Něvský prospekt se proměnil v nekonečnou řeku lidí. Na chodnících je zácpa, dav se přelévá na vozovku, doprava kolabuje. Všichni míří k Zimnímu paláci. Sto let poté, co se zde bolševici chopili moci, se na Palácovém náměstí koná přehlídka videomappingu. Nejvýpravnější spektákl rekonstruuje revoluční rok 1917.
Na stěnách Ermitáže se inscenuje válečné strádání, abdikace cara, Leninovy plamenné projevy. Panování Prozatímní vlády a její demokratické reformy se přeskočí s tím, že šlo o všeobecný rozvrat země. Rigu dobyli Němci, nad troskami impéria krouží krkavci. Rudý říjen! Tlupy rudogvardějců lezou na bránu Zimního paláce a dramatický hlas deklamuje, že nastává doba temna.
„Rusku je souzeno projít utrpením, ponížením a rozpadem. Z těchto zkoušek však vyjde nové a veliké Rusko,“ prorokuje hlas z hlubin času. Vzápětí přichází happy end: zeměkoule se protočí, kalendář ukáže rok 2017 a stěna Ermitáže se rozzáří v barvách ruské vlajky. Doba temnoty je pryč. Zaplněné náměstí tleská a kontroluje mobily, jestli je všechno natočené.
„Strašně se mi to líbilo. Byli tady staří lidé, kteří z toho měli slzy v očích,“ pochvaluje si šedesátnice Anna Ivanovna. Nad významem bolševického puče moc nepřemýšlí: „Co se stalo, to se stalo. Škrtnout to nemůžeme, dějiny nepředěláš ani nevrátíš.“ Spokojení jsou i další návštěvníci. „Revoluce, to byla naše národní katastrofa. Vrhla nás sto let zpátky. Díky bohu, dnes máme prezidenta Putina a ten nic takového nedopustí,“ říká žena v šedém kabátu, která se představila jako Jelena.
Třídenní volno
Víkendové promítání na Palácovém náměstí bylo nejspíš jedinou významnou událostí, která by se dala považovat za oficiální připomínku nejdůležitější události v moderních ruských dějinách. Současný režim bolševické oslavy revoluce nahradil Dnem národní jednoty, o němž přibližně třetina Rusů neví, co má připomínat. Důležité je, že je státní svátek a nemusí se do práce. V Rusku to mají navíc zařízené tak, že když připadne na víkend jako letos, tak je volno v pondělí.
„Ruské úřady nemají zájem pořádat žádné velké oslavy, protože by mohly vyvolat nevhodné asociace. Koná se řada menších událostí, ale nic velkého jako například na Den vítězství 9. května. Oficiální místa si pohrávala s myšlenkou, že bude rekonstrukce a bude se zase střílet z Aurory, ale pak se to zamítlo,“ říká historik a novinář petrohradského webu Fontanka.ru Anton Muchin.
Mlčení z oficiálních míst ovšem neznamená, že by Rusové na Lenina zapomněli. Petrohrad revolucí žije. Muzea vystavují umění sovětské avantgardy, propagandistické plakáty z dob občanské války, mapují roli žen v revoluci. Ermitáž připravila velkolepou výstavu o útoku na Zimní palác, opera nastudovala „muzikálně-dramatickou poému“ Okťabr 17. Probíhá festival filmů o revoluci, na tématických přednáškách se živě diskutuje.
„Rusové se o to samozřejmě zajímají, přece jen je to sto let a byla to obrovská historická událost,“ říká k tomu Muchin ve stísněném knihkupectví, které během jeho přednášky o revolučním roce 1917 zaplnilo asi dvacet lidí.
„Ani Iljič nežádal o povolení“
Také policie se činí. V neděli nedaleko radnice zatkla muže, který měl v batohu pepřový sprej, petardy a plynovou masku, což média označila za „revolucionářskou výbavu“. Nejspíš byl jedním z celkem čtyř set zatčených v rámci zátahu proti hnutí Artpodgotovka, jehož šéf Vjačeslav Malcev vyzval své stoupence k nové revoluci.
O den později u koncertního sálu Okťabrskij zadržela třiadvacet členů hnutí Jiné Rusko, kteří chtěli při příležitosti bolševického puče pochodovat městem. „Iljič o povolení také nežádal, ani my nebudeme,“ křičeli účastníci zakázané demonstrace, když je nakládali do antonů. V den výročí mýtického výstřelu z Aurory na palubu křižníku nastoupila vojenská policie, aby náhodou nedošlo k nějaké provokaci.
Komunistická strana výročí oslavila s velkou pompou. Do Petrohradu pozvala komunisty z více než stovky zemí a obsadila nejlepší hotely ve městě. Idea nové komunistické internacionály se probírala na luxusním banketu v Tauridském paláci, pochopitelně nechyběla prohlídka křižníku Aurora. V sobotu večer obránci dělnické třídy nasedli do rychlovlaku do Moskvy, kde probíhala další část programu.
Okázalé oslavy podle Muchina potvrzují, že ruská komunistická strana dnes žádné revoluční choutky nemá. „Jsou to staří lidé, kteří jsou naprosto začlenění do oficiálních struktur. Nikdy by neudělali něco, kvůli čemu by o své pozice přišli,“ myslí si novinář.
KSČM na dotaz iDNES.cz uvedla, že na oslavy výročí poslala předsedu Vojtěcha Filipa a místopředsedu Stanislava Grospiče.
Do ulic dnes nikdo bojovat nepůjde
Lidé narození před rozpadem SSSR si oslav revoluce užili dost a dost. „Když jsme byli děti, tak nám to samozřejmě nutili. Byl to svátek, chodilo se na demonstrace. Byli jsme mladí a veselí, a tak jsme si to užívali,“ vzpomíná nostalgicky šedesátnice Irina, která se o svátku s kamarádkou přišla podívat na výstavu bolševického agitačního plakátu. Dneska je podle ní všechno jinak a život v Rusku se naprosto změnil. „Revoluci beru prostě jako fakt, nic víc. Ale například můj vnuk to velmi prožívá a říkal, že 7. listopad určitě oslaví. Ale on žije v USA,“ směje se Irina.
Pro mladé Rusy sto let staré událost jistou provokativní příchuť nepochybně mají. „Výročí revoluce připomíná, že lidé mohou něco změnit, že lze nastolit nový režim,“ myslí si dvacetiletá studentka umění Dáša. V současném Rusku to však podle ní jen tak nehrozí: „Dneska jsou lidé už jiní. Proč by tady něco měnili? Vždycky mohou odjet pryč.“
„Revoluce byla nevyhnutelná“Rozhovor s historikem Zbyňkem Vydrou o VŘSR |
Pětadvacetiletý Tigran má za to, že situace v dnešním Rusku se v mnohém podobá Rusku v posledních letech panování Mikuláše II. „Mocnáři si stavěli zámky a obyčejní lidé žili z ruky do huby. Rozdíl mezi horní a dolní třídou byl obrovský, střední třída neexistovala,“ říká mladík původem z Arménie, který se o víkendu přišel podívat na světelnou show u Zimního paláce.
„Dneska je to úplně stejné. Střední třída tady není. Všichni to vědí, ale nikdo s tím nic nedělá. A dnešní car je úplně jiný než tehdy. Ten náš má všechno pevně v rukou a jen těžko s tím někdo něco udělá. Na ulici se nikomu bojovat nechce, protože to nemá smysl,“ dodává Tigran.
Ani podle Muchina dnes neexistuje nebezpečí, že by se v Rusku objevil nový Lenin. „Leninovy myšlenky jako ‚půda rolníkům‘ a ‚továrny dělníkům‘ dnes nic neznamenají. Tady nejsou žádní dělníci, kteří by chtěli převzít továrny – vždyť neví, jak je řídit! Hlavním ideálem roku 1917 bylo ukončení války. A dnes žádnou válku nemáme,“ myslí si petrohradský historik a novinář.
„Spíš se objeví nový Stalin. Stalin nebyl komunista, ale imperialista. Jeho heslem bylo rozšiřování hranic, militarizace, nadsazování zájmů státu nad zájmy jednotlivce. Tyto myšlenky jsou pro nás strašně nebezpečné,“ uzavírá.
