Logiku to nemá
Prudké snížení daně u vyšších příjmových skupin mělo uvolnit masivní kupní sílu primárně zaměřenou na nákupy zboží náročné spotřeby a investičního charakteru za citelné snížení ceny díky sražení daně z přidané hodnoty (spotřeba potravin by spíše stagnovala).
Tento nárůst a strukturní změna poptávky i s průvodním vzestupem motivace k vysoce kvalifikované práci a studiu se mohl stát silným motivem ekonomického růstu.
Tato možnost však byla spíše jen teoretická, neboť uskutečnění tohoto smělého manévru hrozilo velkým snížením daňových příjmů rozpočtu, tudíž znemožněním kompenzací a drsnými sociálními dopady pro nízkopříjmové vrstvy a důchodce. Proto nebylo možno souhlasit, což však určitou ekonomickou logiku návrhu nepopíralo.
Současný vládní návrh tuto, leč ani žádnou jinou ekonomickou logiku nemá. Žádná elegantní daňová operace k rozhýbání ekonomiky, spíše daňové příštipkaření. Drtivé většině zaměstnanců, kteří se nacházejí v příjmovém pásmu od 15 do 30 tisíc, daňové úlevy přinesou jen pár desítek korun měsíčně, což jim zase vezme zdražení potravin a služeb v důsledku nárůstu daně z přidané hodnoty.
Takže nula od nuly pojde a přitom obrovské "škatule, hejbejte se". Pravda, leckdo může vládu pochválit za politickou chytrost, protože záměnou daňového základu mzdy na hrubou mzdu plus příspěvek zaměstnavatele realitu dvacetiprocentní daně symbolicky vykládá za 15 procent. Tedy "drží kurz" a současně se vyhýbá ostrým sociálním konfliktům. Něco na tom je, ale ne všechno.
A co učitelé?
Celou tuto reformu nutno brát jako nedílný komplex včetně ohlášených restrikcí a sociálních škrtů. Jestliže některé z nich jako omezení dávek osobám vyhýbajícím se práci nutno akceptovat, pak tvrdé omezení platů i počtu učitelů, stejně tak zdravotních, kulturních a podobných pracovníků ve státních službách, je nejen sociálně kruté, ale ekonomicky a společensky naprosto krátkozraké. Stojíme na prahu společnosti znalostí, kultivace lidských zdrojů, vzdělanosti, vědy, výzkumu, a my chceme krátit počty učitelů a snižovat jejich hubené platy.
Jistě existují různé místní disproporce, kdy se křečovitě udržují základní školy s malým počtem žáků, na druhé straně však nutno rozšiřovat vysokoškolské studium, stejně tak počty vysoce kvalifikovaných učitelů jak na vysokých, tak středních školách, kde stále převažuje kolem 30 žáků na třídu, dále by bylo vhodné vbrzku až zdvojnásobit počty učitelek na mateřských školách atd.
Toto vše by si však zasloužilo samostatný rozbor, zde bych jen ještě podotknul, že reforma sice hovoří o státním rozpočtu a státních zaměstnancích, ale stejně negativně ovlivní zaměstnance veřejného sektoru v krajích a obcích. Ještě hůře dopadnou ty dva miliony důchodců, jež žádné daňové úlevy nečekají a s reformním zdražením potravin, energií, vodného atd. jim padnou na hlavu i připravované příplatky za návštěvu lékařů, recepty, pobyt v nemocnicích aj.
To vše se obhajuje známým a vyzkoušeným strašidlem rostoucího státního dluhu. Ten však v posledních letech rostl pomaleji než HDP, tedy relativně klesal. A co je hlavní, stále nedosahuje ani poloviční úrovně většiny vyspělých západoevropských zemí, jakož i USA.
Ostatně jejich legendární prezident Reagan vyhnal státní dluh do závratné výše 2,65 bilionu dolarů, kdy roční úroky dosahovaly 15 procent všech příjmů (u nás asi 3 procenta), a přitom svou zemi vedl od úspěchu k úspěchu včetně výhry studené války bez jediného výstřelu.
Když byl kritizován, že se málo stará o rozpočtový deficit, s úsměvem říkal, že ten je dost veliký, aby se sám o sebe postaral. Tento starý moudrý muž neztrácel nadhled, humor i smysl pro řád problémů, jež se u nás dramatizují spíše tragédským napodobováním Churchillova "krev a slzy". Tím nechci problém našeho dluhu bagatelizovat, ale v chladnokrevném poli financí hysterie není dobrým rádcem.
Tím spíše je zapotřebí náročných a promyšlených reforem, které by naše silně zbyrokratizované státní hospodaření neúprosně zacílily k vysoké efektivnosti.
