Mediace v podstatě znamená smiřování pachatele a jeho oběti. Z jakých důvodů má oběť trestného činu vůbec potřebu hovořit a usmiřovat se s člověkem, který jí ublížil?
Smíření je jen jedna část mediace, jeden z výsledků, ke kterému může vést. Bylo by idealistické myslet si, že je možné oběť a pachatele smířit vždy. Může ale dojít alespoň k vysvětlení, což je pro oběti obvykle důvod, proč do mediace vstupují. Chtějí porozumět tomu, proč se obětí trestného činu stály právě ony, jestli to pachatel plánoval a chtěl ublížit přímo jim nebo to byla shoda okolností, zkrátka proč udělal to, co udělal.
Když tyto otázky klade pachateli při výslechu policie, tak na ně odpovídá jinak, než když mu je položí přímo jejich oběť. V tu chvíli se zpravidla snaží dát skutečně upřímné vysvětlení. Z výzkumů vyplývá, že pro většinu obětí je nejdůležitější slyšet vysvětlení a upřímně míněnou omluvu. Kromě toho očekávají, že pachatel navrhne, jak je odškodní, ať už v penězích nebo dohodou o jiném plnění. Navíc se také domnívají, že svojí účastí v mediaci ovlivní chování pachatele do budoucna, že na něho pozitivně výchovně zapůsobí.
Andrea MatouškováPhDr. Andrea Matoušková absolvovala obor sociální práce na Karlově univerzitě. V minulosti působila na Obvodním soudě pro Prahu 10 a to jako jedna z prvních probačních úřednic v ČR. Od roku 1995 se podílela na zavádění probace a mediace do české praxe a později na přípravě vzniku Probační a mediační služby. Od listopadu 2015 do ledna 2016 na základě pověření ministra spravedlnosti PMS dočasně vedla, s účinností od 1. 2. 2016 je jmenována ředitelkou Probační a mediační služby.  Ředitelka Probační a mediační služby ČR Andrea Matoušková |
Potvrzuje se to v praxi? Je mezi pachateli, kteří prošli mediací menší podíl recidivistů?
Tím se zabývala studie Institutu kriminologie a sociální prevence, která sledovala pachatele po čtyřech letech poté, co prošli mediací. Recidiva se u nich vyskytovala v 25 procentech případů, což je výrazně méně než podíl recidivistů mezi ostatními pachateli (asi 60procentní recidiva). Recidivy se nejčastěji dopouštěli lidé, kteří do mediace vstoupili už s předchozí kriminální minulostí. Zdá se, že u prvopachatelů mediace splnila účel - častěji se poté vyvarovali trestné činnosti.
A jaká je motivace pachatelů? Nevstupují někteří do mediace účelově, aby zlepšili svůj obraz před soudem?
Pachatel v přípravném řízení má samozřejmě informaci, že pokud se k tomu, co provedl, postaví čelem, bude aktivní a bude se zajímat o oběť, vezme to soud nebo státní zástupce v úvahu. Přestože mediace nezaručuje, jak soud dopadne, v rozhodování některých pachatelů to zřejmě hraje roli. Určitě to ale není jediný důvod, proč se pro mediaci rozhodnou. Snaží se také myslet na to, že oběť by od nich něco očekávala. Tímto způsobem s ní mohou navázat rozhovor.
Mediátor s pachatelem vždy předem hovoří a zjišťuje, co od setkání s obětí očekává. Musíme mít jistotu, že je pachatel zodpovědný a schopný mluvit o tom, co udělal. Kdyby na schůzce jen seděl a mlčel, mediace by velmi záhy skončila. Může se stát, že se ukáže, že očekávání pachatele je zcela jiné než očekávání oběti a mediace se v průběhu ukončí, protože není možné v této situaci dál pracovat.
U kterých trestných činů probíhá mediace mezi obětí a pachatelem nejčastěji?
Především u trestných činů, které bychom zařadili k těm méně závažným, například krádeže, ale také ublížení na zdraví. To může být úmyslné, typicky to bývá ublížení na zdraví v souvislosti s výtržnostmi nebo napadením pod vlivem alkoholu. Velkou skupinou jsou ale tak nedbalostní trestné činy, nejčastěji ublížení na zdraví při dopravní nehodě. Tito pachatelé se od ostatních obvykle liší tím, že nikdy neměli kontakt s justicí, žili „běžné“ životy a vlivem porušení nějaké povinnosti způsobili dopravní nehodu. Právě v těchto případech jsou pachatel a oběť často ochotní k tomu, že se sejdou a budou spolu mluvit.
Pokoušíte se o mediaci i v případě nejzávažnějších trestných činů, jako je například znásilnění?
Máme i takové případy, i když jich není tolik. K mediaci v těchto případech často dochází až v rámci výkonu trestu pachatele. Máme i zkušenost s mediací mezi pozůstalými a pachatelem, vlivem jehož jednání zemřel člověk. Pracovali jsme i v kauzách, kde bylo obětí dítě a mediace se odehrála mezi pachatelem a rodiči. Těchto případů není mnoho, ale naši mediátoři jsou zkušení a jsou s to ujmout se i takových případů.
Nezpůsobí setkání s pachatelem v těchto případech oběti spíš další stres?
Ono záleží na načasování. Narozdíl od majetkové činnosti nebo dopravních nehod, většinou u závažných trestných činů nedochází k mediaci krátce poté, co k činu došlo. Oběť potřebuje čas, její postoje i ochota o věcech mluvit se časem vyvíjejí. Setkání oběti s pachatelem je často vyústění dlouhodobé práce mediátora s oběma dvěma. Oběti se pro mediaci zpravidla nerozhodnou ze dne na den. Někdy se s nimi pracuje i řadu let, než k mediaci dojde.
Také u pachatele je třeba čas. Jeho pohled na to, čeho se dopustil, se vyvíjí a s odstupem let je zpravidla jiný, než v době, kdy čin spáchal.
Není to ovšem tak, že se někteří ve výkonu trestu spíše utvrzují ve své nevině?
Je pravda, že aby pachatel ustál roli spoluvězně, aby před ostatními vězni obstál, vytváří si o sobě nějaký příběh. Vězeňská služba se snaží svou prací na specializovaných odděleních přispět k tomu, aby se člověk, který je zpočátku uzavřený do představy o své nevině, pomalu dostával do reality a snažil se s ní vyrovnat.
Mluvila jsem s řadou odsouzených, kteří spáchali závažné trestné činy a ani s odstupem řady let nebyli schopni je pojmenovat. Ale mluvila jsem také s mnoha odsouzenými, kteří si dobře uvědomovali nezvratnost svého jednání a hledali způsob, jak se s tím vyrovnat. Ne všichni pachatelé jsou drsňáci, kteří zapomenou a neřeší, co provedli. Někteří jsou schopni si plně uvědomit skutečnost, že někomu vzali život, někteří z nich se sami svým činem dostali obrazně řečeno do temné komnaty, kam uvrhli své oběti.
Oběť by se měla dozvědět, kdy bude pachatel propuštěn
Nepomůže obětem nebo pozůstalým někdy spíše vědomí, že byl pachatel tvrdě potrestaný?
Já si myslím, že v případě závažných trestných činů je pro ně hodně důležité, že je pachatel za mřížemi, že není venku, a že jim nemůže ublížit. Oběti jsou ale někdy uchlácholeny touto informací a v momentě, kdy už s nimi nikdo z justice nekomunikuje, tak se často ani nedozvědí, že byl pachatel propuštěn. V případě mediálně sledovaných kauz pak mohou být nepříjemně překvapeni, když se dočtou z novin, že pachatel byl propuštěn. To by se dít nemělo. Proto by se s oběťmi mělo pracovat i v době, kdy se pachatel chystá na podmíněné propuštění, aby měly možnost tu situaci zpracovat a připravit se na ni.
Na úterním semináři k mezinárodnímu Dni mediace jste řekla, že naše společnost vyžaduje tvrdé tresty. Lišíme se v tom v porovnání s jinými zeměmi?
Myslím, že ne. Je asi málo společností, které by rovnou deklarovaly, že je třeba pachatelům pomáhat a nezavírat je do vězení. Každý stát má svůj systém vězeňství a nějakou trestní politiku. U nás je trestní politika zaměřená na trestání. Poslední novely trestního zákoníku zvýšily tresty za nejzávažnější trestné činy a zároveň navýšily postihy lidí, kteří se opakovaně dostávají do konfliktu se zákonem. Proto se nám plní věznice. V tom se příliš neodlišujeme od jiných zemí. Výzkumy ale ukazují, že když se lidé dozvědí, že vedle trestu existují ještě další způsoby, jak ovlivnit pachatele, například mediací, rádi ji využijí.
Kdo bývá iniciátorem setkání pachatele a oběti?
Rozhodně to není tak, že by nám na dveře klepaly stovky obětí a pachatelů, kteří mají zájem o mediaci. Povědomí veřejnosti o této možnosti totiž zatím není velké. Většinou se o tom dozví na místech, kam se po spáchání trestného činu musí dostavit, nejčastěji od policie, státního zástupce nebo soudce. Policie nás upozorňuje na případy, u kterých si myslí, že by mediace byla vhodná. My poté pachatele i oběť kontaktujeme, informujeme je o tom, co nabízíme a čekáme, jestli budou mít zájem.
Můžete popsat, jak proces mediace probíhá?
Nejprve jednáme odděleně s pachatelem a obětí a vzájemně je informujeme o tom, jak se na možnost setkání tváří ten druhý. Chceme, aby věděli, jak to bude vypadat, proč to děláme a k čemu to je. Poté, co oba dají informovaný souhlas, domlouváme společné setkání.
V některých případech jedna strana nechce tu druhou potkat, ale přesto chce vést dialog. V tom případě mediátor komunikaci zprostředkovává, tak aby se oběť s pachatelem přímo nepotkali. To ale není příliš časté. Když člověk souhlasí s mediací, tak většinou souhlasí i se setkáním tváří v tvář. Schůzka se může odehrát na našich střediscích v neutrální mediační místnosti. Jsme ale schopni mediaci uspořádat kdekoli, kde se pachatel a oběť jsou ochotni potkat.
Místo musí vyhovovat oběma, ani jeden by se tam neměl cítit jakkoli znevýhodněn. Měli jsme mediace i na místě, kde došlo k trestnému činu, napříkla ve školách, v knihovně a podobně. Kromě oběti, pachatele a mediátora můžou přijít i blízcí, kteří je podpoří. Platí ale, že oběť i pachatel tam jsou sami za sebe, nemohou mít svého mluvčího, obhájce...
Setkání zřejmě doprovází i silné emoce. Jak je mediátor zvládá „krotit“?
Emoce není dobré při mediaci krotit, pokud nepřekročí únosnou mez. Strany by se neměly osočovat a napadat se, v tom případě by měl mediátor zasáhnout. Ale velmi často lidé mluví hlasitě, někdo začne křičet, někdo se rozpláče. To jsou věci, které považujeme za přirozenou součást ozdravného procesu. Navíc je dobré, když oběť nechá pachatele nahlédnout do svých emocí - on si tak lépe uvědomí důsledky svého činu. Všichni naši mediátoři jsou vyškoleni tak, aby dovedli zvládnout tyto situace, pracovat s emocemi i s tichem. Emoce jsou totiž někdy vidět i v tom, že nikdo nic neříká.
Jaké předpoklady a vzdělání by měl mít mediátor?
V naší službě je kvalifikace daná zákonem. Mediace svěřujeme do rukou zkušených probačních úředníků, což podle zákona musí být vysokoškolsky vzdělané osoby s magisterským titulem v humanitním oboru. Ti pak projdou desetiměsíčním kvalifikačním kurzem a skládají důkladnou zkoušku. Pokud ji nesplní ani napodruhé, musí odejít.
Jaká je úspěšnost mediací?
Z dotazníkového šetření mezi lidmi, kteří prošli mediací, vyplynulo, že 96 procent obětí zastávalo názor, že jim mediace umožnila vytvořit dohodu s pachatelem a 77 procent z nich se domnívalo, že pachatel splnil závazek, ke kterému se zavázal. Pachatelé v 92 procentech také potvrdili, že jim mediace umožnila se domluvit, a v 97 procentech se domnívali, že dostáli svým závazkům.
U kterých typů trestných činů je podle vás mediace nejvhodnějším způsobem řešení a bylo by dobré využívat ji co nejvíce?
Zejména u trestných činů neplacení výživného, v důsledku kterých hodně pachatelů končí ve výkonu trestu. Konflikt je často spjatý s partnerským rozchodem, který je dlouho neřešený, partneři si navzájem vyčítají spoustu věcí. Pachatel je často odsouzen za neplacení ne proto, že by peníze neměl, ale protože odmítá platit tomu, koho miloval, a teď už ho nechce ani vidět. Bohužel to často nebere tak, že platí dítěti.
Přitom když si bývalí partneři v rané fázi rozbrojů dokáží sednout a domluvit se na věcech týkajících se výchovy dítěte, většinou pak výživné bez problémů platí. Myslím si, že speciálně u těchto trestných činů by mohly mediace hodně pomoci. Ideální ale samozřejmě je, když civilní mediace probíhá už v době, kdy se partneři rozvádí a řeší výživné, než až ve chvíli, kdy jeden z nich čelí kvůli neplacení soudnímu postihu.
