Pracoval jste s chlapci i s děvčaty. S kterou skupinou je horší pořízení?
Když líčíme jednomu našemu kolegovi, který pracuje s děvčaty, naše zážitky s problémovými chlapci, tak on nad tím vždycky mávne rukou s tím, že nevíme, co máme. S chlapci se vždycky nějak domluvíte, ale s děvčaty ne. Když je osobnostně špatná holka, dokáže dělat mnohem větší problémy, může být agresivnější, navíc u děvčat je jedna zvláštní charakteristika, že jsou schopny žhářství. Zapálí dům, pokrývky.
I tady ale určitě platí, že každé dítě je jiné a nelze zobecňovat...
To ano, nemůžeme je všechny srovnat do nějaké šablony, každé dítě je zvláštní, různým způsobem pokažené, někteří rodiče dokážou to dítě do osmnácti let zničit úplně do nuly. V plnoletosti je z něho nekvalifikovaný člověk, feťák, s několika tresty, a to je špatný startovací blok do života. Bohužel společnost není schopna preventivně řešit všechno, zvláště v těch ohrožených skupinách.
Odkud se k vám chlapci dostávají?
Z devadesáti procent z libereckého diagnostického ústavu. Máme tu chlapce z těch opravdu dobrých problémových adres, jako je Matiční, Chanov, Janov a Litvínov, ale na druhou stranu se na tom dá ukázat, co všechno se s těmi dětmi dá dělat. Já vlastně celý život pracuji s Romy a tady jsou jich dvě třetiny. Není to ale tím, že by ve všech polepšovnách byli jenom Romové, někde jsou třeba jenom bílí, ale k nám se dostanou opravdu ti nejproblémovější chlapci a kategorie Romů je z hlediska výchovy nejvíce ohrožená.
Dokážete si vysvětlit, čím to je?
Problémy vznikly po revoluci z toho, že řada Romů byla ujišťována v základní vizi svobody, že není třeba pracovat, že žít se dá i bez práce, a teď ty důsledky sklízíme. Protože lidé, kteří jsou nekvalifikovaní, neseženou práci, a když neseženou práci, jsou odkázáni na dávky, a když jsou odkázáni na dávky, snaží se přijít k penězům jinak. To je ten bludný kruh, který vede do vězení, a i řada našich chlapců, kteří tady získají výuční list, tam skončí taky. Ale určitě je větší pravděpodobnost, že tak dopadne člověk bez vzdělání.
Kolik tady teď máte chlapců?
Máme kapacitu 44 kluků, šest výchovných skupin, šest tříd, dvě třídy odborného dvouletého učiliště obor stavební práce zakončený výučním listem a čtyři odborné školy praktické. A z těch šesti skupin máme ještě dvě pro kluky, co mají uloženou ochrannou výchovu.
Vysvětlete, prosím, co to ochranná výchova je.
Ve zkratce je to přísnější forma ústavní výchovy, kluk má větší omezení, když uteče z ústavu, tak spáchá trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Ale mám jednu groteskní příhodu, kdysi jsme tu měli kluka, který utekl devatenáctkrát a ještě za to žádný velký trest nikdy nedostal. Přivážejí k nám opravdu ty nejproblémovější případy. Dokonce tu máme i chlapce, kteří byli jinde, ale zhoršili se a přišli k nám. To je případ i toho čtrnáctiletého Roma, který se svým starším kamarádem zkopal a téměř zabil třináctiletého kluka.
Zdeněk PeldaZdeněk Pelda ve dvaceti letech nastoupil jako vychovatel do ústavu v Hamru na Jezeře, po roce přešel na pozici učitele matematiky a fyziky. V roce 1982 odešel do Chrastavy na pozici vedoucího vychovatele. 1. července 1984 se stal ředitelem výchovného ústavu. 29. června 2010 odchází do důchodu. |
To myslíte ten nedávný případ, který se odehrál v Krupce?
Ano, borečka přivezli k nám. Brzy mu bude patnáct let a čeká na soud, který by mu měl uložit ochrannou výchovu. Pak bude zařazen u nás mezi ostatní ochrankáře, tedy mezi ty nejproblémovější.
Mluvil jste s ním o tom, co udělal? Cítí lítost?
Chci vždy vědět, do jaké míry bylo dítě svým způsobem obětí, nemůžu třeba o desetiletém chlapci říci, že je to vyvrhel kvůli svým vlastnostem. On byl taky nějak poškozen, výchovou, prostředím, a i proto mě vždy zajímá, do jaké míry cítí lítost. Ale většina chlapců si vůbec ten pojem lítost neumí představit, nevědí, co to je. Vždycky se jich ptám: umíš si představit, že by tohle někdo udělal tvýmu bráchovi nebo babičce? Že by ji napadl a sebral mobil? A on mi na to řekne, že babička by mobil neměla. To je jejich argument. V tomhle směru jsou hrozně ploší, většinou je zajímá jen to, jak se dostat k drogám, cigaretám a nebo komu co ukrást. A my je musíme posunout někam jinam, dál.
Jak? Podle toho, co vyprávíte, to u někoho může být skoro nemožné.
U každého je pokrok už jenom to, že je tady, že dodržuje životosprávu, nedostane se k drogám, je vzděláván, má přiměřený jídelníček, chodí včas spát a nefláká se po nocích a hlavně na sebe nenabaluje další kamarády a nepáchá trestnou činnost. My jim dáme nějaká pravidla života, která nikdy neměli. Oni v tom třeba můžou vidět rasismus, ale nikdo jim natvrdo neřekne: je to proto, že jsi nechodil do školy, proto tě nikdo nechce. Přitom některé naše děti se dopracovaly i k tomu, že si založily třeba stavební firmu, a některé se zase naopak dopracovaly k pětadvaceti letům vězení.
Zmínil jste, že za svou kariéru jste zažil i dvacet vrahů. Mezi nimi také Dominika, který přímo ve zdejším ústavu před lety zabil jednu vychovatelku a druhou těžce zranil. Máte zprávy, co s ním je dnes?
Údajně už prý nežije, vím, že si odpykal osmiletý trest, potom se údajně znovu dostal do vězení. U něj mě děsila ta neskutečná plochost. On v životě nenavázal sebemenší kontakt s ústavem, za osm let nenapsal jediný dopis, že je mu líto, co provedl, nic.
Z jakého prostředí pocházel?
Maminka mu umřela a vychovával ho otec. Procestoval mnoho polepšoven, než se dostal k nám, a u nás prakticky ani nebyl, spal tu jen několikrát. Byl na útěku a pak ho zavřeli. K nařízení ústavní výchovy u něj došlo hodně pozdě, až v šestnácti letech. Byl zvyklý živit se vykrádáním, velkou roli u něj hrály i drogy. Ale zase, bylo by to dítě, které mohlo být třeba pohodové, kdyby se tak nepříznivě nesešly shody okolností.
Jste v téhle branži už dlouho. Stalo se vám, že jste tu měl třeba otce i syna?
Ano, několikrát. A těšil jsem se, že se mi jednou podaří zažít i tři generace, ale to už se mi zřejmě nepoštěstí. Pamatuji si na kluka, kterého jsem přijímal, jeho jméno mi bylo povědomé. Tak se ho ptám, odkud pochází, a dobrali jsme se k tomu, že jeho tatínek tady byl taky. Říkám mu, jak se má, že už tehdy byl ve vězení, tak to tam asi bude znovu. A on mi na to povídá: To ne, už ho pustili. Sociální prostředí je určující.
Ale jsou i tací, kteří šli tou dobrou cestou?
Ano, je to tak padesát na padesát. Nedávnou jsem zažil borce, přijel a říká mi, že má stavební firmu. Věřil jsem mu to s rezervou, ale kouknu na internet, a ta firma vážně existovala, dokonce tam měla i ukázky své práce. Záleží jim na tom, abychom se na ně dívali dobře, jsou pyšní i na to, že nikdy nebyli zavření. Je to pro ně prestižní záležitost.
Vybavíte si nějakou událost, která vás zaskočila?
Ano, před mnoha lety, když jedna matka zjistila, že její syn bere drogy. Chtěla mu tady u nás nechat peníze na kvalitní, aby nebral svinstvo. To už je sci-fi. A taky nedávno, když jsem četl zprávu o vraždě z okruhu kmotra Mrázka, tak mě tam zaujalo jedno jméno. Chtěli odstranit nějakého člověka, a tak si za milion objednali vraždu. A ti nájemní vrazi si najali kluka, který prošel naším ústavem, a ten ho za pět tisíc zastřelil a šel na sedmnáct let do vězení. Na tom vidíte způsob jejich přemýšlení, sedmnáct let života vyměnil za pět tisíc.
Když se ohlédnete zpátky, co vidíte?
Spoustu kluků, s každým dítětem jsem svázaný, už nemůžu nikdy říci, že mě jeho osud nezajímá. Ti kluci, to jsou auta bez baterek, kterou jim musíte nabít a pak se snažit to auto rozjet, ne ho strčit dolů ze stráně, ale pokusit se ho roztlačit. A pak zjistíte, že je to vlastně docela dobrý auto.
