Zabýváte se historií holokaustu a mimo jiné i osudy homosexuálně orientovaných vězňů koncentračních táborů. Poslední pamětníci však postupně odcházejí. Jaké prameny o těchto marginalizovaných obětech ještě máme?
Za holokaustu nebyl nikdo tak marginalizovaný jako homosexuálové nebo kategorie takzvaných asociálů, do níž spadali kriminálníci, prostitutky, ale i lesby. O těchto skutečně marginalizovaných skupinách víme z doby koncentračních táborů skutečně málo, a to jen od jejich spoluvězňů. Lidé, kteří se v táborech podíleli na stejnopohlavních aktivitách, totiž na rozdíl od ostatních přeživších své vzpomínky nesepsali, ani sepsat nemohli. To, co o nich víme, tedy víme jen z druhé ruky, ze vzpomínek ostatních přeživších, kteří je obvykle popisují jako zvrhlíky a monstra.
Anna HájkováDr. Anna Hájková vystudovala historii, anglistiku a sociologii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Disertační práci psala na Univerzitě Toronto. Je odborná asistentka moderní evropské historie na Univerzitě ve Warwicku ve Velké Británii. Její kniha o terezínském ghettu byla odměněna cenami Irmy Rosenbergové a Herberta Steinera. V letech 2006 až 2009 byla spolueditorkou sborníku Terezínské studie a dokumenty a spoluvydala sborník Alltag im Holocaust. Je členkou české Společnosti pro queer paměť a Centra pro studium holokaustu a židovské literatury.  |
A jiné prameny už s odstupem téměř sedmdesáti let zřejmě nezískáme...
To ne. Já se ovšem svým studiem transgresivní (porušující explicitní či implicitní pravidla, pozn. red.) sexuality obětí holokaustu snažím na tyto mezery v archivech poukazovat. Nepíšu vlastně ani tolik o dějinách homosexuálů jako o homofobii v době holokaustu a o tom, proč homosexuálové spoluvězně v koncentračních táborech tak znepokojovali. Vězeň v Osvětimi zažil, jak mu Němci zabili rodiče, partnera, sourozence, jak každý den přijížděly nové transporty a šly na smrt, nebylo co jíst, každý den odnášeli z baráku tucty lidí, kteří umřeli vyčerpáním a hladem. V této situaci mnoho lidí, kteří přežili koncentrační tábory, uvádělo jako jednu z nejhorších zkušeností, že byli svědky sexuální aktivity mezi spoluvězni stejného pohlaví.
Netýkalo se to jen lidí, kteří se identifikovali jako homosexuálové, ale i těch, kteří v monosexuální situaci koncentračního tábora měli intimní styky s lidmi stejného pohlaví. Některé z těchto styků byly násilné, jiné konsensuální.
Paragraf 175 německého trestního zákoníku zakazující homosexuální styky se vztahoval pouze na muže. Obecně proto panuje přesvědčení, že lesby nebyly nacisty perzekuované do takové míry jako gayové. Dá se s tím souhlasit?
V protektorátu stejně jako v Rakousku platil paragraf 129, který kriminalizoval homosexualitu jak u mužů, tak u žen. A obě pohlaví byla aktivně stíhána, a to mimochodem i před válkou. V Německu skutečně platil paragraf 175, podle kterého byli stíháni jen muži. Ale tvrdit, že lesby nebyly nacisty perzekuovány je klasický patriarchální argument. Historičky jako Claudia Schoppmannová, Kirsten Plötzová a Laurie Marhoeferová ukázaly, jak byly lesbické ženy pronásledovány a deportovány, často v kategorii asociálů.
Jaký byl přístup společnosti ke gayům a lesbám po druhé světové válce? Dočkali se odškodnění?
Je to tragická, nesmírně nespravedlivá historie. V Německu byl paragraf 175 zrušen až v roce 1973. Poslední stopa kriminalizace byla odstraněna dokonce teprve v roce 1994, protože do té doby platila rozdílná hranice legálního věku pro sexuální styk. Mnoho bývalých vězňů, kteří strávili roky v koncentračních táborech kvůli homosexualitě, bylo v poválečném Německu vězněni znovu. Rehabilitaci a odškodnění homosexuálové a lesby dostat nemohli, to se vztahovalo pouze na lidi pronásledované z politických, náboženských nebo rasových důvodů.
Od 80. let se homosexuální aktivisté zasazovali o to, aby byly připomínány i homosexuální oběti holokaustu. To se setkalo s obrovským odporem, protože obecná populace i přeživší vnímali homosexuály jako deviantní zrůdy, které si v koncentrácích být zasloužily. Mnoho gay aktivistů dlouhou dobu odmítalo uznat, že perzekuovány byly i lesby, a ty musely vyvinout obrovité úsilí, aby Památník gay obětí národního socialismu v Berlíně zahrnoval i oběti homosexuálních žen.
Zmínila jste, že se nedochovaly téměř žádné vzpomínky přeživších homosexuálů. Proč?
To, co se nasbírá v archivech, je vždy reflexe politického stavu dané doby, toho, co se „smí“ vyprávět. Homosexuálové tuto legitimitu vyprávět neměli a teprve nyní si ji tvoří. Za socialismu se sbíraly vzpomínky na válku a koncentrační tábory zejména od lidí, kteří byli deportováni z politických důvodů, méně už od Židů, a už vůbec ne od homosexuálů, asociálů, Sintů nebo Romů.
Dějiny můžeme zkoumat pouze z pramenů, které existují. Když píšete historii vězeňské společnosti, nacistické prameny jsou jen málo užitečné, protože nacisti se o vězně vůbec nezajímali. Historici vězeňské společnosti tedy pracují z velké části s egodokumenty (materiály osobní povahy, pozn. red.). A ty pocházejí od lidí, kteří měli legitimitu nést svědectví, a mezi ně homosexuálové a priori nepatřili. Je zde tedy velmi výrazná mezera. Když nic jiného, je nutné, abychom nad touto mezerou přemýšleli.
Například Židovské muzeum v Praze má stovky rozhovorů s přeživšími holokaustu, jsou to fascinující materiály provedené v posledních 25 letech. Ale žádný z těchto rozhovorů nebyl s člověkem, který se buď zúčastnil stejnopohlavních sexuálních aktivit, nebo se před válkou nebo po ní identifikoval jako gay či lesba. Podobná situace je ve všech sbírkách orální historie po celém světě, jak jsem během svého mnoholetého výzkumu zjistila.
Během nedávné přednášky v Autonomním sociálním centru Klinika jste kritizovala, že v pracích velké části historiků jsou muži považováni za historické aktéry, zatímco ženy jen za jakýsi jejich doprovod, jejich význam je přehlížen. Čím je to podle vás způsobeno?
Protože žijeme v patriarchátu. Historici si neuvědomují, že na aktivitu žen v historii pohlížejí jinak než na aktivitu mužů. To se ostatně děje i v současnosti ve všech oborech i v běžném životě. Neuvědomujeme si, že ženskou a mužskou práci hodnotíme jinak, že od ženy očekáváme jiný přístup než od muže. V pohledu na historii proto dochází například k tomu, že na muže v odboji za druhé světové války pohlížíme jako na hrdiny, kteří tvořili „skutečné“ dějiny, zatímco odbojářky, které pašovaly doklady, obstarávaly falešné identity nebo ukrývaly Židy, nepovažujeme za tak podstatné aktérky dějin. Jejich zásluhy nebývají oceňované tolik jako zásluhy mužů.
Měli bychom si začíst klást kritické otázky a skutečně přemýšlet nad tím, podle čeho považujeme historické skutečnosti za důležité. Nejsem první člověk, který na to upozorňuje, toto téma už se okrajově řeší od sedmdesátých let, kdy proběhla druhá vlna feminismu.
Historici považují Lustigovy romány za pornografické
Zmínila jste také, že ve filmových dokumentech o holokaustu založených na výpovědích pamětníků muži obvykle popisují fakta, kterak se věci udály, zatímco ženy dodávají emoce, líčí své pocity. Je to dáno záměrem režisérů nebo spíše tím, že ženy skutečně přijímají emotivní roli, kterou od nich společnost očekává?
Nejsem esencialistka a domnívám se tudíž, že chování člověka je z devadesáti pěti procent tvořeno tím, co od něj společnost očekává. To se projevuje i ve vyprávění našich vzpomínek. Vyprávíme to, co se od nás očekává, je velmi těžké se z této role vymanit a změnit diskurz.
Roli ale hraje i tazatel. Když vám někdo řekne: „Povězte mi o tom, proč byl holokaust hrozný,“ tak začnete vyprávět o svých pocitech. Když naopak řekne: „Povězte mi, co konkrétně se stalo a jak to proběhlo,“ mluvíte o faktech. A přístup k přeživším mužským a ženským svědkům byl v tomto ohledu po válce rozdílný. Uvedu to na příkladu soudů s pachateli terezínských poprav, které proběhly v lednu a únoru 1942. Nacisté tehdy popravili šestnáct mladých mužů. V soudních procesech po válce vypovídalo proti pachatelům asi pět nebo šest stále stejných svědků - mužů, z nichž někteří popravám ani nebyli přítomni. Protože šlo o to dokázat konkrétní vraždu, vypovídali muži, považovaní obecně za věcné svědky.
Naopak v procesu s Hansem Globkem (spoluautorem norimberských zákonů, pozn. red.) ve východním Berlíně roce 1963 byly za Československo přizvány na lavici svědků ženy nikoli proto, aby fakticky pomohly přinést důkazy proti pachateli, ale proto, aby dodaly emoce. Šlo totiž o politický proces. Mezi svědkyněmi byla například československá politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová, která mimo jiné popisovala, jak se loučila s matkou v Osvětimi.
Ve své studii o mladých ženách v terezínském ghettu, která získala cenu Catharine Stimpsonové za feministický výzkum, jste se zabývala prostitucí v ghettech. Můžete tento fenomén přiblížit?
Já používám spíše výraz sexuální směna, protože prostituce je stigmatizující pojem. Zabývala jsem se konkrétně sexuální směnou v terezínském ghettu. Ženy tvořily asi šedesát procent obyvatel Terezína. Mnoho lidí se zapojilo do sexuální směny, která měla mnoho podob od flirtování s kuchařem, aby přidal více jídla, až po skutečnou výměnu soulože za jídlo nebo ochránění rodiny před transportem. Během výzkumu jsem se setkala s příběhem jedné ženy, která se prostituovala, aby pomohla sestře, která měla tuberkulózu, dvěma hluchoněmým tetám a 80leté babičce, která byla slepá - ta díky tomu v ghettu přežila dalších šest měsíců. Po válce to tato žena tajila, její rodina, se kterou se přátelím, o tom neví.
Proč?
Protože by jinak byla označena za sexuálně deviantní. Když jednou a to anonymně o sexuální směně mluvila, vyprávěla to stylem: „Tak hluboko jsem padla.“ Na druhé straně muži, kteří o sexuální směně mluvili, ji zase podávali v pornografickém rámci. Mám na mysli například romány Arnošta Lustiga (spisovatel prošel terezínským ghettem, Osvětimí a Buchenwaldem, pozn. red.), které historici holokaustu považují za pornografické, například novela Dita Saxová.
NÁZOR: Česká pohádka o Wintonovi aneb holokaust s happy endem |
V roce 2015 zemřel sir Nicholas Winton, který byl o rok dříve oceněn Řádem Bílého lva za záchranu několika set československých dětí před nacisty. Podle vás však byl kolem Wintonovy osoby vytvořen určitý mýtus. Můžete svůj postoj připomenout?
Text, který jsem na toto téma před třemi lety napsala společně s historikem Martinem Šmokem, vycházel z argumentu, že Winton nebyl zdaleka sám. Na záchraně židovských dětí spolu s ním pracovalo mnoho jeho českých a britských spolupracovníků. Jenže často nebyli tak politicky oportunní nebo se jednalo o ženy. Například Marie Schmolková nebo Hana Steinerová měly na záchraně židovských dětí mnohem větší zásluhy než Winton, který v Česku pobyl jen pár týdnů a zpět do Británie se vrátil dříve, než začala okupace. Schmolková se Steinerovou zůstaly i poté, organizovaly emigraci židovských dětí nebo komunistů, navazovaly kontakty s pomocnými organizacemi ve Velké Británii.
Schmolková se dostala do anglické emigrace z vězení z Pankráce, Steinerová byla zavražděna v Osvětimi. Ani jedna z nich nemá pomník, lidi neznají jejich jména, těch pár encyklopedií, které uvádí Schmolkovou, se o tři roky mýlí v jejím datu narození. S kolegou Šmokem se nám podařilo vypátrat, kde přesně proběhla kremace Marie Schmolkové, ale u krematoria v Golders Green v Londýně ji nic nepřipomíná. Nikdo neví, kde její popel skončil. A nikdo nechápe, proč by ho to mělo zajímat.
Jako historička holokaustu kritizujete memoáry pamětníků, kteří ze vzpomínek vypustili zmínky na své blízké, často ženy. Holokaust je stále velmi citlivé téma a přeživší jsou obecně považováni za hrdiny. Není proto pro historika těžké jejich vzpomínky kriticky hodnotit?
Myslím, že k této problematice se musí přistupovat opatrně a empaticky, ale je zásadní se tím zabývat. Zajímám se o narativitu, o to, proč lidé vypráví tak, jak vypráví, jak si věci pamatují, co zpětně hodnotí jako podstatné, a o genderovou perspektivu vyprávění. Měli bychom reflektovat obecný trend: Proč tolik mužů ve svých memoárech ženy vypouští. My jako historici holokaustu bychom tyto opomenuté osoby měli připomínat.
Loni jsem například napsala studii o velmi problematické knize izraelského historika Otto Kulky, který v dětství prošel Terezínem a Osvětimí a v roce 2013 vydal knihu Krajiny metropole smrti. Zmiňuje se v ní pouze o jednom otci a o žádných sourozencích. Já jsem přitom zjistila, že měl starší sestru Evu a „druhého“ otce, manžela jeho matky, který ho po část dětství vychovával a dost možná byl i jeho biologickým otcem. Oba dva v koncentračních táborech zahynuli. Kulka se však o nich vůbec nezmiňuje, rodinný příběh zcenzuroval, což je velmi problematické.
Z jakého důvodu?
Pro oběti holokaustu vzpomínky jejich příbuzných fungují jako symbolický památník, protože je nic jiného než tyto vzpomínky nepřipomíná. Oběti holokaustu zemřely hrozným způsobem. Když jejich nejbližší přeživší příbuzní píšou paměti, je jejich etickou zodpovědností připomenout, že žili. Vypuštění sestry je zároveň součástí širšího trendu - v mnoha autobiografiích nenacházíme ženské postavy buď vůbec, anebo jen marginálně. Když Kulka ve svých vzpomínkách vynechá sestru, je to, jako kdyby nikdy neexistovala, nezbude po ní vůbec nic. Tím se vlastně dopouští toho, co literární vědkyně Gayatri Spivaková nazvala epistemologické násilí.
