Právě dvaatřicetiletý Pavel Folwarczny, který jezdí i s frýdecko-místeckou záchrannou službou, totiž v lednu marně bojoval o záchranu pobodané Andrejky Kuchtíkové. V září měl pak ve svých v rukách život jejího jednačtyřicetiletého táty, kterého skolil rozsáhlý infarkt.
"Jsou to těžko uvěřitelné náhody," říká lékař, který se s tím snaží emočně vyrovnat, ale netají, že vzpomínky na vraždu děvčátka nikdy nedokáže vymazat z paměti.
Vojtěch Kuchtík si je dobře vědom toho, že jeho šance na přežití byly minimální. Za záchranu je vděčný své ženě i lékařům. Záchranářům byl dokonce osobně poděkovat, ale lékaře, který ho oživil, nezastihl. Dosud neví, že je spojuje víc než jeho infarkt.
"Když jsme 6. září vyjížděli k pacientovi s bolestí na hrudi, měli jsme informaci, že je mu 90 let. Někdy se takové omyly stávají. Až když jsme vběhli do domku, viděli jsme, že je mnohem mladší a srdce mu masíruje těhotná žena. Už proto jsem si říkal, že musím udělat vše pro jeho záchranu," líčí lékař.
Oživovali jej přes půl hodiny
Rodiče zavražděné Andrejky osobně neznal. Viděl je v nemocnici, ale jen letmo. Osud rodiny však sledoval v médiích a věděl, že čekají další dítě. A nezapomněl jejich příjmení. Postupně mu proto došlo, koho vlastně zachraňuje. Nic neřekl. Neptal se. Ani neměl čas.
"Věděl jsem jen, že to musím zvládnout. Za každou cenu!" vzpomíná lékař, který s týmem oživoval Vojtěcha Kuchtíka 35 minut. Urputně se snažil defibrilovat jeho kmitající srdce. Následoval jeden elektrický výboj za druhým. Marných pokusů přibývalo. S přibývajícím časem ubývalo nadějí i sil. Nakonec uspěl: při třináctém výboji.
Záchranář Pavel Folwarczny se svou dcerou v kočárku.
"V mé praxi záchranáře v terénu je to rekord. Někdy srdce naskočí hned, maximálně stačí pět až šest výbojů. Já chtěl pokračovat, dokud to šlo a dokud byla naděje," říká.
Jeho snaha pomoci neskončila ani poté, když srdce začalo normálně bít. Věděl, že pokud se má muž po tak masivním infarktu vrátit domů bez velkých následků, potřebuje rychlý zákrok a také chlazení speciálním přístrojem, který má kardiocentrum Nemocnice-Podlesí v Třinci. Telefonicky zařídil vše potřebné a místo do nejbližší nemocnice ho odvezl rovnou tam.
"Jelikož mě zvláštní náhoda spojila s osudem té rodiny už před deset měsíci, cítil jsem samozřejmě radost a úlevu, když jsme zachránili muže, jehož malé dceři jsme pomoci nemohli. Ty vzpomínky se nedají vymazat. Ponesu si je do konce života," netají Folwarczny.
"Vražedkyni jsem sprostě vynadal"
Na 22. leden vzpomíná jako na hrůzný film. Ten se začal odvíjet, když sprintoval s týmem do sanitky, aby pomohl pobodané holčičce ve věku jeho dcery. Další šok přišel, když v panelovém domě, kde se odehrálo krvavé drama, silou tlačil do dveří výtahu, aby je otevřel. Za ním leželo bezvládné tělíčko.
"Byla tam tma. Někdo křičel. Všude byla krev. Nikdo nevěděl, kde je vražedkyně, jestli třeba znovu nezaútočí. Netušili jsme navíc, že zraněná je i babička dívky. O tu jsme se postarali až později," vypráví lékař, který obě zraněné postupně doprovodil do nemocnice.
Když opouštěl ARO, na kterém se marně pokoušeli oživit dítě, které fakticky už v domě vykrvácelo, viděl před dveřmi její rodiče. Pak potkal policisty s vražedkyní. Nedokázal už udržet emoce na uzdě a zůstat chladným profesionálem.
"I když jsem neměl, sprostě jsem jí vynadal," přiznává. Nevěděl ještě, že je psychicky nemocná. "A nebyl jsem v té chvíli jen lékař, záchranář, profesionál, ale táta, na kterého doma čeká stejně stará, blonďatá holčička...," vysvětluje.
Pro něj i další členy posádky, zdravotní sestru Vladimíru Šatánkovou a Pavla Hlistu, řidiče sanitky, která vyjela k pobodané dívce, byl zásah tak traumatizující, že stejně jako rodiče dívky potřebovali psychologickou pomoc.
"Mrtvé dítě je pro záchranáře vždy těžká událost. Umí rozumově zpracovat, když se to stane třeba při dopravní nehodě. Tahle vražda ale neměla logiku, nedávala žádný smysl. Velmi stresující byly navíc také okolnosti samotného zásahu," vysvětluje psycholog moravskoslezské záchranné služby Lukáš Humpl.
Právě on s členy posádky rozebral situaci tak, aby jim pomohl zvládnout extrémní prožitek a snížit akutní hladinu stresu.
