Řemeslo má zlaté dno (Proč jsme takoví? Proč se k sobě nechováme jako lidé?)

Jsme mladá rodina, máme roční dítě a bydlíme v panelákovém bytě. Chtěli jsme si vstupní dveře nechat odhlučnit a potáhnout koženkou. Na dveřích máme bezpečnostní závoru a proto jsme si pozvali do bytu řemeslníka - zámečníka pana Ladislava Becu. Na první pohled sympatický člověk. Manžel se s ním dal do družného hovoru. Asi po 20min. předal panu Becovi zálohu Kč 2tis na materiál.

Pan Beca začal hledat doklad, který by manželovi na uvedenou sumu vypsal. Mezitím se bavili dále. Po dalších 10min. pan Beca doklad samozřejmě nenašel a oznámil, že vlastně nechápe, proč by nám nějaký doklad vůbec měl dávat, když  žádné peníze neobdržel. Zůstali jsme jako opaření. Kdybych tomu nebyla svědkem a neviděla, jak mu manžel peníze předával, tak je mi to jedno (i když částka 2tis. se v současnosti rovná mému měsíčnímu příjmů). Po dalším desetiminutovém divadýlku pana Becy, kdy nám předváděl, kde všude peníze hledá a nemůže nalézt, nás pan Beca začal přesvědčovat, že přestože bude na tom velmi škodný,  uvedenou práci udělá. S tím jsme se také rozloučili. Druhý den nám řemeslník (nebo vlastně podvodník?) telefonoval, že si to rozmyslel a nepřijde. Čtenáře bych tímto chtěla varovat nejen před panem Becou, ale i před jinými „řemeslníky“. Protože pan Beca nemusí být jen zámečníkem, ale třeba i instalatérem, malířem… Uvedenou částku nikdy neuvidíme. Je to pro nás poučení pro příště.