Na protější straně bydlí lidé v řadových domcích a ti už mají Romů odnaproti plné zuby. Tibor Bady, který má teď mezi Romy v Matiční ulici hlavní slovo, s plotem souhlasí. Všichni mu sice říkají Pán predseda, ale občas si musí vyslechnout, že vlastně není žádný pořádný Cikán, jde bílým na ruku a chová se jako gadžo. Moc velkou hlavu si z toho ovšem nedělá. Jednak se jako Rom cítí a podstatné pro něj je, že v Matiční ulici už je od léta uklizeno. Žádné hory páchnoucích odpadků, hnijících matrací a rezavějících ledniček, žádní potkani, kteří prý se nejen vůbec nebáli, ale dokonce před nimi utekla hlídka městských strážníků. Jiní z nájemníků však o plotu nechtějí ani slyšet, i když jejich romské sdružení Duha, do něhož postupně vstoupili všichni obyvatelé dvou problémových domů, s plotem souhlasilo. "Nechci tady žádnou zeď. Chtějí nás oddělit od okolního světa, nechtějí nás vidět. Proč? Nepořádek už tu přece nemáme. Jim totiž vadí hlavně naše děti. Do Matiční prý nesmějí," říká sedmatřicetiletá Gizela Kuklenová, která tu žije pět let a od léta zde dělá domovnici. Věčně je v okně svého přízemního bytu, nic jí neunikne. Hlídá si, aby někdo nedělal nepořádek.
Okolí dvou činžovních domů v Matiční ulici je bezútěšné. Ze strany od hlavní silnice stojí typově stejný dům jako romské činžáky, jenže opuštěný, bez oken, dveře zazděné, vlastně z něj zbyla jen hrubá stavba. Zprava je Matiční ulice, malá ulička, na jejíž protější straně žijí starousedlíci. Zezadu lemuje minisídliště další neobydlený dům a hned za ním jsou několikery železniční koleje. A zleva je rumiště. Bláto, stavební suť, sem tam nějaký keř. Romové sem většinou chodí jen ke kontejnerům na odpadky, jinak, když jdou ven, chodí Matiční ulicí. Až tu bude stát plot, budou muset všichni chodit kolem rumiště, protože směrem do Matiční se nepočítá s žádnou brankou. "Je to bláhové, je to nesmysl. Děti do Matiční stejně budou chodit, jednoduše to obejdou," tvrdí Gizela Kuklenová. Tibor Bady si však myslí něco jiného: "Ten plot je asi zapotřebí. V našich dvou domech žije dvaašedesát dětí a jen ony samy stačí nadělat dost bordelu. Nemají si kde hrát, přitom jsou pořád venku, nudí se. A to se za nimi stahují romské dětí z širokého okolí. Jednou jsme odhadli, že je tady kolem nás asi dvě stě padesát dětí. Buldozer by nezničil tolik, co ony. Když to bude oplocené, naše děti si víc ohlídáme. Ale zeď je zbytečná. Řekl jsem starostovi: Až tu zeď postavíte, napíšeme na ni Romský Terezín."
GHETTO V MATIČNÍ ULICI JE UŽ ROKY
Hned poté, co se v Ústí nad Labem začalo mluvit o zdi v Matiční ulici, byli tamní radní nařčeni z toho, že zde chtějí vytvořit cikánské ghetto. Ve skutečnosti zeď už nic podstatného nezmění. Ghetto už tu totiž několik let existuje. Ve dvou obecních domech nyní žije osmatřicet rodin, celkem 126 lidí, v naprosté většině Romů. "Jen asi třetina z nich umí číst a psát, ostatní jsou negramotní," tvrdí Tibor Bady. Jen jeden z nájemníků je momentálně zaměstnaný, ostatní berou různé podpory. Jejich osudy jsou rozmanité, mnohé však mají společné. Za socialismu museli všichni pracovat, nařizoval to zákon. Jakmile po devětaosmdesátém padl paragraf, který hrozil tresty za příživnictví, Romové buď přestali pracovat sami, nebo jako nekvalifikovaní dělníci byli první na tapetě, když se začalo propouštět. Z mnoha z nich se záhy stali neplatiči nájemného a dříve či později se ocitli v Matiční. Několik dalších prodalo své domy jednomu obchodníkovi s realitami a v Matiční dostali náhradní ubytování. "Proč sem museli dát hlavně Romy? Proč nás nerozstrkali mezi bílé?" ptá se dnes Gizela Kuklenová. "Když je moc Romů pohromadě, vždycky je to špatně. Pro nás i pro okolí." A Tibor Bady dodává: "Vyrůstal jsem mezi bílými a teď poprvé za svůj život bydlím tři roky s Romy. Lidem z okolí, kteří si stěžují na rámus, říkám: Vy chcete klid, takže voláte po zdi. A co já? Já snad nárok na klid nemám? Co tu bydlím, ještě jsem se pořádně nevyspal." Rámus dělají nejen děti, které chodí spát později, než bývá zvykem, celý způsob života téhle komunity je hlučný. A přitom se často odehrává před domy. "Není to tu dobré. Už tady sice nemáme nepořádek, to si hlídáme, ale není tady klid. Když sem v půl třetí ráno někdo přijde, začne na kohosi pískat pod okny a pak na sebe do čtyř pokřikují, to je k zbláznění," postěžoval si jeden z Romů. "Anebo se v noci vracejí bílí z hospody, jdou opilí kolem nás a křičí: Vy černý svině, stejně vás jednou podpálíme."
ODPADKY NA ULICI JAKO OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST
Dlouho byl v Matiční ulici relativní klid. S každým novým nájemníkem však rostlo napětí, s každou novou hádkou přetékal pohár trpělivosti starousedlíků, kteří nechtějí nic jiného než se v noci vyspat. Kromě toho šel z Matiční ulice stále větší strach. Každý se tomuto místu vyhýbá obloukem. Z čeho tamní nájemníci žijí, když mnozí berou jen podporu a z ní dají skoro polovinu na nájem? Na tuhle otázku se neodpovídá. "Z čeho žiju? Tak. Různě." "V Matiční to bylo dobré, ale pak se sem začali stěhovat Romové z ústeckého Nového Světa, a těm je všechno lhostejné, ničeho si neváží, dělají si, co chtějí, žijí hnusně," tvrdí Tibor Bady. Kolem domů začal být nepořádek. Co Romové přivezli z německých skládek a neprodali, jednoduše odhodili před dům. Rumiště v sousedství jejich domů začalo být oázou ve srovnání s tím, co měli před okny. Nepořádek dělali jen někteří, ostatní mlčeli. A nadávali na úřady, že to dopustí. Ještě dřív, než došly nervy lidem v sousedství, začal jednat Tibor Bady. "Už to bylo neúnosné, chtěl jsem, aby nám sem místo pár popelnic dali kontejnery. Jenže se pořád nic nedělo. Jestli mě tehdy něco moc štvalo, tak nezájem úřadů. Prostě jsme pro ně všichni byli cikáni, neplatiči, co dělají bordel. Jako bychom nebyli. A toho bince kolem bylo pořád víc. Volali jsme starostovi, ale nic se nedělo. A tak jsem jednou rozhodl: Když bordel, tak bordel. Pak si nás snad konečně všimnou. Budeme sypat všechno z oken, jinak se nápravy nedomůžeme," vzpomíná na začátek roku Tibor Bady a pak s úsměvem přidá historku, jak před domem seděl v autě, položil ruku na sedačku a najednou ucítil nějaký pohyb. Podíval se a spatřil vedle sebe potkana velkého jak kočka.
CO SI ROM NEUDĚLÁ SÁM, TOHO SI NEVÁŽÍ
Starousedlíci z Matiční ulice toho začínali mít akorát tak dost, kontejnery však stejně nebyly. To nejhorší však ještě mělo přijít. Pouliční bitka, střelba. Tibor Bady nabízí tento popis děje: "Někdy v letos v dubnu se do Matiční přistěhovali Demeterovci. Slavili v hospodě narozeniny a jeden z nich se opil do němoty. V noci ho táhli domů, a když přecházeli hlavní ulici u Matiční, narazilo do nich auto. Nikomu se nic nestalo, jen ten opilý Rom se probral a napadl řidiče. Shodou okolností kolem jela hlídka městských strážníků, zastavili a Romové se s nimi začali prát. Strážníci přivolali posily, nakonec tam přijelo na padesát policajtů a seběhli se další Romové, byla z toho rvačka. Někdy v té době kdosi přiběhl do Matiční a zakřičel: Nějaké auto srazilo naše dítě! Kdo mohl, vyběhl na hlavní. I já. Když si policisté nevěděli rady s tou přesilou, jeden z nich začal střílet do vzduchu." Záhy po tomto incidentu, který ještě bude mít soudní dohru, začali lidé z řadových domků požadovat zeď, která by je od Romů alespoň trochu oddělila. Vzápětí začala být Matiční ulice známá nejen v Ústí. O zdi se rozepsaly mnohé noviny, domácí i cizí. Brzy nato vzniklo v Matiční ulici občanské sdružení Duha, jehož členy se mohou stát lidé, kteří tu bydlí. Všichni, i bílí. Jejím záměrem je svépomocné zvelebení Matiční ulice. A také boj proti čtyřmetrové zdi. Tibor Bady je od počátku v čele sdružení, od té doby je pán predseda. "Tři měsíce jsem bojoval proti zdi. Radil jsem se s jinými romskými sdruženími, jak postupovat. Záměrně jsem to zmedializoval. Střídá se tu jeden televizní štáb za druhým. Jedny japonské noviny už dokonce napsaly, že zeď stojí. Teprve pak se mnou začaly úřady vážně jednat." Na náklady města (tedy daňových poplatníků) byl odpad kolem domů odvezen. Místo něj je tu dnes trávník, kupička písku pro děti a záhony s květinami. Záhy po projektu Zeď vznikl v romské Duze projekt pracovně zvaný Proti zdi. Jeho cílem je vytvořit dětem podmínky pro volný čas. - na půdách obou domů klubovny, mezi oběma domy hřiště, pískoviště, prolézačky. "Stálo by to celé 704 tisíc korun včetně plotu, určitě méně, než by se zaplatilo za nějakou masivní zeď. Až se to tady bude dělat, musí to dělat lidi odsud. Co si Rom sám neudělá, toho si neváží. To zničí. Už jsme si sami začali dělat nové omítky na chodbách, někde je nově vymalováno. A už si toho váží. Teď už to vydrží."
KYTKY NETRHAT, DĚTI BY MOHLY BÝT ZLÉ
Jedna žena před domem se chlubí: "Zkuste si utrhnout jednu kytku ze záhonu. A děti vám utrhnou ruku. Ony ty kytky sázely. Naše děti jsou teď vůbec jiné. Pár lidí odsud je třeba naučilo zdravit." To je pravda. Každé z těch desítek dětí, které se bezcílně motají kolem, cizímu návštěvníkovi řekne: "Dobrý den." Ještě před dvěma měsíci prý něco zcela nevídaného. Většina dětí z Matiční ulice chodí do zvláštní školy. A šance, že se jednou alespoň vyučí, je malá. Dovedou pozdravit, umějí kouřit, mnohé prý dokáží šikovně krást. Dost málo na to, aby si časem našly místo, aby je někdo zaměstnal, aby nezůstaly na podpoře. "Přes prázdniny jsme se domluvili s vedením školy, že pro Romy zavede nultý ročník. Chodí tam hodně dětí, ale někteří rodiče si je zase vzali zpátky. Nechtějí, aby jejich děti byly jako gadžové," říká trpce Tibor Bady. "Přitom ty děti neznají nic než školu a tenhle dům. Nevědí, že kousek odsud je zoologická zahrada, nevědí o okolním světě vůbec nic. Máme je tady a ony zlobí." Pravda ovšem také je, že alespoň část z nich dnes odpoledne chodí na jednu z půd, kde jim Duha zřídila provizorní klubovnu. Pár st arých st olků a židlí, elektřina ještě nejde, ale dají se tu v klidu napsat úkoly, dohled tu má pár dospělých, kteří se snaží objevovat hrubky a chyby v počtech, dá se tu malovat, schází se tu nově založený pěvecký kroužek. "Občas bych ty děti chtěl vzít a ukázat jim tady v Ústí kousek jiného světa. Nebo s nimi vyjet někam na výlet. Ale zatím není čas, teď spěchá náš projekt. Aby alespoň do vánoc bylo něco hotovo. Alespoň jedna pořádná klubovna a ten plot," sní Tibor Bady.
ŽELEZNÝ PLOT NESTAČÍ, JE SKRZ NĚJ VIDĚT
Ještě než vyroste kolem dvou domů v Matiční ulici plot, bude se nejdřív muset jeden starý zbourat. Mezi oběma domy totiž plot dávno stojí, fortelný, ze železných prutů. Na straně k rumišti je široký vjezd, směrem do Matiční ulice malá branka. Stačilo by ji zavřít a zavařit. Jenže přes tenhle plot je vidět. A pak romské děti by ho hravě přelezly. Starousedlíci volají po něčem důkladnějším. Gizela Kuklenová tvrdí: "Jestli tu zeď kolem nás začnou stavět, přijedou sem Romové z celé republiky. Chytnou se za ruce, ty naše dva domy obstoupí a nikdo tu nic nepostaví." Stavět se však nemá zeď, ale plot. "Říkají tomu plot, ale bude to normální zeď, i když děravá. Budeme za zdí," komentuje rozhodnutí zastupitelů jeden z Romů.
Okolí dvou činžovních domů v Matiční ulici je bezútěšné. Ze strany od hlavní silnice stojí typově stejný dům jako romské činžáky, jenže opuštěný, bez oken, dveře zazděné, vlastně z něj zbyla jen hrubá stavba. Zprava je Matiční ulice, malá ulička, na jejíž protější straně žijí starousedlíci. Zezadu lemuje minisídliště další neobydlený dům a hned za ním jsou několikery železniční koleje. A zleva je rumiště. Bláto, stavební suť, sem tam nějaký keř. Romové sem většinou chodí jen ke kontejnerům na odpadky, jinak, když jdou ven, chodí Matiční ulicí. Až tu bude stát plot, budou muset všichni chodit kolem rumiště, protože směrem do Matiční se nepočítá s žádnou brankou. "Je to bláhové, je to nesmysl. Děti do Matiční stejně budou chodit, jednoduše to obejdou," tvrdí Gizela Kuklenová. Tibor Bady si však myslí něco jiného: "Ten plot je asi zapotřebí. V našich dvou domech žije dvaašedesát dětí a jen ony samy stačí nadělat dost bordelu. Nemají si kde hrát, přitom jsou pořád venku, nudí se. A to se za nimi stahují romské dětí z širokého okolí. Jednou jsme odhadli, že je tady kolem nás asi dvě stě padesát dětí. Buldozer by nezničil tolik, co ony. Když to bude oplocené, naše děti si víc ohlídáme. Ale zeď je zbytečná. Řekl jsem starostovi: Až tu zeď postavíte, napíšeme na ni Romský Terezín."
GHETTO V MATIČNÍ ULICI JE UŽ ROKY
Hned poté, co se v Ústí nad Labem začalo mluvit o zdi v Matiční ulici, byli tamní radní nařčeni z toho, že zde chtějí vytvořit cikánské ghetto. Ve skutečnosti zeď už nic podstatného nezmění. Ghetto už tu totiž několik let existuje. Ve dvou obecních domech nyní žije osmatřicet rodin, celkem 126 lidí, v naprosté většině Romů. "Jen asi třetina z nich umí číst a psát, ostatní jsou negramotní," tvrdí Tibor Bady. Jen jeden z nájemníků je momentálně zaměstnaný, ostatní berou různé podpory. Jejich osudy jsou rozmanité, mnohé však mají společné. Za socialismu museli všichni pracovat, nařizoval to zákon. Jakmile po devětaosmdesátém padl paragraf, který hrozil tresty za příživnictví, Romové buď přestali pracovat sami, nebo jako nekvalifikovaní dělníci byli první na tapetě, když se začalo propouštět. Z mnoha z nich se záhy stali neplatiči nájemného a dříve či později se ocitli v Matiční. Několik dalších prodalo své domy jednomu obchodníkovi s realitami a v Matiční dostali náhradní ubytování. "Proč sem museli dát hlavně Romy? Proč nás nerozstrkali mezi bílé?" ptá se dnes Gizela Kuklenová. "Když je moc Romů pohromadě, vždycky je to špatně. Pro nás i pro okolí." A Tibor Bady dodává: "Vyrůstal jsem mezi bílými a teď poprvé za svůj život bydlím tři roky s Romy. Lidem z okolí, kteří si stěžují na rámus, říkám: Vy chcete klid, takže voláte po zdi. A co já? Já snad nárok na klid nemám? Co tu bydlím, ještě jsem se pořádně nevyspal." Rámus dělají nejen děti, které chodí spát později, než bývá zvykem, celý způsob života téhle komunity je hlučný. A přitom se často odehrává před domy. "Není to tu dobré. Už tady sice nemáme nepořádek, to si hlídáme, ale není tady klid. Když sem v půl třetí ráno někdo přijde, začne na kohosi pískat pod okny a pak na sebe do čtyř pokřikují, to je k zbláznění," postěžoval si jeden z Romů. "Anebo se v noci vracejí bílí z hospody, jdou opilí kolem nás a křičí: Vy černý svině, stejně vás jednou podpálíme."
ODPADKY NA ULICI JAKO OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST
Dlouho byl v Matiční ulici relativní klid. S každým novým nájemníkem však rostlo napětí, s každou novou hádkou přetékal pohár trpělivosti starousedlíků, kteří nechtějí nic jiného než se v noci vyspat. Kromě toho šel z Matiční ulice stále větší strach. Každý se tomuto místu vyhýbá obloukem. Z čeho tamní nájemníci žijí, když mnozí berou jen podporu a z ní dají skoro polovinu na nájem? Na tuhle otázku se neodpovídá. "Z čeho žiju? Tak. Různě." "V Matiční to bylo dobré, ale pak se sem začali stěhovat Romové z ústeckého Nového Světa, a těm je všechno lhostejné, ničeho si neváží, dělají si, co chtějí, žijí hnusně," tvrdí Tibor Bady. Kolem domů začal být nepořádek. Co Romové přivezli z německých skládek a neprodali, jednoduše odhodili před dům. Rumiště v sousedství jejich domů začalo být oázou ve srovnání s tím, co měli před okny. Nepořádek dělali jen někteří, ostatní mlčeli. A nadávali na úřady, že to dopustí. Ještě dřív, než došly nervy lidem v sousedství, začal jednat Tibor Bady. "Už to bylo neúnosné, chtěl jsem, aby nám sem místo pár popelnic dali kontejnery. Jenže se pořád nic nedělo. Jestli mě tehdy něco moc štvalo, tak nezájem úřadů. Prostě jsme pro ně všichni byli cikáni, neplatiči, co dělají bordel. Jako bychom nebyli. A toho bince kolem bylo pořád víc. Volali jsme starostovi, ale nic se nedělo. A tak jsem jednou rozhodl: Když bordel, tak bordel. Pak si nás snad konečně všimnou. Budeme sypat všechno z oken, jinak se nápravy nedomůžeme," vzpomíná na začátek roku Tibor Bady a pak s úsměvem přidá historku, jak před domem seděl v autě, položil ruku na sedačku a najednou ucítil nějaký pohyb. Podíval se a spatřil vedle sebe potkana velkého jak kočka.
CO SI ROM NEUDĚLÁ SÁM, TOHO SI NEVÁŽÍ
Starousedlíci z Matiční ulice toho začínali mít akorát tak dost, kontejnery však stejně nebyly. To nejhorší však ještě mělo přijít. Pouliční bitka, střelba. Tibor Bady nabízí tento popis děje: "Někdy v letos v dubnu se do Matiční přistěhovali Demeterovci. Slavili v hospodě narozeniny a jeden z nich se opil do němoty. V noci ho táhli domů, a když přecházeli hlavní ulici u Matiční, narazilo do nich auto. Nikomu se nic nestalo, jen ten opilý Rom se probral a napadl řidiče. Shodou okolností kolem jela hlídka městských strážníků, zastavili a Romové se s nimi začali prát. Strážníci přivolali posily, nakonec tam přijelo na padesát policajtů a seběhli se další Romové, byla z toho rvačka. Někdy v té době kdosi přiběhl do Matiční a zakřičel: Nějaké auto srazilo naše dítě! Kdo mohl, vyběhl na hlavní. I já. Když si policisté nevěděli rady s tou přesilou, jeden z nich začal střílet do vzduchu." Záhy po tomto incidentu, který ještě bude mít soudní dohru, začali lidé z řadových domků požadovat zeď, která by je od Romů alespoň trochu oddělila. Vzápětí začala být Matiční ulice známá nejen v Ústí. O zdi se rozepsaly mnohé noviny, domácí i cizí. Brzy nato vzniklo v Matiční ulici občanské sdružení Duha, jehož členy se mohou stát lidé, kteří tu bydlí. Všichni, i bílí. Jejím záměrem je svépomocné zvelebení Matiční ulice. A také boj proti čtyřmetrové zdi. Tibor Bady je od počátku v čele sdružení, od té doby je pán predseda. "Tři měsíce jsem bojoval proti zdi. Radil jsem se s jinými romskými sdruženími, jak postupovat. Záměrně jsem to zmedializoval. Střídá se tu jeden televizní štáb za druhým. Jedny japonské noviny už dokonce napsaly, že zeď stojí. Teprve pak se mnou začaly úřady vážně jednat." Na náklady města (tedy daňových poplatníků) byl odpad kolem domů odvezen. Místo něj je tu dnes trávník, kupička písku pro děti a záhony s květinami. Záhy po projektu Zeď vznikl v romské Duze projekt pracovně zvaný Proti zdi. Jeho cílem je vytvořit dětem podmínky pro volný čas. - na půdách obou domů klubovny, mezi oběma domy hřiště, pískoviště, prolézačky. "Stálo by to celé 704 tisíc korun včetně plotu, určitě méně, než by se zaplatilo za nějakou masivní zeď. Až se to tady bude dělat, musí to dělat lidi odsud. Co si Rom sám neudělá, toho si neváží. To zničí. Už jsme si sami začali dělat nové omítky na chodbách, někde je nově vymalováno. A už si toho váží. Teď už to vydrží."
KYTKY NETRHAT, DĚTI BY MOHLY BÝT ZLÉ
Jedna žena před domem se chlubí: "Zkuste si utrhnout jednu kytku ze záhonu. A děti vám utrhnou ruku. Ony ty kytky sázely. Naše děti jsou teď vůbec jiné. Pár lidí odsud je třeba naučilo zdravit." To je pravda. Každé z těch desítek dětí, které se bezcílně motají kolem, cizímu návštěvníkovi řekne: "Dobrý den." Ještě před dvěma měsíci prý něco zcela nevídaného. Většina dětí z Matiční ulice chodí do zvláštní školy. A šance, že se jednou alespoň vyučí, je malá. Dovedou pozdravit, umějí kouřit, mnohé prý dokáží šikovně krást. Dost málo na to, aby si časem našly místo, aby je někdo zaměstnal, aby nezůstaly na podpoře. "Přes prázdniny jsme se domluvili s vedením školy, že pro Romy zavede nultý ročník. Chodí tam hodně dětí, ale někteří rodiče si je zase vzali zpátky. Nechtějí, aby jejich děti byly jako gadžové," říká trpce Tibor Bady. "Přitom ty děti neznají nic než školu a tenhle dům. Nevědí, že kousek odsud je zoologická zahrada, nevědí o okolním světě vůbec nic. Máme je tady a ony zlobí." Pravda ovšem také je, že alespoň část z nich dnes odpoledne chodí na jednu z půd, kde jim Duha zřídila provizorní klubovnu. Pár st arých st olků a židlí, elektřina ještě nejde, ale dají se tu v klidu napsat úkoly, dohled tu má pár dospělých, kteří se snaží objevovat hrubky a chyby v počtech, dá se tu malovat, schází se tu nově založený pěvecký kroužek. "Občas bych ty děti chtěl vzít a ukázat jim tady v Ústí kousek jiného světa. Nebo s nimi vyjet někam na výlet. Ale zatím není čas, teď spěchá náš projekt. Aby alespoň do vánoc bylo něco hotovo. Alespoň jedna pořádná klubovna a ten plot," sní Tibor Bady.
ŽELEZNÝ PLOT NESTAČÍ, JE SKRZ NĚJ VIDĚT
Ještě než vyroste kolem dvou domů v Matiční ulici plot, bude se nejdřív muset jeden starý zbourat. Mezi oběma domy totiž plot dávno stojí, fortelný, ze železných prutů. Na straně k rumišti je široký vjezd, směrem do Matiční ulice malá branka. Stačilo by ji zavřít a zavařit. Jenže přes tenhle plot je vidět. A pak romské děti by ho hravě přelezly. Starousedlíci volají po něčem důkladnějším. Gizela Kuklenová tvrdí: "Jestli tu zeď kolem nás začnou stavět, přijedou sem Romové z celé republiky. Chytnou se za ruce, ty naše dva domy obstoupí a nikdo tu nic nepostaví." Stavět se však nemá zeď, ale plot. "Říkají tomu plot, ale bude to normální zeď, i když děravá. Budeme za zdí," komentuje rozhodnutí zastupitelů jeden z Romů.
