Mají se dnes Maďaři lépe v Maďarsku, nebo na Slovensku?
Pokud jde o úroveň svobody, tak je to pravděpodobně v Maďarsku. Přesto, že je tam už roky stav, kdy je společnost rozdělena, a to tak, že to některým může připomínat studenou občanskou válku. Já to vidím velmi nerad, protože to maďarské společnosti odebírá velmi mnoho energie. A Maďarsku to nepomáhá, ale škodí.
Maďaři na Slovensku se nemají tak dobře jako Maďaři v Maďarsku, protože naše práva nejsou garantována na takové úrovni, na jaké by to bylo potřebné. V současné vládě je sice i maďarský prvek (koaliční strana Most-Híd, pozn. red.), ale ten část Maďarů na Slovensku jen demoralizuje, protože se chová na základě hesla: „Všechno je možné prodat, vše se dá koupit“. I naše hodnoty. A to není dobré.
Z ekonomického hlediska je však na tom dnešní Slovensko, možná poprvé za staletí, o dost lépe než současné Maďarsko. To přece musíte přiznat.
Pokud porovnáváme statistiky, tak můžeme mít takový dojem, a i já cítím na Slovensku občas větší dynamiku než v Maďarsku. Ale na druhé straně, jak už řekl „slovenský klasik“ Ján Lupták (předseda Sdružení dělníků Slovenska, jež bylo v letech 1994-1998 ve vládě, pozn. red.), „z grafů se nenajíme“.
Problémem Slovenska jsou navíc velké regionální rozdíly. Oblasti, kde žijí Maďaři, tedy jižní a východní Slovensko, patří mezi zaostalé regiony. Bratislava je na skoro 190 % průměru HDP v Evropě, kolem Bratislavy není žádná nezaměstnanost, je tam všechno v pořádku. Ale když pojedete na východ k ukrajinským hranicím, na jih Slovenska, od Komárna na východ, tak zjistíte, že tam vážné problémy jsou. Podle průměrné ekonomické úrovně by se měli mít Maďaři na Slovensku lépe než v Maďarsku. Ale skutečnost je spíše opačná.
Pál Csáky (61)Do revoluce v roce 1989 chemický inženýr to ve slovenské politice dotáhl ze všech politiků zastupujících půlmilionovou maďarskou menšinu nejvýše. V letech 1998-2006 byl dvakrát místopředsedou vlády. Od roku 2014 je europoslancem za Stranu maďarské komunity. Je autorem mnoha knih o postavení Maďarů ve střední Evropě. Má čtyři dcery. |
Existuje i u slovenských Maďarů fenomén odchodu za prací do zahraničí? Odcházejí stále do Maďarska?
Maďarsko už to příliš není. Odcházejí na Západ, na prvním místě do Česka. Jak za prací, tak na univerzity, kde český stát nabízí studentům ze Slovenska dost exkluzivní podmínky, což odčerpává část maďarské inteligence ze Slovenska.
Když se podíváte na slovensko-maďarské mezistátní vztahy, které ještě před deseti patnácti lety stíhala jedna krize za druhou, tak jsou teď až neuvěřitelně klidné. Čím to je?
Vy jste použil velmi přesný termín klidné. Někdy se používá termín dobré, ke kterému mám výhrady. Na Česko a Polsko, ale především na Slovensko a Maďarsko doléhá téma migrace. V Maďarsku je toto téma i uměle živené, a to dost intenzivně. Byť Maďaři jsou proti tomu do značné míry rezistentní, což ukázali tím, že nepřišli k loňskému migračnímu referendu. Referendu, o němž se dá říci, že tolik peněz za vlastní prohru ještě žádná vláda neutratila - jako maďarský kabinet v kampani proti migraci.
Jako základ spolupráce se Slovenskem to funguje?
Ano, v těchto neklidných dobách, kdy lidé ztrácejí pocit jistoty, malé státy, jako jsou ty naše, potřebují spojence. A to drží pohromadě jak Visegrád, tak tuto slovensko-maďarskou jakoby „spolupatřičnost“, kde Budapešť a Bratislava přišly na to, že dva jsou více než jeden. Ve vládních kruzích na obou stranách převažuje pragmatismus, což není nic špatného, daří se ekonomické spolupráci. Pokud však jde o problematická témata vztahů Maďarska a Slovenska, jako jsou jazyková práva Maďarů na Slovensku, tam k žádným zásadním změnám nedošlo, ta jsou jen zatlačena do pozadí.
Vzdejme se nároků, založme fond
Jedním z těch problematických témat jsou Benešovy dekrety, které se po druhé světové válce nevztahovaly jen na sudetské Němce, ale také na Maďary. Maďarsko nedávno opět vzneslo požadavek na jejich zrušení. V čem jsou ještě dnes pro slovenské Maďary, ať už ty žijící na Slovensku, nebo odsunuté do Maďarska, Benešovy dekrety tak problematické?Problematické jsou pro nás jen ty dekrety, na jejichž základě se aplikoval princip kolektivní viny. Nechápu, proč si nemůžeme sednout a těch 14 dekretů, o které jde, symbolicky zrušit. Říkám symbolicky, protože právně účinný není už dnes žádný. Pro současný život by to pravděpodobně moc neznamenalo. A bylo by to určité gesto, nejen vůči Němcům a Maďarům, ale bylo by to gesto vypovídající o velikosti národa a ducha, a to jak v případě Čechů, tak i Slováků. Protože, když udělám chybu, zachovám se vůči vám nespravedlivě a přijdu na to a uvědomím si to, tak o mé velikosti nevypovídá, když budu do konce života tvrdit, že tento můj špatný krok byl správný.
Jak si vysvětlujete, že se slovenský parlament dokázal omluvit už v roce 1990 vyhnaným slovenským Němcům a nedokázal to dodnes vůči slovenským Maďarům?
Vidím po těch pětadvaceti letech rozdílný postoj Česka a Slovenska v této oblasti. V Česku se přece jen nyní objevil postoj historického národa, který vidí své působení i v dějinném kontextu, a kroky (vůči sudetským Němcům, pozn. red.), které udělali Václav Havel, Petr Nečas a další politici, jako letos místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, jsou znakem politické a historické zralosti. A myslím si, že tudy vede cesta. Cesta, která by měla skončit nějakým symbolickým zrušením těch několika problematických Benešových dekretů. Ne kvůli Němcům, ne kvůli Maďarům, ale kvůli čistotě české historie a české budoucnosti.
A na Slovensku je něco takového nepředstavitelné?
Na Slovensku šel vývoj jinak. Omluvu karpatským Němcům jsme nevymysleli my Maďaři, ale v roce 1990 ji vymyslel a přijal slovenský parlament. Šlo o omluvu za ty stejné dekrety, které byly uplatněny i proti nám, slovenským Maďarům. Druhá omluva padla tehdy směrem k Židům odvlečeným za války ze Slovenska. Slováci se od roku 1993 tváří, že problém s dekrety nevidí, že neexistuje. Když tuto otázku vzneseme tady v Evropském parlamentu, tak tvrdí, že je to útok na Slovensko.
A není?
Ne, není, je to nedořešený problém, který je potřeba dořešit.
V Česku však gestům ze strany Prahy, která chválíte, předcházela i gesta ze strany sudetských Němců. Nejnověji vzdání se práv na návrat majetku zabaveného před vyhnáním. Je něco takového představitelné ze strany Maďarů, kteří museli odejít po roce 1945 ze Slovenska?
Já si myslím, že ano. Byť ta situace je jiná, protože s vyhnáním Němců také z Československa souhlasili na postupimské konferenci všichni, ale s vyhnáním Maďarů z Československa ne. Britové a Američané to vetovali. U Maďarů, kteří odešli po rozhodnutí v Postupimi, se tak jednalo o „výměnu obyvatelstva“ - celkově šlo asi o 150 tisíc lidí.
Většina Maďarů tedy vyhnána nebyla...
Ano, převážná část Maďarů na Slovensku zůstala, ale i proti nim byly aplikovány Benešovy dekrety a princip kolektivní viny. Čtyři roky byli bez škol, bez novin, nesměli být normálně zaměstnaní, sebrali jim majetek, přišli o všechna práva, de facto neexistovali. Bylo to něco strašného. Stalo se to generaci mého otce a mé matky. Není správné se tvářit, že se nic nestalo. Stala se velmi vážná věc. Ale pokud jde o majetek, situace je lehčí, než si myslíte. V majetkových otázkách už se dávno v takzvané dohodě ze Štrbského Plesa Československo a Maďarsko zřekly vůči sobě majetkoprávních nároků.
A současní občané Slovenska maďarské národnosti žádné nároky nemají? Ty chcete v případě zrušení Benešových dekretů řešit jak?
Můj návrh je, že bychom se těchto nároků vzdali, ale bylo by dobré podle vzoru, jaký byl uplatněn vůči slovenským Židům, udělat nějaký fond, například ve výši čtyřiceti milionů eur (asi miliarda českých korun, pozn. red.), z toho by se daly čerpat peníze na aktivity maďarské menšiny. Návrat k roku 1945 nedává smysl, ale gesto podporující budoucnost maďarské komunity na Slovensku ano.
