Sedmadvacetiletá Tereza má tři děti, všechny v předškolním věku, a každé s jiným otcem. „Jsem taková moderní maminka,“ směje se. Příběh, který vypráví, ovšem veselý není.
Po základní škole začala studovat, školu však po roce ukončila, protože se začala sama živit. Ve dvaadvaceti přivedla na svět dceru Adélku. Postupně se jí s dalšími partnery narodili ještě dva chlapečci. Žádný vztah však nevydržel. „Jediný, který se dnes o děti zajímá, je Adélčin táta. S tím jediným se stýkáme. Tadeáškův táta se nezajímá vůbec, viděl ho jen jednou jako miminko. Míšův táta je úplně mimo, hodně pije, nechodí do práce. Výživné neplatí ani jeden z těch dvou. Na Tadeášova tátu jsem kvůli tomu podala trestní oznámení,“ říká Tereza.
Před dvěma lety si pronajala pokoj v bytě Adélčina otce. „Nenahlásil ale majiteli bytu, že tam s ním budeme bydlet. Ten, když se to dozvěděl, řekl, že buď expřítel přijde o kauci a musí odejít, nebo se máme odstěhovat my. A tak jsme šli,“ popisuje Tereza. Tehdy se ocitla na úplném dně. Rodina musela nějaký čas spát v krizovém centru a čekala, jestli bude umístěna do azylového domu. „Málem jsem paní ředitelce radostí proskočila telefonem, když mi řekla, že mě přijímají sem,“ vzpomíná.
Těhotné ženy přicházejí i z ulice
Její příběh není vůbec ojedinělý. Podle zprávy Charity ČR za rok 2015 se zhruba sto tisíc Čechů potýká s chudobou, jsou zadlužení, žijí na ubytovnách a nezřídka se rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí (o zprávě čtěte zde). Tři pětiny z lidí, kteří se loni obrátili na Charitu o pomoc, tvořily právě ženy, převážně samoživitelky. Důvodem zadlužení bývá podle organizace často to, že bývalí partneři neplatí výživné na děti.
„Většina našich klientek nemá jinou možnost ubytování, často jsou s dětmi po rozvodu. Těhotné ženy k nám někdy přicházejí přímo z ulice. Máme i klientky, které pracují, ale mají exekuce, takže jim nezbývá dostatek peněz na nájem,“ vysvětluje ředitelka pražského Azylového domu Gloria Marie Dvořáková.
Pro matky s dětmi je zde připraveno dvacet pokojů. Pro velký zájem však vedení domu musí vybírat ty nejnaléhavější případy. Podmínkou je, že má klientka děti v péči, či o ně usiluje nebo je těhotná. Bezdětné ženy jsou do azylu přijímány jen výjimečně. Největší zájem o ubytování je podle Dvořákové před zimou.
Pokoje jsou zařízeny jednoduše, avšak čistě a nechybí v nich základní vybavení: postele, skříň, stůl a malý kuchyňský kout. „Když maminka přijde jen s jednou igelitkou nebo nemá vůbec nic, tak jsme schopni jí zapůjčit úplně všechny věci, které potřebuje ona a dítě. Půjčíme postýlku, peřiny, kočárek, oblečení,“ říká Dvořáková.
Žádný alkohol a žádné návštěvy
Ani ubytování v azylovém domě není zcela zadarmo. Samotná žena platí sto korun za den, matka s dětmi sedmdesát korun za sebe a čtyřicet za každé dítě. Stále jde však o zdaleka nejlevnější bydlení, které zchudlé rodiny mohou získat. Nejedná se ovšem o trvalé řešení.
„Některé maminky potřebují třeba jen tři měsíce, aby se odrazily ode dna, jsou schopné rychle našetřit na kauci na byt nebo se urovnají vztahy v rodině,“ říká Dvořáková. Maximální délka pobytu v azylu je rok, jen výjimečně mohou rodiny zůstat i déle.
A jak tráví ženy v azylovém domě volný čas? Jiný soukromý život než s dětmi je kvůli přísnému ubytovacímu řádu prakticky vyloučen. Většina matek na něj beztak nemá ani pomyšlení. „Pro mě teď existují jen děti. Nic jiného mě nezajímá,“ říká jedna z nich.
„Maminky, které mají děti starší děti se musí vracet do osmi hodin večer, u mladších dětí je to na individuální dohodě, většinou na sedmou hodinu,“ popisuje Dvořáková ubytovací řád. Návštěvy na pokojích jsou zakázané. „Klientky se musí pravidelně setkávat se sociálním pracovníkem, aby mohly pracovat na svém individuálním plánu. Je tu samozřejmě zakázán alkohol,“ říká Dvořáková. Prý ani sklenka vína. „Na, na silvestra jsem výjimečně dovolila přípitek,“ směje se.
Situace Terezy z úvodu tohoto článku se v současnosti vyvíjí příznivě. V Praze si zažádala o sociální byt a díky pomoci pracovníků azylového domu začala dálkově studovat na cukrářku. Nadšeně ukazuje fotografie dortů, které upekla. „Hrozně mě to baví. Je to učení na tři roky a potom bych si ráda udělala nástavbu. Naskytly se mi tady obrovské možnosti,“ uzavírá Tereza.
