Naše země, součást Severoatlantické aliance, je v bezpečí, věřili jsme. Západní hodnoty, které jsme tak rychle a tak rádi přijali, jsou univerzální, byli jsme si jisti. S pádem newyorských dvojčat se tato jistota zhroutila.
Ruské impérium padalo deset let, dvojčata se zhroutila za hodinu. Uvědomili jsme si, že jakýsi velmi vzdálený pološílený vousáč jménem Usáma bin Ládin má moc nad našimi životy. Kdyby bylo Česko důležitější, mohl místo Pentagonu hořet Pražský hrad.
Podlehli jsme strachu z bílého prášku. Nikdo nechtěl být náhodnou obětí teroristy. Volali jsme doktory a hasiče, když si z nás děti vystřelily. Nejen Američané, i my jsme dokázali, že Usáma má pravdu, když říká: "Mám tisíce věřících, kteří touží po smrti stejně dychtivě jako oni po životě." Avšak dějiny se nás dotkly i podruhé. "Bude to dlouhá a beznadějná válka," říkali všichni.
"Nezaniká už naše civilizace?" ptali se další. Stará západní taktika ostřelování bez přímého dotyku však slavila nečekaný úspěch i po pěti stech letech. Režim v Afghánistánu se zhroutil, Usáma k nám sice promlouval z videokazet, ale na žádnou další ránu se nezmohl.
Pomalu jsme začali věřit, že jedenácté září byla jen jakási strašná odchylka od normálu. O Vánocích, nejbohatších v historii této země, jsme dětem s klidným svědomím zase nakupovali pušky, meče a palcáty.
Obraz padajících mrakodrapů už na druhé straně našich očí vyhasl. Po zhroucení komunistického režimu v nás zůstala pachuť. Tak před tímhle papírovým klaunem jsme se plazili? Tohoto paňáci jsme se báli?
A umiňovali jsme si: Už nikdy se nebudeme bát! A po zhroucení dvojčat, co si máme říkat? Možná toto: I když je zlo strašlivé, nezbývá nic jiného než proti němu bojovat. A vůbec ten boj není beznadějný.
