Na vaší poslední zveřejněné karikatuře je člověk se zeměkoulí místo hlavy. Ustaraně přemýšlí o amerických volbách a Donaldu Trumpovi. Obáváte se budoucího amerického prezidenta?
Je to dost strašidelné. Logicky se bojím člověka, který má moc, ale není uvážlivý, moudrý nebo rozumný. Strach je opodstatněný. Strůjci největší tragédie, jakou lidstvo zažilo, byli lidé tohoto ražení.
V jednom z minulých rozhovorů jste řekl, že se bojíte, že vláda premiéra Hajdara Abádího Iráčany neochrání před Islámským státem a dalšími nebezpečnými skupinami. Stále si to myslíte?
Ano. Dříve jsme se báli síly vlády, dnes se bojíme její slabosti. Není schopná ochránit nás před tímto nebezpečím, ať už je to Islámský stát nebo jakýkoliv jiný extrém.
Je to třeba i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který pod záminkou boje s Islámským státem podniká výboje do Sýrie a Iráku?
Erdogan je přesným příkladem nerozumného člověka, který se dostane k velké moci. Příkladem, jak i jediný člověk může být nebezpečný, když má nereálné sny a obrovské ambice vládnout a nechat svou stopu v historii.
Viděli jsme, co u nás udělal Saddám Husajn, a zcela logicky se bojíme, že Erdogan může způsobit něco podobného. Nejde ani tak o něj jako o symbol, který představuje - nezvladatelnou moc. Samozřejmě víme, že nemůže obsadit Irák, ale kdyby se rozhodl k nějakému neuváženému kroku, budou kvůli němu umírat tisíce lidí. Jeho záměr vymýtit Kurdy je hodně nebezpečný. Takové tragédie bych si v žádném případě nepřál.
Abd-ar-Rahím Jásir Přední irácký karikaturista Abd-ar-Rahím Jásir (65) vystudoval výtvarné umění na Bagdádské univerzitě. Publikuje od roku 1970, mnoho let tvořil karikatury a další kresby pro děti. Vystavoval po celém světě včetně Velké Británie, Japonska či Itálie. Před třemi lety jej kritici magazínu Observer zařadili mezi deset nejlepších umělců na Benátském bienále. Žije v Bagdádu. V Praze a Olomouci uvedl výstavu Linie svobody: Současná arabská karikatura. |
Kromě ironie a humoru ve vašich karikaturách cítím také smutek. Mám pravdu?
O karikatuře se mluví jako o umění paradoxů. Paradoxem života je, že se smích snoubí se smutkem. Každá karikatura jej obsahuje. Kreslený humor není vždy vyloženě legrační, zvlášť u politické karikatury, která kritizuje to, co trápí většinu národa. Dnes už jsme schopní se opravdu smát a tvořit úsměvnou karikaturu. Ale ten smutek tam vždycky bude.
Kdybyste měl dnešní Irák představit jen jedinou kresbou, jak by vypadala?
To by už kvůli pestrosti země šlo velmi těžko. Dnešní Irák má podobu ošklivou, něžnou i krásnou. Děti jsou jednou podobou a teroristé druhou. Jednou jsem zůstal sám ve čtvrti, kde bydlím, protože jsem svou rodinu ze strachu o její bezpečí poslal do Sýrie. Tehdy jsem nakreslil obrázek s mapou Iráku a uprostřed stál člověk nesoucí iráckou vlajku. Byl v tom můj pocit bezradnosti a opuštěnosti, protože jsem byl úplně sám. Všichni ostatní utekli.
Cítíte strach, když tvoříte?
Takový strach, jaký máte na mysli, asi necítím. Noviny, pro které s ostatními umělci v Iráku děláme své kresby, v určité etapě samy fungovaly jako cenzor a některé karikatury nepustily. Byly totiž závislé na státu a jejich autocenzura nás chránila. Ale to už je minulost, dnes je vláda přístupná kritice i od obyčejného člověka.
Spíš se bojím, že moje dílo bude nesrozumitelné a slabé, že nebude na úrovni. To je pro mě neustálý strach, ale má samozřejmě i svou pozitivní stránku. Žene mě k tomu, abych byl co nejlepší.
Velmi často si utahujete z novinářů. Jsou podle vás dnešní žurnalisté cyničtí?
Jak kteří, jsou mezi námi velikáni i empatičtí novináři. Určitá míra cynismu je však potřeba, tomu se nevyhneme. Já sám jsem novinář už 45 let. Není špatné, když si člověk dělá legraci sám ze sebe. Měli bychom si uvědomovat, že jsme směšní a děláme chyby. To všechno dělá člověka lidským a takový přístup k tvorbě mě ctí jako novináře i jako karikaturistu.
Nemůžeme však zakrývat, že do našeho oboru vstoupily peníze. Sdělovací prostředky ovládl místní i cizí kapitál, což mě velmi rmoutí. Snažím se tepat novináře, kteří se zaprodali a proti vlastnímu přesvědčení slouží cizím zájmům. Vždyť my novináři jsme jazykem lidí, musíme umět nahlas říct, co potřebují. A ti, co se zaprodají, musí počítat s kritikou. Bohužel je to velmi citelné nejen v Iráku, ale v celém regionu.
A politici? Zajímají se ještě opravdu o to, co trápí obyčejné lidi?
V zemích Středního východu je cynismus bohužel průvodní jev většiny politiků. Už se naprosto oddělili od lidí, za které by měli mluvit a kterým by měli sloužit. Místo toho je zajímají jen vlastní zájmy a zájmy spřízněných skupin. Empatii vystřídal čirý cynismus.
Jak se tedy nyní žije běžnému Iráčanovi v Bagdádu?
Bohužel už si zvykl, že celý den slyší výbuchy bomb. Ale i přes každodenní tragédie žije normálním životem. Shání květiny na své zahrádky, čte knihy, chodí na výstavy, jezdí na výlety. To nebezpečí nad ním však pořád visí, i když se na něj snaží zapomenout a nevnímat ho. Velký vliv má i ekonomická situace, Irák má dnes velké potíže. Hlavní příjem země vždy pocházel z ropy, jenže její ceny klesly na třetinu. Takový pokles se do života lidí promítá. Není zboží, není kupní síla, život je těžší.
Jaká podle vás čeká Irák budoucnost? Za jak dlouho se vzpamatuje?
Nemám křišťálovou kouli (smích). Ale patřím k těm, kteří to vidí docela optimisticky. Vycházím z toho, že Irák je kolébkou mnoha vyspělých civilizací - byli tady Sumerové, Asyřané, Babyloňané - a to, co dnes prožívá, je při pohledu na tak dlouhou historii jen zanedbatelná epizoda.
Naše země má obrovské bohatství - vodu, ropu, zemědělství a lidskou sílu, která je pracovitá a z toho všeho může vytvořit opravdové hodnoty. Věřím, že díky tradicím, které jsou v Iráčanech geneticky zakódované, a díky dobré vůli těch, kteří v Iráku zůstávají, se země uzdraví.
Mluvíte o lidech, kteří v Iráku zůstávají. Myslíte si, že se do něj jednou vrátí i ti, kteří odešli do Evropy nebo sousedních zemí?
Doufám v to. Návratu elit a mozků, kterými Irák disponoval a disponuje, i když jsou venku, dnes brání mnoho překážek. Jako třeba nebezpečné skupiny, které jsou stále aktivní. Kvůli strachu z nich lidé odešli.
Naštěstí můžeme být neustále v kontaktu na Facebooku, díky internetu můžeme mít otevřenou mysl. Pevně věřím, že ti, co zůstali, jednou prosadí svou vůli. Pak se budou moci vrátit i ostatní.
Je tedy i ve vašich kresbách naděje?
Samozřejmě. Z každé, i sebejednodušší kresby vzniká energie a i ten nejpesimističtější malíř nebo karikaturista tvoří s přáním, že to, co ve svých obrázcích kritizuje, jednou zmizí. Nedovedu si představit, že bych tvořil bez naděje, že bude líp.
