|
Hned u vstupu na pátý ročník Noci reklamožroutů byli většinou výrazně a elegantně oblečení hosté obdarováni pouťovou frkačkou. Čím víc se reklama zamlouvala, tím hlasitěji se v obrovském kinosále frkalo. Prvně zamilovaná dívka právě dopsala dopis. Dala jej něžně do navoněné růžové obálky a potom vhodila do otvoru v odpadkovém koši. Nepotřebujete nové brýle? ptá se anglický nápis v poslední vteřině reklamy a třiadvacetiletý student Jiří Jílek pobaveně duje do frkačky. "Já tyhle akce miluju a budu se dívat až do čtyř," neskrýval své nadšení. Ale ne všichni přišli za pouhou zábavou. Jedenadvacetiletého Aleše Knotka, který se zabývá vzděláváním v oblasti reklamy, sem vyslala firma. "Strašně se dnes přiučím, vždyť vidím stovky výborných nápadů, navíc skvěle zrealizovaných," řekl. První obdobnou akci pořádal roku 1981 Francouz Jean-Marie Boursicot v Paříži. U diváků uspěl, a proto začal objíždět svět se svou sbírkou, která dnes obsahuje půl milionu reklam. Nejstarší z nich pochází z roku 1898, v Praze se však rychle střídají ty nejaktuálnější. Jakoby beze smyslu navazovala mexická na anglickou, pak jihoafrická, bouře smíchu rozpoutali ruské, technicky kuriózně nezvládnuté. Podle Boursicota jinde podobná filmotéka neexistuje, protože reklamy nikdo nepovažuje za umění.
|
6. listopadu 2000 10:59
