Nestává se často, aby milovníci historické prózy dostali do rukou moderní, poučený a napínavý román z dob reformace, v němž ožívají postavy Martina Luthera, Filipa Melanchtona, Martina Bucera, ale i Thomase Müntzera a blouznivců z Münsteru. Z 650stránkové „bichle" o jedné z nejdramatičtějších fází evropských dějin se stal evropský bestseller, nejprve doma v Itálii, později i jinde v Evropě. Kniha navíc přišla na svět s tajemstvím: chyběl jí „pořádný" autor a chvíli se mělo zato, že ji tajně sepsal Umberto Eco.
CIMRMAN PO ITALSKU. Smyšlená podoba Luthera Blissetta
Nakonec vyšlo najevo, že román s názvem "Q" dali dohromady čtyři boloňští literáti, levicově orientovaní kulturní anarchisté Fabrizio P. Belletati, Federico Guglielmi, Luca Di Meo a Giovanni Cattabriga. V době psaní jim bylo něco mezi 25 a 36 a prosluli hlavně krádežemi kostelních soch či unášením městských autobusů.
Všechno dnešní zlo
Děj se odehrává v Německu, Španělském Nizozemsku (dnešní Belgii), Švýcarsku, Itálii a ještě jinde, a snaží se prokázat, že souběžně s propuknutím reformace došlo ke zrodu „veškerého novodobého zla" – tajných služeb, všemocných bank i represivního státního aparátu. Zní to hodně levicově, ale se svým smýšlením se autoři nijak netají.
Skutečný Luther Blissett inspiroval vtipálky zřejmě svým křestním jménem.
Román dostal jméno po hlavní záporné postavě, udavači a provokatérovi nasazeném mezi reformačními radikály, který chce poškodit Lutherovy reformy tím, že nejprve rozdmýchá revoltu Thomase Müntzera a pak ji přivede k porážce. Známe jej pouze z dopisů svému nadřízenému ve Vatikánu, všemocnému a ďábelskému kardinálovi Gianpietrovi Carafovi, později papeži Pavlu IV.
Své relace podepisuje lakonicky Q - Kazatel (italsky Qoelet). Jeho protihráčem a vypravěčem románu je student teologie a později novokřtěnecký voják Gert, který po zázračném vyváznutí z masakru u Mühlhausenu odloží vlastní identitu a s tuctem pseudonymů putuje Evropou. Jako Metzger, Niemanson, Jost, Boekbinder, Lot, bratr Tizian či Gert ze Studny se stává výjimečným svědkem klíčových událostí reformace. Zaplétá se záměrně či náhodou do nejrůznějších hnutí a nikdy nechybí tam, kde se mysl prostého lidu rozhoří biblickými vizemi posledního soudu a nápravy všech věcí.
V patách je mu Q, a během dlouhých třiceti let se román mění v šachovou partii mezi oběma protagonisty. Předposlední dějství se odehrává v Benátkách, kde už je z někdejšího věřícího cynický majitel nevěstince, šířící s pomocí místní židovské komunity pamflet Kristovo dobrodiní. Spis by mohl vést ke znovusjednocení církve, Q jej ale ničí, aby zvítězil tridentský, konfrontační směr.
Jako na fotbale
Jazyk románu je lehký, dynamický, chybí mu popisnost klasických historických děl, smysl pro drobnokresbu či psychologii postav, a čtenář může mít chvílemi potíže s tím, že děj skáče hned z roku 1555 do 1517 a pak zase z roku 1538 k 1527. Nejatraktivnější pasáží je zřejmě vylíčení osudů novokřtěnecké komunity v Münsteru, zprvu nebetyčně tolerantní, během půl roku ale změněné v obleženou pevnost šílenců, jejichž jednání nese charakteristické rysy 20. století s jeho komunistickými a nacistickými experimenty.
KRÁL. Jeden z vůdců komuny, Jana van Leiden, se prohlásil za krále Münsteru. Krutě za to zaplatil.
Těžko soudit, zda se autorům podařilo vzkřísit mentalitu tehdejších lidí. Vsadili sice na předpoklad neměnnosti lidské povahy, nedokázali ale uniknout vzduchu, který dnes dýcháme všichni. Jinak biblicky pevně zasazená apokalyptická kázání se díky tomu mění v tirády proti kapitálu a boháčům; ojedinělé okamžiky novokřtěneckých triumfů připomínají spíše jásot fanoušků italské fotbalové ligy po vstřelení gólu. Nechybí záplavy sprostých nadávek, což samozřejmě obecnému lidu nelze vytýkat, horší je to s nápadem autorů, že by münsterské mnohoženství mohlo být společným podnikem „kuplířských odborů", kterým jej navíc vnukl katolický provokatér.
Lepší Šifra Mistra
Vynikající znalost doby reformace a pokus o románové zachycení nanejvýš dramatické éry, jejímž vychládajícím koncem je dnešní protestantismus, nicméně komplikuje právě ústřední idea. Tou je důmyslná teorie spiknutí, podle níž v zásadě všechny výstřelky reformačních „Schwermerů" neboli blouznivců zosnovali papeženci. Kniha se tím nechtěně řadí po bok Da Vinciho kódu Dana Browna, který se také vyvezl na vlně nedůvěry v instituce, církve a politiky a podlehl ochotě věřit v cokoli neoficiálního a rádoby utajeného.
Pramalé pochopení má také „čtyřhlavý" Luther Blisset pro reformátory – nenabízí nic než jejich tvrdou kritiku „zleva". Martin Luther je jednou Tlusťoch, jindy bratr Krmný vepř, Melanchton má přezdívku Čahoun a společně s Kalvínem a Bucerem jsou vnímáni jako zcela pasivní zaprodanci moci a hlavní brzda pokroku.
Na to vše mají pisatelé jistě právo, historicky zcela pomýlený je ale jejich nápad s pamfletem Kristova dobrodiní, který prý dokáže „prodat" učení o ospravedlnění pouhou vírou katolíkům. S tímto ústředním Lutherovým článkem totiž zmíněný Tridentský koncil vůbec neměl problém. Roztržku s protestanty dokonalo autoritativní a mocenské pojetí církve, které se prosazovalo s otevřeným hledím, a nikoli s přispěním osamělého zběhlého knihovníka z Wittenbergu.
Jenom žert?
Belletati, Guglielmi, Di Meo a Cattabriga mají zcela jistě velký smysl pro humor. V roce 1995 například rozšířili příběh o zmizení fiktivního umělce Harryho Kippera během Tour de France, a náramně se pak bavili na účet Interpolu, který po pohřešovaném usilovně pátral.
Je otázkou, zda se nesmějí i těm, kteří se zasloužili, aby se z Q stal bestseller. Románová pointa o tom, že celá reformace měla smysl je proto, aby se do Evropy dostal jeden významný nápoj, by na to mohla ukazovat.
