zlikvidován pro práci, kterou dělám. Jakmile však Sýrie dosáhne politického řešení a konflikt skončí, budu první, kdo se do Rakká vrátí.
Podívejte se na ukázku z dokumentu Město duchů:
