V roce 1937 jste vstoupil do skautské organizace Junák. Proč jste chtěl být skautem?
Bydlel jsem v Nymburce ve čtvrti, kde bylo hodně kluků, kteří toužili po dobrodružství. Přestalo nás bavit házet po sobě drny nebo si kopat na ulici hadrákem. Tak jsme se jednou šli podívat na skautskou klubovnu, která byla od nás nedaleko a už jsme tam zůstali.
Jak vzpomínáte na německou okupaci v roce 1939? Bylo vám tehdy třináct.
Vzpomínám si na to velmi dobře, protože jsme byli na táboře. Němci na nás poslali úředníky, kteří nás z tábora vyhodili a museli jsme jet domů. Skautská organizace Junák potom byla úplně rozpuštěna a zakázána. Část naší rodiny pocházela z Liberce a já jsem musel jet se svým otcem odstěhovat dědečka z pohraničí. Byl to krutý zážitek.
Když jsme odjížděli, tak po nás hoši v bílých podkolenkách házeli štěrk a dědeček si směl vzít jenom to, co unesl v tašce. Jinak tam nechal celý dům. Pamatuji se také na rozhlasové vysílání během okupace, když se musely obsadit hranice. Můj táta byl legionář a musel nastoupit. I když mi bylo jenom třináct, věděl jsem, že půjde do tuhého.
Po okupaci jste ale navzdory rozpuštění Junáka ve skautingu pokračovali. Nebáli jste se?
Nebáli. My jsme se přihlásili do klubu Mladého hlasatele, který dal dohromady Jaroslav Foglar, a s touto organizací jsme v činnosti pokračovali oficiálně. Začínali jsme ve skupině asi patnácti kluků a já měl tu smůlu, že jsem byl nejstarší, tak jsem byl vedoucí. V prosinci 1940 jsme založili klub, ve kterém se my, kdo jsme zbyli, scházíme dodnes.
Během války jste se zapojil do zpravodajské brigády. Co to obnášelo?
Vedoucí druhého oddílu skautů Otto Hamtil dal dohromady protileteckou obranu v Nymburce u místního hasičského sboru a organizoval výcvik skautů ve vinných sklepech pod farou hradebního kostela sv. Jiljí. Revoluční výbor nám zajistil zbraně a střelivo a učili jsem se v podzemí střílet. Nás starší, kterým už bylo osmnáct let, hasiči vyškolili také v ježdění na motocyklech a v autech.
V rámci zpravodajské štafety jsme potom předávali zprávy pro vysílačku československé armády, která byla na Českomoravské vysočině. Tam byla skupina výsadkářů Calcium, která zprávy posílala exilové vládě do Londýna. Byli jsme jeden spojovací element a předávali jsme zprávy Poděbraďákům. Navíc jsme chodili pomáhat na místa, kde byly zasažené domy.
Na konci války byla vaše družina začleněna do takzvané dispoziční čety hasičského sboru. Jak v Nymburce probíhalo květnové povstání proti německým okupantům?
Sloužili jsme tehdy jako zpravodajská a strážní služba a dokonce jsme byli později bojově nasazení. V dispoziční četě nás bylo asi dvacet. V Nymburce povstání vypuklo už 2. května 1945 a vedli ho železničáři. My jsme fungovali jako stráž národního výboru a naším hlavním úkolem bylo zajištění informačního spojení, protože armádní velitelství československé armády bylo v Mladé Boleslavi a komunikovat se dalo právě jen pomocí spojek.
Otakar Randák
 |
Zapojil jste se také do obrany mostu přes Labe proti Němcům...
Vzpomínám si na to moc dobře, dostali jsme za úkol nepustit německou armádu přes most do města Nymburk. Tehdy proti nám vyjelo německé obrněné vozidlo, kterému se říkalo kolopás. Na konci ale narazilo do barikády a zastavilo se. Můj kamarád na ten vůz shodil z barikády kládu, která způsobila, že se Němci na tom místě zasekli. Z kolopásu vyběhl německý důstojník a zamířil přímo na mého kamaráda. Kousek ode mě ale stál chlap z ozbrojené stráže železnice, který toho německého důstojníka trefil přímo do hlavy. Zbývající vojáci se vyděsili, naložili mrtvého důstojníka a utekli zpátky přes most. Nikdo další už se pak proti nám neodvážil.
Ztratil jste během války nějaké kamarády?
Jako motospojky jsme jezdili tři. Němci nás brali jako pohyblivé terče na střelnici. Dva moje kamarády zastřelili. Já jsem měl velké štěstí. Jednou jsem jel na Velichovky, kde byli ten večer Američané, a najednou jsem viděl, že si mě všimli Němci. Strhl jsem motorku do příkopu, lehl jsem si a čekal, až se Němci kolem převalí.
Spolupracovali jste na konci války se Sověty?
Velitel průzkumné čety Rudé armády první noc po příjezdu přespal u nás. Tato četa byla vybavena štábním vozem, americkým džípem a radio vozem. Společně s touto jednotkou jsme týden po květnovém povstání odzbrojovali skupiny německé armády, které byly v okolí Nymburka.
Jak odzbrojování Němců probíhalo?
Nebylo to jednoduché. Třetí nebo čtvrtý den po povstání k nám dorazila z Prahy Revoluční garda, což byli chlapi raubíři, oblečení v pískových uniformách a na rukávě měli rudou pásku s černým nápisem RG. S nimi jsme měli nejhorší zkušenost. Přímo za nymburským železničním nádražím popravili dvacet esesáků střelbou do týla pistolí.
A co odsun Němců z pohraničí?
První odsun začal už v revolučních dnech. Já jsem v jednotce sloužil do 11. června 1945. Během odsunu se tam stal malér. Jedna německá rodina projížděla ze severu městem a chtěla, abychom je pustili dál. Jeden chlap ze sovětské Revoluční gardy se před to auto postavil a pancerfaustem to napálil rovnou do motoru a všichni v tom autě zemřeli. Zaútočil bezdůvodně na civilisty. Za rudou gardu jsem se styděl. Národní výbor nám dal posléze pod dozor všechny svoje úřední budovy, například školy a knihovny, protože je tyto Revoluční gardy vykrádaly. Z budov nosili rádia, psací stroje i nábytek.
Ukryli radistu Silver A a zemřeliPamětník připomíná hrdinství rodiny  |
Jaká byla atmosféra, když skončila válka?
Bezesporu to bylo období euforie. Zajímavé bylo, že odbojové jednotky byly hned po válce připraveny chopit se moci na úřadech. Oni si uvědomili, že najednou jsou pány ve své zemi. To, že se komunisté chopí po válce moci, bylo jasné prakticky okamžitě.
Po válce jste začal studovat na ČVUT. V únoru 1948 jste se zúčastnil protestního průvodu studentů na Hrad, kvůli kterému vás ze školy vyhodili. Jak na protest vzpomínáte?
Jako skaut jsem byl přesvědčený, že mám povinnost tam jít. Před vstupem na Hrad mě ale zatkli esenbáci. Měl jsem štěstí, že jsem měl ve škole hotovou první státnici. Po zatčení jsem byl přidělen do technického pracovního oddílu železničního pluku v Pardubicích na podbíjení kolejí, kde jsem zůstal dva roky. Vlastně jsem si tam odkrucoval vojnu.
Měl jsem „bodyguarda“ od StB
Jak vzpomínáte na sovětskou okupaci v srpnu 1968?
Na to si pamatuji dobře, protože moji nejbližší kamarádi utekli za hranice. Sám jsem o emigraci vážně uvažoval. V té době jsem se živil jako elektroinženýr, přestože jsem měl hotovou jenom tu jednu státnici. Dělal jsem autorský dozor na zahraničních montážích řídicích systémů. V době těsně před okupací jsem byl nasazený do Jugoslávie. Když do Československa v srpnu vtrhli okupanti, tak si mě šéf v Jugoslávii pozval a řekl: „Natankuj si auťák a jeď, dneska k vám přijeli Rusové.“
Dojel jsem ten den do Prahy, sebral jsem manželku a dceru a odjel zpátky do Jugoslávie, kde jsme byli legálně další dva roky. Hranice jsme tehdy přejížděli společně s ruskými tanky. Měl jsem možnost v zahraničí zůstat, ale nechtěli jsme s manželkou opustit naše rodiče, tak jsme se vrátili. Byl jsem doma několik dní a hned mě poslali na montáž do Švédska.
Když jste vyjížděl do zahraničí, pokoušela se vás kontaktovat StB?
To víte, že se o to snažili. Měl jsem přiděleného „bodyguarda“, který mě všude hlídal. Pracoval jsem pro Škoda Export a měl jsem mezinárodní patent na řídicí systémy. Šest let jsem jsem jezdil do Číny, byl jsem v Jižní Americe nebo v Dánsku. Už nikdy jsem si s sebou ale nesměl vzít rodinu. Ten „bodyguard“ mi byl vděčný, protože za mnou cestoval po celém světě. Takhle jsem žil až do doby, než přišel Havel na Hrad. U toho jsem se ohlásil a on mi umožnil dodělat vysokou školu. Dostal jsem nabídku používat čestný titul ve svém zaměstnání, ale to jsem nechtěl, chtěl jsem to dostudovat doopravdy. Takže jsem v 90. letech ještě rok studoval a pak jsem si šel pro diplom.
Věnujete se stále skautingu?
Jsem členem Svojsíkova oddílu, kde dožívají skautoví veteráni a vedu oldskautingovou skupinu, se kterou se účastníme různých akcí. Skauti letos připravují také akce ke stému výročí Československa, pořád se mám na co těšit.
Transport smrti v Roztokách na konci dubna 1945:
