Ten druhý a hlavní je, že mříže měly být české. Kdyby bývaly byly, na ty americké nemuselo vůbec dojít a američtí investoři a ázerbájdžánští emitenti nemuseli mít ani potuchy, že nějaký Kožený existuje.
Takto se mohou plným právem cítit poškozeni nejen od Koženého, ale od české justice a politiků, kteří ho nechali běhat na svobodě a ještě mu tleskali a dávali ho za příklad. Vláda ČR, jíž předsedal Petr Pithart, byla už počátkem roku 1992 znepokojena chováním Koženého a jeho kampaní, v níž DIKům sliboval desetinásobek investované částky do roka. Jako ministr privatizace jsem proto dopisem z 21. ledna 1992 požádal generálního prokurátora JUDr. Ludvíka Brunnera, aby zjistil, kdo to vlastně Viktor Kožený je a jestli jeho počínání není v rozporu se zákonem. Ještě předtím jsem dostal odpověď od Anne Taylorové z úřadu hlavního právního zástupce Harvardovy univerzity: v dopise ze 3. ledna 1992 ujišťovala, že "Harvardova univerzita nemá žádný vztah nebo spojení jakéhokoli druhu s Harvard Capital and Consulting a předtím si nebyla vědoma jeho existence. Použití jména Harvard je neoprávněné".
Výsledek vyšetřování generálního prokurátora nemohl být samozřejmě jiný než negativní, protože v té době žádný zákon, který by upravoval činnost investičních fondů a podle něhož by bylo možné Viktora Koženého stíhat, stále ještě neexistoval.
Nula poena sine lege – není trestu bez zákona. Byl to dluh federální vlády, respektive federálního ministerstva financí. Česká vláda se tím dostala do pozice jeho rukojmího.
Zákon nakonec přišel, ale téměř s ročním zpožděním. Začal platit až od 22. května 1992, po skončení předkola první vlny privatizace, během něhož Kožený všechny své DIKy "polapil".
To, že zákon přišel pozdě, nebylo to nejhorší. Měl hrubou koncepční vadu. O tom, že to je koncepční vada, věděli odborní úředníci federálního ministerstva financí. Vrcholní představitelé ministerstva si však dali záležet na tom, aby se tato odborná znalost nedostala do zákona. Šlo totiž o poznatek, že majetek zakladatele a správce fondu musí být přísně oddělen od majetku akcionářů, bývalých DIKů. Tím, že nebyl, mohli zakladatelé nakládat s majetkem akcionářů jako se svým. Tak byl položen legislativní základ tunelování fondů.
Na Viktora nám nesahejte
Neomluvitelné zpoždění federálního ministerstva financí na tomto klíčovém poli ostře kontrastovalo s jeho útočnou rétorikou a horečnou mediální aktivitou. Viktor Kožený byl heroizován jako ten, kdo zachránil kuponovou privatizaci před nezájmem občanů.
Kdo se opovážil o něm pochybovat, dostal známku nepřítele privatizace.
Po jednom nedělním vystoupení v televizní debatě, asi tak v únoru 1992, kde jsem lidi před Koženým varoval, jsem to také pěkně schytal. Nejhorší byly rozhořčené pisatelky vyššího středního věku. Cítily potřebu chránit i chráněnce pana ministra financí.
Viktor Kožený kuponové privatizaci nikterak nepomohl, pouze ji těžce poškodil. Je nabíledni, že menší počet účastníků kuponové privatizace by znamenal jen to, že na jednoho by připadl větší díl bývalého majetku státu. Ale hlavně, postkuponová koncentrace kapitálu by pak byla mnohem jednodušší a kratší.
