On však vskutku nezapadá do klasického obrazu sparťanského chuligána. Žádná holá lebka. Vzdělaný člověk – jeho odvahu vydat se do válkou zničené ciziny a pomáhat lidem jsem upřímně obdivoval.
V poslední době se však projevuje, zdá se mi, téměř jako jeden ze sparťanských ultras. Ne snad, že by demoloval vlaky, je však vášnivým znalcem fotbalu a ještě vášnivěji miluje svou AC Sparta Praha.
Mne fotbal "pouze" hodně baví, podporuji českou reprezentaci (a že to v tomto roce bolí), nicméně na klubové úrovni jsem neutrál. A právě zde je problém.
Jádrem sporu se staly čerstvé úspěchy věčného rivala Sparty – pražské Slavie v Lize mistrů. Respektive náš rozdílný postoj k této skutečnosti.
S údivem jsem koncem srpna slyšel, jak se z jeho úst a úst mého dalšího dobrého kamaráda, taktéž sparťana, vylévá hrozivá zášť proti Slavii: až bude hrát proti Ajaxu Amsterdam, podpoří raději cizí tým, "slávistům", nenáviděnému klubu (byť ze stejného města), nebudou fandit ani náhodou!
Na moje protesty, že já v těchto situacích fandím českému týmu, ať jde o Spartu či Liberec, se mi dostalo rozsudku. Ježto nejsi s námi (se Spartou), jsi proti nám, tudíž jsi slávista.
Kterážto nálepka "ty sešívko" se se mnou táhne dodnes; vybublala ve vzteklých esemeskách poté, co Sparta neprošla, a Slavia naopak ve stejný den vyhrála.
Aby bylo jasno, klubovou nenávist až za hrob nepovažuji za výlučný problém Sparty, ačkoli u ní se to vzhledem k velkému počtu fanoušků vyjevuje velice.
Loni jsem navštívil zápas Sparty, jímž vyhrála první ligu: když se to dozvěděl známý, pro změnu věrný slávista, odpověděl podrážděně: "Tak ty slavíš s rudejma, oportunisto." A nemám iluze, že by postoj tvrdých příznivců Baníku či Brna byl mírumilovnější.
Chápu – fandění je záležitost krve a kmene. Když už se vzhledem ke stupni civilizace nemůžeme bít v tlupách tak jako kdysi, máme alespoň "ácé" či "baníček"… Jenže všichni lidé zmiňovaní v tomto textu jsou rozumní, inteligentní lidé.
Zkusme tedy alespoň v jednom bodě argumentovat rozumně. (Čtenář omluví, na následujících řádcích bude řeč o sprostých slovech.)
Co může být na jiném českém fotbalovém klubu tak strašného, abychom ve vzájemném zápase přáli raději vítězství cizímu týmu, z jiné, třeba stovky kilometrů vzdálené země? Takovou debatu uzavřou slávisté po chvíli tím, že "sparťané jsou svi..." (samičky prasete domácího).
Taktéž u sparťanů se po chabých argumentech dobereme toho, že slávisté jsou především "ho..." (ovád hovězí v množném čísle).
A když budou na totéž téma hovořit fanoušci Brna, označí oba zmiňované kluby za "pražské kur..." (ženy poskytující sex za peníze). Copak takové vysvětlení rozumně odůvodňuje hysterii a fandění cizokrajným týmům?
Tuším, tento jev je celosvětový, ty otázky stejně s nikým nepohnou. Asi to bude mít stejný efekt jako Cimrmanovo zjištění,
že foukáním cigaretového dýmu do vody zlato nevznikne. Jenže i já jsem to prostě zkusit musel.
