Už několikrát v minulosti hřímaly na řecko-turecké hranici zbraně a konflikt byl na spadnutí. Opravdu vážné to bylo třeba v roce 1996, kdy jen hlasitý apel z Washingtonu zklidnil napětí okolo egejského ostrova Imia.
Teď se situace opakuje. Z obou stran znovu létají ostrá slova.
A Spojené státy přitom mají úplně jiné starosti. To není pro Řecko a Turecko, dva papírové spojence v NATO, dobrá zpráva.
Tentokrát zažehl jiskru spor o skupinu tureckých důstojníků, kteří před dvěma lety prchli do Řecka před rozsáhlými represáliemi po neúspěšném puči. Řekové je teď přesunuli z cely na nové místo s policejní ochranou, Turci zuří.
A vzápětí vlétla do řeckého vzdušného prostoru formace tureckých stíhaček F-16. Bylo to výmluvné gesto síly.
„Je naší povinností dopadnout tyto pučisty, ať už se nacházejí kdekoli,“ prohlásil místopředseda turecké vlády Bekir Bozdag. Ostře kritizoval řeckého premiéra Alexise Tsiprase, že odmítl azylanty vydat.
Napětí houstne. A vypadá to, že Turci nemíní ustupovat.
Erdoganovy osmanské sny
Do předčasných parlamentních a prezidentských voleb v Turecku zbývají jen necelé tři týdny. Autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan je v nich favoritem, jeho preference se ale začínají povážlivě tenčit. V prezidentských volbách patrně nezíská dostatek hlasů už v prvním kole. Proto ten agresivní tón.
Pnutí v Egejském moři
Potřebuje domácímu publiku ukázat svaly, nekompromisně se postavit zahraničnímu nepříteli.
Chce vrátit Turecku pozici regionálního hegemona. Ukázat nějaké hmatatelné výsledky.
Jenže vyjednávání Turecka s Evropskou unií uvázlo po dlouhých dekádách na mrtvém bodě. Z mostu mezi světem islámu a Evropou, kterým mělo být Turecko, zůstaly jen pilíře.
Selhal také Erdoganův sen být muslimským lídrem po vzoru osmanských sultánů, se kterým přišel po výbuchu „arabského jara“ před osmi lety. S tím, jak revoluce v arabských zemích přinesla jen hromady mrtvých a rozvaliny, Erdoganova role ideologického regionálního lídra oslabila.
Ochránce Turků
Vrátil se tedy do pozice ochránce Turecka, tvrdě prosazuje zájmy země v jejím bezprostředním okolí. Obsadil kurdský sever Sýrie, brání Kypřanům v těžbě ropy v Levantském moři a nepřestává zpochybňovat řeckou hranici v Egejském moři. Přiživuje v oblasti tenze.
„Všechny současné pohraniční incidenty je třeba vnímat ve světle tureckých snah o postavení regionálního hegemona,“ komentoval napětí Vasilios Martzukos, řecký admirál ve výslužbě.
Před volbami Erdogan ještě zesílil výpady vůči „cizím mocnostem“. Aniž upřesnil, koho má přesně na mysli, činí je odpovědnými z podpory svých rivalů i z potíží turecké měny a ekonomiky.
Jde opravdu o hodně. Řecká hranice je i hranicí celé Evropské unie. Jenže Brusel se s Tureckem dohodl na řešení uprchlické krize a spolupráci s ním potřebuje. Na agresivní turecké kroky proto odpovídá jen osamocené Řecko, nikoli celá Unie. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se omezil na konstatování, že řecko-turecký spor není v kompetenci Aliance.
To Erdogana povzbudilo. „Turci se dnes cítí silní, vydávají na zbrojení osmnáct miliard dolarů ročně, nestarají se o mezinárodní dohody a hranice a otevřeně se odklonili od spolupráce se Západem,“ připomíná admirál Martzukos.
Magazín Foreign Policy napsal, že ve chvíli, kdy Erdogan rozvíjí své mocenské hry, se stává riziko konfliktu mimořádně vysokým. „Bylo by velmi naivní se domnívat, že agresivní chování Turecka se brzy změní,“ uvedl magazín.
