Před prvním kolem prezidentské volby jste jen Miloše Zemana s Mirkem Topolánkem označil za „Nemarťany“. Z logiky věci tedy vyplývá, že Jiřího Drahoše pokládáte tak trochu za Marťana. V čem jeho marťanství spočívá?
Vy jste to zjemnil, řekl jste „tak trochu“. Já ho považuji za Marťana absolutně. V každém případě je prezidentování vážná odbornost, o tom nemůže být sebemenších pochyb. To není jen tak nějaké sezení na Hradě. Vyžaduje to mít nějaké znalosti a zkušenosti na straně jedné, na straně druhé mít jasné názorové zakotvení. Mít na spoustu věcí jasné názory a svým spoluobčanům je vyjevit, aby mohli rozhodnout, jestli je ten člověk má, anebo ne. Ve všech těchto hlediscích vypadá pan kandidát Drahoš evidentně jako někdo se znaménkem minusovým.
Jako Marťan?
Jako Marťan. Ta nadsázka je jako všechny nadsázky kulhající, ale je to trošku tak. Teď po internetu běhá citát Václava Havla. („Byl bych nerad, aby se příštím prezidentem stal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval.“ – pozn. red.) Je z roku 1997, možná jste ho viděl.
Viděl, ale vůbec si nejsem jistý, jestli je autentický…
My jsme zase objevili, že ano, že ten výrok je ze Senátu a tak dále. Ty jeho úvahy, že se prezidentem nesmí stát žádný profesor egyptologie, překvapivě souzní s mými názory.
Jiřího Drahoše jste dvakrát jmenoval do čela Akademie věd a v roce 2012 jste mu dokonce udělil státní vyznamenání Za zásluhy. Tehdy vám jeho marťanství nevadilo?
Do čela Akademie věd byl zvolen. Jen si vzpomeňte, jaké byly spory, jestli slova „prezident jmenuje“ dávají šanci se zdráhat, nebo ne. Zadruhé, já vyšel z Akademie věd, pro mě to bylo mé první zaměstnání. Strávil jsem tam prvních šest let profesního života po vysoké škole, než mě po roce 1968 vyhodili. V tomto smyslu mám pro Akademii věd jistou slabost, ač jsem si vědom otazníků, které nad touto institucí vznikají. V mé prezidentské kariéře jsem vyznamenával i bývalé či končící předsedy Akademie věd jako symboliku, že tuto instituci respektuji. To jsem udělal i s panem Drahošem. Nic specificky osobního v tom nebylo.
Když jste tedy vzešel z Akademie věd a stal se z vás velice úspěšný politik, proč by Jiří Drahoš nemohl zažít to samé?
Zaprvé je trošku rozdíl mezi společenskými a přírodními vědami. Protože společenské vědy – ekonomií počínaje – jsou úžasná příprava na rozhodování o společnosti, o ekonomice. Zadruhé mezi mým vyhozením z Akademie věd v roce 1970 a nástupem do politických funkcí bylo dvacet let, což v případě pana Drahoše nebylo. Během těch dvaceti let jsem prošel obřími životními zkouškami a myslím, že to mě předurčilo k tomu, abych do politiky vstoupil. Doplňme ještě, že jsem do politiky nevstoupil rovnou do role prezidenta či předsedy vlády, ale jako ekonom do funkce ministra financí. To je velikánský rozdíl.
S Milošem Zemanem o sobě neustále mluvíte jako o soupeřích, ale dnes už je to snad jen ryzí přátelství. Kdy vlastně přesně začalo? Když se vás v roce 1997 zastal v době takzvaného sarajevského atentátu? Nebo o rok později při uzavření opoziční smlouvy?
Ne, ne, ne. Myslím, že to bylo daleko dříve. S Milošem Zemanem jsme se znali od 60. let. Oba jsme v jistém smyslu vyčnívali v prostředí, kde jsme žili. Já tehdy založil odbojnou skupinu mladých ekonomů KMEN a stal jsem se jejím prezidentem, to bylo poprvé, kdy mě tak titulovali. Miloš Zeman ve stejné době založil Československou futurologickou společnost, už tehdy to bylo ekonomové versus prognostici. První vášnivou debatu jsme spolu měli v Praze ve Vinohradské ulici před tisícovkou diváků v květnu 1968. Na veřejnosti jsme spolu tedy vedli zásadní spor.
Jak váš vztah pokračoval?
Oba jsme byli po roce 1968 vyloučeni jako nepřátelé socialistické společnosti. Já z Akademie věd, Miloš Zeman z vysoké školy. To je také naše nekonečná velikánská odlišnost od pana Drahoše. Proto jsme nikdy neměli šanci se v akademickém světě nějak evidentně projevovat. Na rozdíl od pana Drahoše. S Milošem Zemanem jsme si vždycky byli blíž, když proti nám jakkoli definovaný režim přitvrdil, a naše velikánské odlišnosti se projevovaly ve chvílích, kdy byla svoboda nebo relativní svoboda. Takže jsme si byli blízko v 70. a na začátku 80. let. Chodili jsme si vzájemně na semináře a tam jsme byli na stejné straně barikády proti komunistickému režimu. První zdůraznění rozdílů bylo v éře perestrojky, kdy bylo jasné, že on chce reformovat socialismus a já ho chci odmítnout. Tam mezi námi vznikl výrazný rozpor a trval i v 90. letech. V momentu „Sarajeva“ a všeho, co následovalo, najednou zase ten režim, byť jinak definovaný, proti nám výrazně přitvrdil. Takže jsme zase zjistili, že máme mnoho společného.
Jaký režim máte na mysli? Byla tu přece svobodná společnost.
No, tak byla to svobodná společnost. Kdybych nemluvil, ale psal to, napíšu slovo režim v uvozovkách. Byl to politický systém a garnitura, která tehdy vládla. Ano, byl to v jistém slova smyslu – ale chtělo by to podrobnější a jemnější definici – Havlův nebo havlistický režim, který v té době dominoval. A my jsme do něj ani jeden nepatřili.