V úvahách o povolebním marasmu Řecka stále častěji zaznívá názor, že zadlužené zemi může pomoci v podstatě jen pravicová diktatura Pinochetova střihu. Je až s podivem, v kolika lidech u nás někdejší chilská junta vzbuzuje mnohem libější pocity než totalita levicová, kterou si ještě nedávno většina z nás prošla. Vzpomeňme například Václava Bendu, který Pinocheta obdivoval a svého času zval do Prahy.
Jako by pravicová diktatura byla v důsledku lepší či snad lidštější. Nebyla a nikdy nebude! Diktatura bude vždy diktaturou, ať je natřena načerveno, nahnědo nebo třeba narůžovo. Vždy bude jen nemilosrdnou diktaturou, která vezme lidem svobodu až na "kost" a ty, co se vzepřou, zavře i s jejich rodinami do koncentráků, a to ještě v tom lepším případě. V tom horším je pak zaživa vyhodí z letadel tak, jak to dělával Pinochet či režim v Argentině.
Situace není neúnosná
Ať vypadá dnešní situace v Řecku sebekritičtěji a zdánlivě bez východiska, zatím se stále pohybuje v demokratických mantinelech, což je naprosto klíčové. Nejen pro Řecko, ale i pro zbytek Evropy. Obrana demokracie a svobody, ať se to zdá jakkoliv obehrané klišé, musí zůstat nejvyšší prioritou.
Ne, nebojím se řeckého posunu směrem k diktatuře. Není v Evropě mnoho zemí, které by si prošly tolik utrpení z nesvobody jako Řekové. Jen ve zkratce: 400 let porobení Turky, první světová válka, záblesky demokracie mezi válkami, druhá světová válka (s 300 tisíci oběťmi ze sedmi milionů obyvatel), občanská válka (se 170 tisíci oběťmi), po občanské válce jakási pravicová polodemokracie, po ní až do roku 1974 "pinochetovská" vláda černých plukovníků. To vše provází bída, hlad, koncentrační tábory a nesvoboda obyvatel. Nemyslím si, že by něco podobného Řekové znovu umožnili, to by raději opět vyšli do boje za svobodu.
Žádný soudně uvažující člověk jistě nemůže mít radost z možného vítězství radikální levice v Řecku v nadcházejících dalších volbách, jež budou zřejmě následovat. Ale chtít místo toho diktaturu? To snad nemůže žádný rozumný člověk myslet vážně.
Špatné, ale pochopitelné volby
Řekové ve svých posledních volbách podle mínění ostatní Evropy (včetně autora těchto řádků) nevolili dobře. Jenže udělali jen to, co se dalo čekat: bezprecedentně potrestali své "demokratické" politiky za to, že jim léta lhali, za to, že je léta korumpovali, za to, že je zadlužili na desetiletí dopředu. Za to, že je přivedli k propasti.
Lze se tomu divit? Lze se divit té části řecké veřejnosti, že za svou situaci viní i zahraničí v čele s Německem? Vždyť to byly francouzské a německé vlády a firmy, které korumpovaly řecké politiky ve snaze prodat jim své zboží, zbraně či "olympijské stadiony" - to vše za miliardy, na které jim ochotně půjčovaly.
A že v části Řeků vyvolává Německo historické reminiscence spojené s druhou světovou válkou? Dovolím si tvrdit, že to, čím si prošli Řekové za okupace nacisty, zažil málokterý další evropský národ. A v těch, řekněme, prostších lidech je to zakořeněno stále, a když vám populističtí politici začnou tvrdit, že za celou krizi v Řecku mohou především ti zlí Němci, je tento zdánlivě mrtvý džin kolektivní viny z lahve opět venku.
A tak rozzlobená půlka společnosti (pořád to není celý národ) v nemožnosti volit někoho jiného zvolila to, co jim zbylo: radikály nalevo i napravo. Copak je to něco nového? Naštěstí se píše rok 2012 a demokratické mechanismy v civilizované Evropě (ke které Řecko stále patří), včetně demokratických kontrol zevnitř i zvenku, jsou natolik silné, že nedovolí návrat totality, rudé ani hnědé.
Je jediná možnost dalšího vývoje v Řecku: v případě nesložení demokratické vlády podle řecké Ústavy musí přijít další demokratické volby. A pokud v nich vyhraje radikální levice? No a co? Pořád je ještě daleko k tomu, aby vytvořila schopnou nebo všehoschopnou vládu. Nevěřím, že by se dohodla s komunisty. A i kdyby se jim to nakrásně povedlo, ještě to má pořád k nové "Kubě" na Balkáně setsakramentsky daleko.
Něco jiného je v opozici organizovat generální stávky, demonstrace a destruovat vše, co vládní garnitura zplodí, a něco jiného je, tváří v tvář obrovské odpovědnosti vůči zahraničí, a hlavně vůči vlastnímu obyvatelstvu, přivést zemi do neřízeného bankrotu a mezinárodní izolace. Na to je i předseda Radikální levice Tsipras málo radikální.
A pokud by se i tento kousek Tsiprasovi náhodou povedl, dlouho by u vlády nevydržel, Řekové by jej velmi rychle smetli a vrátili se k osvědčeným demokratickým stranám, o tom jsem skálopevně přesvědčen.
A o čem jsem ještě skálopevněji přesvědčen, je to, že Řecku žádný novodobý "Pinochet" nehrozí, jakkoliv by si to možná někdo přál. Řekové, jejichž předci demokracii kdysi dávno vymysleli, si ji ani svobodu vzít nenechají. I kdyby to bylo za cenu, že si (pokolikáté už?) hrábnou až na samé dno.
