Na základně uherskohradišťského skautského střediska Psohlavci za Starými Hutěmi bylo od rána živo. Tři autobusy sem přivezly skauty, skautky, vlčata i světlušky ze širokého regionu. Za chvíli už začaly vybíhat do zasněžených kopců na červeno-bílými fáborky značenou trasu první hlídky XIII. ročníku Rikitanova memoriálu.
"Rikitan byla skautská přezdívka dlouholetého vůdce střediska Psohlavců Aloise Langera, který zemřel v roce 1990," vysvětluje hlavní rozhodčí závodů Vítězslav Rosůlek. Skauti střediska Psohlavci působí v Uherském Hradišti nepřetržitě od roku 1968. Pod maskováním pionýrské skupiny, jejímž zřizovatelem byl Sdružený klub pracujících v Uherském Hradišti, se jim podařilo přežít i dlouhé období normalizace. V sedmdesátých letech se jim dokonce podařilo vybudovat vlastní dřevěný srub a jídelnu v zapadlém koutě okresu za Starými Hutěmi.
S busolou v ruce, krabičkou poslední záchrany v kapse a startovním číslem na hrudi a na zádech vybíhalo od základny postupně na 75 dvoučlenných hlídek. Byly rozděleny do čtyř věkových kategorií a čekala je trať tři až šest kilometrů dlouhá. A na ní deset kontrolních stanovišť s rozmanitými úkoly. O regulérnost závodu se staralo na šedesát rozhodčích.
"Nejtěžší byla pro nás zdravověda - odpovědi na otázky, které byly rozvěšené na stromech," svěřila se po doběhnutí do cíle ještě zadýchaná dvojice desetiletých světlušek, Magda Valíčková a Jana Michalčíková z Bojkovic.
Hlavní rozhodčí však brzy zjistil, že nejsložitější bývá pro dnešní skautíky rozdělávání ohně. Hlídka k tomu může použít nejvýše tři zápalky a jinak pouze přírodní materiály. Kdo by u sebe neměl foglarovskou "kápézetku", tedy krabičku poslední záchrany, ve které má být i březová kůra na zapálení ohně, byl by na tomto stanovišti ztracen. "Většina soutěžících to zvládla do pěti minut. Ale je dobře poznat, že děti z města jsou na tuto disciplínu méně šikovné," prozradil devětašedesátiletý rozhodčí Ivan Tesař, který na rozdělávání ohně dohlížel.
Může srovnávat - on sám začal skautovat už v roce 1945. "Naštípat dříví, to byla dříve pro mladé lidi v každé domácnosti samozřejmost. Dnes je to problém a tuto dovednost musí skauti trénovat na výpravách a táborech," dodává. Ve Chřibech se v sobotu jasně ukázalo, že prsty mnohých současných skautů by se asi cítily více doma na klávesnici počítače, než svírajíce studené topůrko sekyrky.
"Bylo to výborné. Ale terén byl pod sněhem ke konci trasy zledovatělý. Snad desetkrát jsem tam spadl," popisoval své zkušenosti ze závodu desetiletý Pavel Bednář z oddílu vlčat z Uherského Hradiště. S kamarádem zaběhli trasu na hodinu dvacet pět minut a několik vteřin. Přes noc ve Chřibech napadla asi pěticentimetrová vrstva sněhu, která všechna zledovatělá místa záludně ukryla. Hlídky, které chtěly běžet příliš rychle, končily na zemi.
"Bratře rozhodčí, hlídka je připravena splnit váš úkol," ozývalo se na okraji hluboké lesní rokle, jejíž stěny spojovala dvojice napnutých horolezeckých lan. Po lanové lávce museli soutěžící překonat asi sedmimetrovou vzdálenost. Uprostřed lan měli pod sebou čtyřmetrovou hloubku. Vyžadovala se zručnost, zdatnost i odvaha. "Zatím nespadl nikdo, ale někteří startující měli na mále. Hned s těmi prvními jsme tu zažili dramatickou situaci," přiznal rozhodčí František Malina.
Vítěze čekal putovní pohár. Ale každý si odnesl na památku také pěkný přívěsek z cihlářské hlíny, ozdobnou kartičku, otisk příležitostného razítka a především zážitek krásného zimního dne uprostřed přírody buchlovských hor.
 Jeden z úkolů XIII. ročníku Rikitanova memoriálu ve Starých Hutích na Uherskohradišťsku: rozdělání ohně v přírodě bez papíru nejvýše třemi zápalkami. Štípání dříví už pro současné děti není samozřejmostí jako kdysi. |
