Čekal jsem arogantního generála, který se nebude chtít s novináři bavit, nebo naopak posype z rukávu naučené sovětské fráze. Pavel Kosenko není ani tím, ani oním. Tedy, je v něm obojí, ale k tomu ještě špetka lidskosti a otevřenosti.
Nevelký starý muž se silnými brýlemi svůj názor na srpen 1968 coby "bratrskou pomoc“ dodnes nezměnil. Avšak v očích mu probleskuje touha věci vysvětlit a obhájit se. "Nejsem politik a nedokážu posoudit rozhodnutí tehdejšího sovětského vedení. Byl jsem velitel a plnil jsem úkol. Snažili jsme se minimalizovat ztráty a postupovat podle pokynů. Do Československa jsme nešli jako okupanti, ale na pomoc lidem. Nebyl jsem a dodnes se necítím být jako váš nepřítel.“
Armáda, má matka
Pamětníků z řad sovětských vojáků, kteří v srpnu 1968 obsazovali Československo, pomalu ubývá. Členům sovětského důstojnického sboru, který operaci Dunaj velel, bylo tehdy minimálně čtyřicet let, mnohdy víc. Většina velitelů už proto nežije. Kosenko je výjimka. Devětaosmdesátiletý sovětský generál ve výslužbě získal první vojenské ostruhy na Dálném východě. V roce 1941 absolvoval Vladivostocké vojensko-pěchotní učiliště. "Armáda byla jako moje druhá matka. Dal jsem jí čtyřicet let života. A nikdy jsem nelitoval,“ říká.
Poblíž Československa se poprvé ocitl v roce 1964, kdy byl jmenován velitelem 35. motostřelecké divize v rámci Západní skupiny sovětských vojsk v NDR. Základnu měla divize nedaleko Drážďan. "Československo bylo sice za rohem, ale nic jsem o něm nevěděl. Měli jsme svých starostí dost – výcvik vojáků, logistika, běžné věci. Politiku jsem sledoval jen letmo.“
První náznak nervozity sovětského velení směrem k takzvanému pražskému jaru Kosenko pocítil v červnu 1968. Po jarních úspěšných prověrkách své divize dostal nečekané volno. "Pavle Denisoviči, jeďte rychle na dovolenou, budeme vás potřebovat,“ uslyšel z úst svého nadřízeného, generálporučíka Velička. "Sotva jsem odjel, povolali mě po deseti dnech zpátky, prý urgentní záležitost.“ Po dvou dnech strávených ve vlaku byl z Moskvy zpět. A dostal pokyny, kudy se svou divizí postupovat na Československo. "Než jsem se s přesným zadáním a trasou vrátil k divizi, ta se už přesouvala do výchozích pozic,“ dodává.
Proč vlastně?
Sovětský vojenský stroj se rozběhl na plné obrátky. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla potichu připravena. Čekalo se na finální rozkaz. Zajímá mne, co Kosenko a další vojáci o dění v tehdejším Československu věděli. A jestli se nad příkazem k intervenci nějak zamýšleli. "O tom, co se děje v Československu, jsem něco tušil z tisku, ale moc jsem toho nevěděl. Pak přišel příkaz, že mám postupovat na Prahu. Tak jsem poslechl,“ konstatuje generál.
Kosenko dodnes nepochybuje o tom, že to bylo správně. Intervenci podle něj vyvolala naivita československého vedení, jíž chtěli využít Američané. "Na československých hranicích stály západoněmecké a americké jednotky. Stačilo jim překročit hranice a pochodem vchod až směrem na Moskvu. Chápete? Nazrával vážný válečný konflikt. A my jsme zachránili svět před třetí světovou válkou,“ dodává.
Důkazy a argumenty, že to mohlo být nebo dokonce bylo jinak, se do Kosenkova světa nevejdou. Stejně jako tvrzení, že v Československu neexistovala žádná ozbrojená kontrarevoluce se sklady plnými zbraní. "Osobně jsem na Václavském náměstí vytahoval kontrarevoluční zbraně z údajných sanitek. 21. srpna po poledni mě československý snajper na Václavském náměstí postřelil a jen zázrakem nepřipravil o život. Tak co mi chcete ještě vykládat?“ rozčiluje se Kosenko.
Údaje československých historiků v archivech žádnou československou střelbu 21. srpna 1968 po sovětských vojácích na Václavském náměstí či jinde neuvádějí. A za údajné "kontrarevoluční zbraně“ udávají zbraně Lidových milicí, které Sověti demonstrativně "odhalovali“.
Ne chlebem a solí
Podrážděné a nepřátelské přijetí lidu, kterému Kosenko a jeho vojáci přijeli v srpnu 1968 do Prahy pomáhat, Kosenka i přesto zaskočilo. "Ty dojmy vůbec nebyly dobré. Když jsme se ráno v půl čtvrté 21. srpna dostali na okraj Prahy a já na chvíli vystoupil z obrněného vozu, přiběhla ke mně skupinka českých žen a začala mi vyhrožovat, že mě poškrábou, zabijí a kdesi cosi... Poprvé mi došlo, že nás Češi asi radostně vítat nebudou. Pak to pokračovalo. Nejhorší to bylo 21. srpna kolem poledne. Na Václavském náměstí jsme se dostali do velkého davu lidí. Bylo to doslova lidské moře a nenávistně hučelo. Chvíli klid a pak zase hučení. Hrozné. Valila se na nás obrovská nenávistná masa lidí, vůbec se nedali zastavit. Měli jsme příkaz nestřílet, ale když nám zapálili deset tanků – včetně toho mého – začali jsme střílet do vzduchu. Dav ustoupil. Byli to mladí lidé, zmanipulovaní kontrarevolucí a schopní všeho. Šla z nich hrůza,“ vypráví Kosenko.
Podle údajů československých historiků zastřelili nebo zabili sovětští vojáci během okupace sto osm československých občanů. Kosenko trvá na tom, že on a jeho divize nemají na svědomí ani jednoho z nich. "Striktně jsme se drželi rozkazu nestřílet a neškodit. Kromě tří našich vlastních tankistů, kteří zemřeli při autonehodě, žádné ztráty nebyly. Za to dám krk,“ říká. Za ostatní sovětské jednotky generál údajně ručit nemůže, ale i tak jsou pro něj zprávy o československých obětech nevěrohodné. "Říkalo se, že prý u rozhlasu se sváděly boje. Já tomu nevěřím,“ dodává.
Muselo se to stát
Dva rozdílné pohledy a světy provázejí Kosenkovo prožívání srpna 1968 od začátku do samotného konce. Zatímco Prahou zmítaly nenásilné protisovětské demonstrace, generál pronásledoval "kontrarevoluci“, zabavoval její údajné zbraně a chránil své lidi před "střelbou snajperů“. "Kontrarevoluce byla velmi chytrá. Dlouho se připravovali a chytali do svých spárů mladé, naivní lidi. Část lidí jim na to skočila a část prostě nechápala. Proto potom bylo v ulicích tolik nenávistných emocí. Ne všichni byli ale takoví – většina Čechů a Slováků nás nakonec vítala radostně,“ dodává Kosenko bez zaváhání. "Zásah byl nutný. Muselo se to stát.“
V omšelé Kosenkově veteránské kanceláři na moskevské ulici Prečistěnka se rozhostí ticho. Dva světy – vnitřní generálův a ten vnější, historický – nemají šanci někdy se potkat. Zbyl jen zkoumavý pohled zpoza silných brýlí. "Pochopil jste něco?“ ptá se mě na rozloučenou. "Určitě,“ odpovídám. Dodat, že tím každý myslíme něco jiného, už nemám odvahu.
