Absolvent filozofie a etnologie, jenž má za sebou výuku v Alžíru i na Korsice, předkládá ve svém pátém románu text, při němž se budete muset nadechnout patrně víckrát, než nakonec vydechnete, neboť – podobně jako u nejslavnějšího autora takového stylu, jimiž byl samozřejmě Marcel Proust – budete mít velkou potíž najít tečku, tolik je v textu čárek, dvojteček a středníků. Ferrariho text je prostoupen hlubokým pesimismem, ale i obtížně snesitelným jazykem. Anekdoty se tu často vydávají za filozofii, soupeření za antické drama, a neodvratná smrt za zkázu celé civilizace.
Zdánlivá elegičnost je zároveň pastí pro ty, kteří hledají více. Potíže totiž nemusejí být zdaleka pouze lingvistické, nýbrž právě v druhu obraznosti, v níž Ferrari naplňuje své pokusné balónky rozředěným héliem.
Na Korsice, tam to žije
Jérôme Ferrari (1968) za dithyrambickým stylem vyprávění, jež se neodvolává na nikoho menšího než na svatého Augustina, uchystal košatý příběh tří generací Korsičanů, kteří jsou vystaveni dramatickému zániku jejich světa. Není to ale román dlouhý, jak bychom mohli očekávat - má pouze 208 stran.
O knizeJérôme Ferrari: Le sermon sur la chute de Rome Actes Sud, Arles, 2012, 208 stran.  Obálka románu Le sermon sur la chute de Rome |
Řečeno ve zkratce, dva spolužáci z univerzity, Matthieu a Libero, se rozhodnout převzít bar v jedné korsické vesnici, odkud pocházejí. Zdánlivě překvapivé rozhodnutí je rámováno výrokem německého filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize, že Bůh stvořil svět jako „nejlepší z možných světů“. A oba spolužáci se rozhodli vytvořit si navíc svět vlastní – tam, kde to nejlépe znají. Problém nastává v okamžiku, kdy se na scéně objeví zlo.
Aniž bychom tu chtěli čtenáři suplovat kurzy filozofie, připomeňme pro potřeby tohoto textu, že Leibniz rozlišoval tři druhy zla: metafyzické, fyzické a morální. Samotná lidská nedokonalost, pramení ze zla metafyzického, jak vědí Matthieu i Libero, ta jim bohužel nezabrání ani v utrpení (fyzickém), ani v tom nejtěžším – totiž (morálním) hříchu.
Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), německý filosof, vědec a matematik. Výřez z oleje na dřevě, namalováno kolem roku 1700.
Návrat mladých adeptů filozofie na Korsiku zpočátku působí dojem nalezeného ráje, kde díky svému entuziasmu a voluntarismu dokáží učinit z jedné kavárny místo setkávání široko daleko. Krásné servírky, rychlá obsluha a zpěvák tklivých romancí. Nic nechybí k dokonalému obrazu. Vypadá to prostě na dobrý začátek. Degradace přichází pozvolna, avšak nezadržitelně – a je provázena drobnými opisy série zvyšujícího se prahu utrpení a zdánlivě nenápadnými hříchy.
Druhá sezóna už nenastala
Každodenní kalvárie, která se otáčí jako hodiny nad barem, přivádí na jedno místo kumulaci energií majících potenciál výbušnosti (a puritánský příkaz „nespat se servírkami“, se ukáže jako první závažný problém). Nové vztahy a nové rituály, které vypadaly tak slibně, se nakonec jen opakují: ty vztahy tu už přece kdysi byly a rituály rovněž, na místě, kde už byla prolita krev, musí k prolití krve dojít ještě jednou, jaksi z důvodů archetypálních.
Tímto způsobem se náhle objeví na scéně baru „boží prostota“ v postavě Virgilia, „prokletí incestu“ – v jakémsi vzdálené ozvěně napříč několika generacemi na sebe bere různé podoby, a v závěru tu máme co do činění s řetězem neodvratných smrtí včetně konečného „kriminálního zločinu“ (s pistolí v ruce).
Korsika
Korsika. Krajina bez lidí, něco pro samotáře
Svět, který měl být „tím nejlepším z možných“, se s příchodem druhé sezóny, na kterýžto čas se oba „baroví filozofové“ zadlužili, proměňuje v místo zániku světa. Jakési apokalypse „tady a teď“, dávno již zapsané a dlouhou dobu také očekávané. Samotný zánik ale přichází vždy bez pozvání...
Byl zrozen, rostl a umírá
Augustinovo motto o zániku Říma se vztahuje k historickému okamžiku, kázání, jež pronesl v závěru existence města při vpádu barbarů. Kniha je jím uvozena a po celou četbu čekáte i závěrečné rozuzlení. „Jsi překvapený, protože se svět blíží ke svému konci? Buď ale spíše udiven tím, že jsi dosáhl věku tak požehnaného. Svět se podobá člověku: byl zrozen, rostl a umírá,“ cituje Ferrari v úvodním mottu Augustinovo 81. kázání z 8. prosince roku 410.
Důležitou je rovněž románová expozice, na níž Marcel, dědeček Matthieua, popisuje členy své rodiny, kteří se rozhodli jednoho dne roku 1918 vyfotografovat - po skončení první světové války. V dobovém lingvistickém úzu takzvané Velké války, která zanechala v rodině bolest a prokletí, aniž by každý z nich byť jen tušil, že přijdou ještě války další: nejprve druhá světová válka, ale pro Francii a její rozpadající se říši pak rovněž válka v Indočíně a v Alžírsku.
Postava stárnoucího Marcela vystupuje v románu jako prorok apokalypsy. On je symbolem toho starého věčného řádu, ačkoliv jeho zkušenost dává napovídat, že by mohl být i jejím svědkem. „Ve svém stáří je člověk naplněn bídou a stáří světa je tvořeno kalamitami,“ pravil svatý Augustin. S Marcelovým úmrtím jako by končilo vše. Ale to by tu nesměla být i ta další část Augustinova kázání: „Kristus vám říká: svět odchází, neboť je starý, svět podlehne, již stařecky lapá po dechu, ale nebojte se ničeho, vaše mládí se obnoví jako mládí orla.“
Svatý Augustin, též Augustin z Hippa nebo Augustin z Hippony, latinsky Aurelius Augustinus (354-430). Biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna.
Moudrosti z baru
Postavy korsického dramatu mají různé tváře. Impulzivnost, neodolatelné puzení vášní: to mají všichni jaksi z podstaty společné. Nejživější je Ferrari v dialogu, protože tady se nemusí schovávat za filozofii. Postavy mluví jazykem současnosti, nepokoušejí se o nic více, a jsou tím živým pramenem v jinak dosti otrávené studni této rozeklané knihy.
Z dialogů také brzy vyplyne, že nelze utáhnout jednu malou kavárnu, když je tento kousek světa vystaven například víceméně skrytému průmyslu prostituce. A potom, co dělat na Korsice, když skončí léto? Takové otázky musejí filozofové řešit, a zde si vystačí s moudrostmi, nad nimiž se můžete trochu pobavit.
Libero v závěrečné extázi, která skončí o pár stránek tragicky, například uvažuje, proč k němu do baru chodí hosté, kteří utrácejí všechny své peníze, netoužíce po ničem jiném, než aby si „zašukali se servírkami, která stejně nikdy neošukají, a jsou navíc dost čůráci na to, aby šli rovnou do bordelu“.
Puzením své druhu netrpí jen návštěvníci baru, své důvody k tomu mají i jiní. Obraz kastrace korsických prasat, jedné z nejkrutějších scén románu, by slušelo méně významů, než jaká do nich autor vložil. Míra fatalismu přiměla některé kritiky k úvahám nad ztrátou Ferrariho soudnosti, jež si v krutostech libuje.
Matthieu, který se dopustil rovněž hříchu, je ale v porovnání s Liberem, přece jenom filozofem s jistými skrupulemi. Nenosí pistoli, když počítá tržbu, neprovokuje, má mnohem více sklony v melancholii: je tu alter egem samotného autora, když lituje, že se vlastně ani nenaučil mluvit korsicky, jazykem své země.
Patriarchální společnost staré Korsiky prosvítá mezi listy podzimního slunce, prodírá se na pláži, již opustili už dávno všichni turisté, a probouzí se do chladného rána – v hodinu zločinu, vepsaném ve tvářích těch, kteří toužili po světě jiném, jenž ale není z tohoto světa. Kdo z nich přežije? Jaká budou naše poslední slova?
Detail z obálky vydání románu Le sermon sur la chute de Rome
Špička ledovce
Francouzský román z posledních let, jak jsem ho měl možnost vnímat, prosakuje spodními proudy dosud ne úplně stráveného koloniálního dědictví. Postava stárnoucího Marcela, který v Africe na koloniální misi ztratil svou ženu, a zavrhl syna (jeho největší hřích), je mementem na cestě k novému světu.
Bude to patrně svět zcela jiný, jenž se nebude podobat tomu starému: i když tomu příliš nenasvědčují romány Alexise Jenniho, ani Jonathana Litella, románu oceněných touž Goncourtovou cenou, již v předchozích letech. Ty učinily z války, stejně jako Ferrari, hlavní téma traumatizovaných postav.
Z celkového počtu 646 románů, které loni na podzim zavalily francouzský knižní trh, je to ale přeci jenom jenom špička ledovce. Je ale vidět už zdálky...
