Není to tu velké. Oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Motol v Praze má jen deset lůžek. Kdo ho chce najít, musí se vydat docela daleko od rušné hlavní budovy, kolem které kvílí sanitky a běhají doktoři a kde jde při operacích o minuty i vteřiny.
Tady se nespěchá. Léčba na chronické resuscitaci se počítá minimálně na týdny, ale spíše na měsíce a někdy i roky. Někteří zdejší pacienti se nikdy nedozvědí, co všechno tu prožili. Že za ně dýchaly přístroje, krmily je sondy, že je myly či po tvářích hladily ruce sester. Že si personál či příbuzní přáli, ať se na ně alespoň podívají, nebo dokonce usmějí.
Nevnímají vůbec nebo jen velice málo. O vědomí je připravil nejčastěji úraz nebo i dusivý kousek jídla, který jim nešťastně zaskočil. Jejich mozku chyběl kyslík, což ho nenávratně poškodilo.
Nejdelší bezvědomí42 let přežíval v USA pacient v kómatu po úrazu z dětství. V Česku žila v podobném stavu 11 let žena z Plzně. Neprobrala se po složitém porodu, jenž skončil císařským řezem. Dítě bylo zdravé, ale nedostatek kyslíku poškodil její mozek. |
Jsou tu i lidé, kterým se zastavilo srdce při operaci nebo po hypoglykemickém záchvatu při cukrovce. "Nejdéle jsme tu měli pacienta po klíšťové encefalitidě a borelióze, devět a půl roku," popisuje chod oddělení Jarmila Drábková, jeho primářka a zakladatelka. I v pětasedmdesáti letech ji stále fascinují schopnosti lidského mozku. Říká, že je optimistka, ačkoli se stav pacientů zlepšuje velmi pomalu. Primářka Drábková vylučuje, že by se u nich mohlo přihodit něco podobného, jako se nedávno stalo Belgičanu Houbenovi, který více než 20 let prožil v kómatu, ale přitom všechno vnímal. "Všechny pacienty vyšetřujeme pomocí pozitronové emisní tomografie, která ukáže, jak na tom mozek je a které funkce zůstanou zachovány," vysvětluje. Podle toho se lékaři rozhodnou, jak bude vypadat další péče – někdy skutečně není jiná možnost než pouze zajišťovat základní životní funkce.
Ale jak to jen trochu má smysl, snaží se pomocí terapie obnovit činnost mozkové kůry alespoň nepatrně, byť navenek jde o člověka v hlubokém bezvědomí.
Čokoláda a brýle
Pacienti v kómatu tvoří menší část klientů podobných oddělení. Momentálně leží v Motole jen jeden. Zato už tři a půl roku, přičemž naděje na změnu k lepšímu kvůli poškození mozku při dušení už podle lékařů není. Přesto se od doby, kdy se sem dostal, něco změnilo. Dokáže sníst jogurt, kterým ho krmí jeho žena.
"I když je člověk v kómatu, snažíme se ho stimulovat a někdy se podaří probrat podobně jako v případě tohoto pacienta alespoň jeho minimální vědomí," vysvětluje docentka Drábková.
Lékaři dokážou odhadnout prognózu pro pacienta už do tří týdnů poté, co upadne do kómatu, a po půl roce předpoví budoucí vývoj celkem najisto. Platí, že co se člověk v kómatu naučí do roka, u toho už většinou zůstane. Případy zázračných procitnutí zůstanou navždy velmi vzácné. Takzvaná bazální stimulace však pomáhá i lidem v lehčím stavu.
Může mít různou podobu – dobré je, když na člověka mluví jeho blízcí a třeba ho oslovují stejně jako v dětství. "Ptáme se, jaké měl koníčky či oblíbené barvy, a pokud otevře oči, ukazujeme mu je. Důležitá jsou i oblíbená jídla," popisuje primářka. Pacient pak dostane pod jazyk kousek čokolády nebo třeba rokfóru, měl-li ho rád.
Lékaři se snaží obnovit v mozku alespoň některá spojení. I kvůli tomu mají někteří lidé v bezvědomí na nose brýle. Aby mohli v případě, že se proberou, zaostřit na něco ve své blízkosti. I podle toho se pozná, že jsou na tom lépe, než když jen strnule bez mrknutí hledí do dálky. To se totiž v kómatu stává také, ale neznamená to, že pacient něco vnímá.
Pleskání hracích karet
Zpočátku vždy existuje naděje, že se člověk probere. "Asi pět procent pacientů se podaří z kómatu probrat a mohou se vrátit domů a někdy i do práce," líčí lékařka s tím, že v naprosté většině jde o mladé lidi zraněné při autonehodách.
Je pondělní podvečer a na oddělení chronické resuscitace v pražkém Motole je ticho, nepočítáme-li zvuky přístrojů.
Kolik lidí je v kómatuV hlubokém kómatu neboli bezvědomí je v Česku 50 až 70 lidí. Příčinou jsou nejčastěji autonehody a jiné úrazy, následky dušení, zástava srdce či stav po náročných operacích. Loni české zdravotní pojišťovny platily léčbu v kómatu asi tisícovce lidí – část byla v tomto stavu jen krátce. Na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče v Motole ročně míří asi 300 pacientů (dýchají pomocí přístrojů a potřebují i další péči, ne všichni jsou však v kómatu). Lidé v kómatu přežívají čtyři až šest let. Asi pětina pacientů, většinou těch mladších po autonehodách, se uzdraví, ale život se jim změní: potřebují stálou pomoc, méně náročnou práci, nemohou už studovat. |
Ticho občas trochu nečekaně naruší ťukání notebooku nebo pleskání hracích karet. Zvuky přicházejí od lůžek pacientů. Na oddělení se starají i o ty, jejichž stav se zlepšil a kteří potřebují péči jen dočasně, než se naučí dýchat nebo jíst sami. Pacienti jsou napojeni na dýchací přístroje, které jim často znemožňují mluvit. Zrovna tento týden pouštějí domů hned tři lidi s malými dýchacími přístroji a od roku 2002 už jich bylo kolem stovky.
Na jedné posteli sedí pacient, který cosi ťuká na počítači a přes internet komunikuje se svými přáteli. Další muž se tu po měsících rehabilitace vrátil k oblíbenému mariáši, jedna pacientka tu na lůžku napsala knihu, jiná zase další přeložila.
"Měli jsme osmdesátiletého pána, který se i na dýchacím přístroji naučil pracovat s mobilem a posílal dceři za dopoledne třebas deset SMS, protože mohla přijít až pozdě večer," popisuje primářka.
Dny jsou tu dlouhé, ale ne úplně jednotvárné. Pacienty, u kterých to je možné, tu budí později, až kolem osmé. Po hygieně a vizitě přicházejí fyzioterapeutky, sedět tu pomáhají i pacientům s malým vědomím. Trénuje se jídlo a pití.
Odpoledne patří návštěvám, ať už rodinám nebo dobrovolníkům, kteří s pacienty cvičí nebo třeba hrají šachy. Kdo je na tom lépe, může se nechat vyvézt nebo třeba v chodítku dojít ven, kyslíkový přístroj ani ventilátor tomu nebrání.
"Pouštíme pacientům do sluchátek CD, na kterých jsou namluvené knížky. Podle toho, co měli rádi, zda Sherlocka Holmese, nebo Saturnina. Chce to fantazii a dobrou vůli. A také trpělivost a výdrž," líčí primářka. Totéž platí pro rodiny lidí v kómatu. Trpělivost a výdrž musí mít v době, kdy jejich blízký leží v nemocnici a není jasné, zda se někdy probere. A stejně tak ve chvíli, kdy se domů vrátí člověk, který byl dlouho v bezvědomí. Nejenže je na tom hůře třeba s motorikou či pamětí, mění se i povahově.
Lůžka stále chybí
Hlas někoho z rodiny může s člověkem v bezvědomí dokázat při pobytu na lůžku mnohem více než sebelaskavější sestra či dobrovolník. Lékaři na tomto oddělení proto návštěvy vítají a omezují je výjimečně, jako třeba nyní kvůli chřipce.
"Ale ani rodině, která to vzdá, ačkoli by nemusela, nic nevyčítáme. Pošleme pak za nimi naši klinickou psycholožku, aby to s nimi včas rozebrala," říká primářka Drábková. Chápe příbuzné, kteří se do nemocnice dostanou jednou za týden, protože jsou zdaleka. Méně už ty, kteří přijdou jen pro důchod a ještě se zlobí, že se z něj denně strhává regulační poplatek.
Podobných oddělení, jako je motolská chronická resuscitace, je v Česku jen několik. Nevyšly naštěstí plány na centralizaci podobné péče: možná by to bylo levnější, ale padla by výhoda, kdy za nemocnými může každou chvíli přijít někdo z rodiny. Pacienti v kómatu tak leží třeba v Tanvaldu, v Českém Brodě, Jeseníku či Neratovicích.
Lůžek by však bylo potřeba více. Dosud totiž část pacientů končí třeba v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, které nejsou na podobnou péči až na výjimky zařízeny.
