"Sama si říkám, jak je to možné? Vždyť je to přes šedesát let po válce. A taková nenávist?" ptá se Marie Zrůstová.
Začalo to asi rok a půl před koncem války. Marii, tehdy Sodomkové, bylo čtyřiadvacet a sloužila u příbuzných v rodině lékaře. Do Dědové jezdila jen na Vánoce. "Jednou jsem přijela domů a tatínek říkal: Neboj se, máme tady hosta. Je to moc hodnej pán," vypráví paní Zrůstová. Rodina "návštěvu" skrývala v komoře.
"Počátkem zimy tatínek nesl nějaké krmení do krmelce v lese a našel tam chlapa. Byl bosý a skoro v bezvědomí. Tatínek mu dal svoje ponožky, kabát a odnesl ho domů. Dědeček byl bylinkář a věděl, jak ho vykurýrovat. Říkal stále: Hlavně ne do tepla," vypráví stařenka.
Zvláštní host Sodomkových byl židovský lékař, pocházel z Olomoucka. Podařilo se mu utéci z transportu, který pravděpodobně směřoval do některého z koncentračních táborů. "Přes rok byl u našich. Přitom vedle nás bydleli Němci, tak si představte, jaké to bylo!" říká Zrůstová.
Od Sodomkových uprchlík odešel k partyzánům, kteří působili v okolních lesích na Vysočině. Tím se ale s rodinou nadobro nerozloučil: "Po válce k nám jezdil každý pátek. Byl to ortodoxní Žid. Měl u nás svůj pokojíček, kde se celou sobotu modlil. Tatínkovi říkal tatínku a mamince maminko," vzpomíná Zrůstová.
Co tady chceš, židovino?
Zachránili lidský život, ale mnoho uznání se za to Sodomkovým nedostalo. Rodina, která na konci druhé světové války schovávala doma v komoře v Dědové na Vysočině židovského uprchlíka, si za to vysloužila i nedůvěru a odsouzení. "Jednou jsem přišla na úřad v Dědové a někdejší starosta mi řekl: Co tady chceš, ty židovino?" říká Zrůstová.
Dodává ale, že všichni ti, kteří válečné události pamatovali a kteří ji neměli v oblibě, už tu nejsou. "Už všichni umřeli. Vždyť mi je osmdesát šest let," říká. Přesto jakoby se něco z odsouzení a nenávisti zachovalo dodnes. Před několika měsíci někdo namaloval na dům černou barvou Davidovu hvězdu. Paní to vylekalo. Její syn a dcera symbol z omítky seškrabali.
"Nevím, kdo a proč to udělal. Nerozumím tomu. Snad za tím není žádná nenávist. Třeba to udělaly jen děti," říká Vlastimil Zrůst.
Člověk, kterého hrdinství jedné rodiny zachránilo, ve svém životě zase pomáhal zachraňovat druhé lidi. Byl to lékař a pracoval v nemocnicích v Pardubicích a Hradci Králové. "Byl to velmi čestný člověk. Vím, že bojoval mezi partyzány. Ale nechlubil se tím. Jenom jednou, když jsme jeli služebně do Brna přes Vysočinu, vzpomenul, že tam působil," říká jeho někdejší kolega Ladislav Strnad. Působili spolu před lety na Lékařské fakultě v Hradci Králové.
Zachráněný lékař zemřel v osmdesátých letech minulého století. Zanechal po sobě tři potomky. Někteří z nich stále žijí na východě Čech.
